„Nejen v poslední době je naše mateřština (pořád je to ještě čeština), promiňte mi ten drsnější výraz, zasviňována cizími výrazy, v drtivě většině anglicismy. V tom vyniká část našich vrcholných politiků, kteří, aby se snad mohli předvést, neustále prokládají své proslovy anglickými výrazy, většinou na první pohled násilně a nepřirozeně,“ začíná svůj výstižný článek „Pí ejdž dý aneb vy mlufit čésky“ Ivan Breindl v Obrysu-Kmeni č. 13/2010. O ubohosti zmiňovaného počínání svědčí již skutečnost, že řada oněch politiků zná anglicky buď mizerně, nebo vůbec ne. Jde o zdánlivě podivný úkaz, který z daleka „nezasviňuje“ jen naši řeč či politiku, ale v různých podobách celou společnost.
   U vrcholných politiků je žádoucí, aby předváděli své pronikavé ideje a přicházeli s něčím opravdu originálním. Nesamostatné, maločeské i vyprázdněné myšlení to však mnohým z nich znemožňuje. Proto se uchylují k opičení po cizích vzorech, které jim zároveň umožňuje kompenzaci mindráků politického neumětelství, bezvýchodnosti a nicoty, rovněž vyplývajících z uvedeného myšlení. „Světovými“ se tak mohou stávat leda v českém Kocourkově. Jinde, Spojené státy a zejména Velkou Británii nevyjímaje, by je měli jen za šašky.
   Onen „opičí syndrom“ není v Čechách ničím novým. Dobře pozorovatelným byl již za Rakouska-Uherska. V klasické podobě, ovšem s opačným znaménkem než dnes, pak po roce 1948. A to u těch, kteří se z prospěchu „dali ke komunistům“ a nezřídka udělali kariéru otrockým kopírováním sovětských vzorů a jejich urputným prosazováním do naších odlišných podmínek. Jedině z jejich obdobně vymytých mozků mohlo vzejít heslo „Sovětské pivo - náš vzor“.
   V roce 1968 a zejména po „sametu“ postupovali se stejnou urputností, jenže v protisměru. Např. ti herci, kteří se rvali o role v sovětských divadelních hrách, po srpnu 1968 odmítali hrát ruské klasiky, Ostrovského či Gogola nevyjímaje. Z „profesionálních přátel SSSR“ (Štětina) se stávali jeho nejzběsilejší nepřátelé a o to profesionálnější přátele USA, američtější než sami Američané. „Opičí“ a zároveň „chameleonský“ syndrom má totiž zejména v Čechách hluboké sociální a historické kořeny, spočívají v maloměšťáctví.
   Již v Komunistickém manifestu Karla Marxe a Bedřicha Engelse můžeme číst, že „maloměšťáctvo se od průmyslového a politického panství buržoazie obáva jistého zániku, na jedné straně v důsledku koncentrace kapitálu, na druhé straně v důsledku vývoje revolučního proletariátu“. Z krajně labilního třídního postavení maloměšťáctva vyplývá v politice jeho dvojakost, rozkolísanost, snaha přebíhat k protichůdným extrémům atd. Jinak řečeno nesamostatnost, která je i základem roztříštěnosti jeho politického myšlení, odkázaného na přebírání vzorů zvnějšku. Maloměšťák může být existencionalistou stejně jako rasistou, maoistou či bigotním katolíkem, liberálem nebo fašistou. Nezřídka je vším dohromady. Specifickými znaky českého maloměšťáctva jsou především jeho pověstná závistivost, malost a bezbřehé lokajství.
   Před II. světovou válkou byla s maloburžoazním živlem tak či onak spjata téměř polovina české (nikoliv slovenské) společnosti. Proto tak masivně pronikl do její ekonomické, sociální a ideové struktury, psychologie i způsobu života. To nutně poznamenalo její vývoj, socialistický nevyjímaje.
   Objevil se socialistický maloměšťák, který houfně vstupoval do KSČ, parazitoval na nedostatcích i přednostech nového systému a především ho kazil, kde se dalo. Vždycky vzýval západní vzory, v druhé polovině minulého století zejména konzumní. Právě ty se nakonec staly nejhlubším zdrojem „sametové revoluce“. Po ní může plně vyjevovat svou hrabivost, extremismus, iracionalitu, individualistické instinkty a další „ctnosti“. Spokojené chrochtání v jeho spotřebitelských rozkoších mu však stále více kazí krize. Ale vraťme se ke zmiňovanému „opičímu syndromu“.
   Za Rakouska-Uherska se naše maloměšťáctvo poněmčovalo, kdežto dnes se pod vedením pravicových politiků, pocházejících většinou z jeho „socialistických řad“, poameričťuje. Tito politikové se opičí po amerických volbách - jakési směsi jarmarku a cirkusu, snahami o uzákonění lobbismu (tj. korupce poslanců), systému dvou stran střídajících se u moci atd. V hospodářské politice se řídí neoliberální ekonomickou školou, jak říkával Ivan Sviták „chicagských gangsterů“, která umocnila hloubku nynější krize amerického i globálního kapitalismu. Naši pravicoví politikové se snaží protlačit i americký model zdravotnictví, celá desetiletí zaostávající za Evropou. A velice se jich dotklo, že prezident B. H. Obama se ho k ní snaží alespoň trochu přiblížit.
   Za vzor si berou i americké školství, které v gramotnosti přivedlo USA na 47. místo ve světě. Jeho produktem je i bývalá guvernérka Aljašky Sarah Palinová, ve volbách roku 2008 kandidátka na viceprezidentku USA za republikány. Ve škole zřejmě nedávala pozor, protože její poradci jí museli kromě jiného vysvětlovat, že Afrika není stát, nýbrž kontinent.
   Noc po podpisu smlouvy START v Praze se mi zdál příšerný sen. Že totiž poslední prezidentské volby v USA nevyhrál mladý a dynamický Barack Hussain Obama, ale postarší (nar. roku 1936) konzervativní republikán John McCain, který při přednesu Poselství o stavu Unie v americkém Kongresu náhle zemřel. Jeho pravomoci automaticky převzala viceprezidentka Sarah Palinová. Nejvíce mě vyděsil pověstný kufřík s kódy pro odpalování jaderných zbraní v rukou této velmi pohledné, ale v zeměpise, světové politice a patrně i v dalších oborech nepříliš kované dámy.
   Samostatnou kapitolu představuje umělecká, hlavně filmová a televizní tvorba. V porovnání zejména s „totalitními“ 60. léty se v této sféře po „sametu“ neobjevilo nic převratného ani, až na vzácné výjimky, originálního. Nové nápady nejsou, nebo neprojdou tržní či jinou cenzurou. Řada nových pohádek připomíná akční filmy. Opičíme se po kreténismu amerických sitcomů, signalizujících smíchem z pozadí, kdy se má i divák zasmát. Nezdařile jsme okopírovali americkou Policejní akademii, která je v originále nápaditější a vtipnější, i když „po americku“. O něco lepší situace je zřejmě v literatuře i v poezii, kde se lze opičit obtížněji.
   V televizní tvorbě se ostatně opičit ani nemusíme. Programy našich televizí, včetně veřejnoprávní jedničky, jinak ostudy evropského zpravodajství, se totiž totálně zamerikanizovaly. Své otravné a stupidní reklamy se někdy ani nenamáhají překládat z americké angličtiny. Američané i Angličané však mají dobré dokumentární i populárně vědecké programy. Občas se objeví i hodnotný hraný americký a často i britský film, vychází řada zajímavých překladů tamější literatury. Takže zdaleka ne vše zámořské je špatné. Jenže čeho je moc, toho je příliš.
   Rovněž ne všechny americké vzory jsou pro nás, jak se říká, na dvě věci. Američan, kterého mám v příbuzenstvu, se např. pozastavuje nad pověstnou českou závistí. Nedávno mi řekl, že když u nich má někdo lepší auťák, soused mu ho nezávidí, ale více pracuje, aby si ho mohl také dovolit. To není špatný vzor. Rovněž jsem se od něho dověděl, že na rozdíl od ČR, kde vysoké spotřební daně (DPH) na potraviny a další běžné zboží deptají chudé lidi, v řadě amerických států jsou velmi nízké nebo vůbec žádné. Zato zde existuje progresivní zdanění nejen korporací, které ho stejně jako u nás různými triky obcházejí, ale především jednotlivců - bankéřů, průmyslníků, manažerů, akcionářů, herců, zpěváků atd. Po těchto vzorech se však naši pravicoví politikové neopičí.
   K jejich lítosti však USA již překročily svůj zenit a za nějakých 8-10 let už supervelmocí nebudou. Na tomto postu je vystřídají jiní. Proto oněm politikům v duchu maločeských opičácko-chameleonských tradic doporučuji: v žádném případě nevyvěšovat tibetskou vlajku, jíst více rýže a občas zpestřit proslov nebo novinový článek nějakým moudrým čínským příslovím. Nechť zváží i chirurgické úpravy polohy a tvaru očí podle východoasijské módy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]