Normální člověk se svědomí nezbaví, jde s ním jako stín. Nejhorší je pak svědomí špatné, drží se jako prokletí...
V Moskvě měla křest pozoruhodná kniha KOSOVO. Její prezentace se konala na vysoké úrovni, což svědčilo o jejím významu. K jejímu vzniku dalo první podnět a podporu UNESCO a na realizaci se podíleli autoři několika zemí, především Ruska, Srbska a Francie. Její aktuálnost prozrazuje podtitul: Pravoslavné dědictví a současná tragédie. Publikace se vyhýbá politice. Shromažďuje fakta a nechává je mluvit. Postavení církve v tomto srbském historickém prostoru není pouze teologické téma. V jejím postavení se prolíná také role státní, národní, kulturní, historická... To nabízí vysvětlení současného střetu, k němuž zde dochází. Albánští extrémisté, jimž byla nabídnuta příležitost realizovat cíle expanzivního nacionalismu, se snaží seč mohou pasovat se na živel, jemuž zdejší prostor odjakživa patřil a po vyhnání statisíců nealbánského obyvatelstva, převážně srbského, se snaží provést ještě genocidu kulturní, aby byly smazány všechny tisícileté stopy, že zde žil, tvořil a měl své domovy a svůj stát někdo zcela jiný a tím byl srbský lid, kterému se Kosovo stalo kolébkou jeho kultury i státnosti.
Přiblížím tuto dávnou historii ještě tímto příměrem: Čím byl a stále je nám Čechům Karel IV. a jeho doba, tím je Srbům car Dušan, shodou okolností oba vladaři byli současníky, dochoval se i dopis našeho Karla IV. caru Dušanovi, v němž je vyjadřována veliká úcta a uznání srbskému panovníkovi. Někteří historici v tomto kontaktu spatřují určitý impuls k jejich vzájemnému sblížení. Tehdejší říše cara Dušana nesporně zahrnovala větší část jihovýchodního Balkánu s centrem v prostoru dnešního Kosova, které tehdy představovalo křižovatku mocenských, křesťanských, kulturních i uměleckých vlivů a směrů přicházejících z Říma i Byzance a směřujících do dalších evropských končin. Tato historická kontura poslouží k lepšímu pochopení zmiňované publikace, která na téměř 400 stránkách přibližuje slavnou éru zdejšího rozkvětu, jež je konfrontována v další části katastrofou, již způsobilo bombardování v době agrese NATO v roce 1999 a vandalismus albánských teroristů v následujících letech. Svědectví v této části je přenecháno nejvýstižnějším dokumentům v podobě fotografií spálenišť a trosek historických památníků. Třetí část knihy obsahuje katalog všech známých pravoslavných památníků od nejstarší doby po současnost v počtu více než dva tisíce objektů, z nichž mnohé představují klenoty nejen církevní, ale také kulturní, umělecké, stavitelské... Již tento samotný číselný údaj je mimořádně významný, neboť tak malé území s tak velikou koncentrací objektů jednoho společného charakteru a historického a kulturního významu se najde málokde na světě. Představuje také nezpochybnitelný důkaz, že tento prostor byl dlouhodobým, prastarým a prapůvodním domovem srbského národa, který své svatostánky budoval ve své vlastní zemi.
Na prezentaci skvěle uspořádané knihy, která není nějakým pamfletem, ale představuje realistický dokument, bylo pozoruhodné, že mezi účastníky chyběli pouze diplomaté západních zemí, byť všichni řádně pozvaní. »Na tom není nic zvláštního,« poznamenal na jejich adresu jeden z hlavních spoluautorů Aleksej Lidov. »Nejednou jsem se mohl přesvědčit , že západní intelektuálové se k tomuto tématu staví takto: 'Nerozumíme tomu a ani nechceme rozumět'. Nepochybně oni jsou si dobře vědomi toho, co se v Kosovu stalo a cítí za to odpovědnost. Mají špatné svědomí, ale otevřeně si to nechtějí přiznat a tak přistoupili na jakési spiknutí mlčení. Je to snadnější než odpovídat na otázky, kdo nese odpovědnost za největší kulturní genocidu XX. století. Co se v Kosovu stalo není nic jiného, než vědomě prováděná politika kulturní genocidy... V březnu 2004 (kdy byl rozpoután kosovskými Albánci protisrbský pogrom, který nabyl ohromného rozměru, pozn. jh) nebyla vedena válka proti lidem, ale proti chrámům, klášterům i hřbitovům, které byly vědomě poškozovány a ničeny. Skutečnost, že zahynulo méně lidí než kolik bylo zničeno klášterů, mluví sama za sebe.«
Avšak co s tím? Není opravdu lepší dělat, že nic nevíme a ničemu nerozumíme? Proč asi západní intelektuálové v postavení diplomatů absentovali na prezentaci publikace vydávané péčí UNESCO? Nejspíše chtěli ulevit svědomí a vyhnout se pohledu na trosky zničených dávnověkých kulturně-historických památek. Možná také tušili, že uslyší svědectví člena komise UNESCO, která bezprostředně po pogromu v roce 2004 evidovala napáchané škody v Kosovu a Metochiji. »Při naší revizi jsem byl opravdu šokován,« svěřoval se Aleksej Lidov. »To, co jsem dříve viděl pouze ve válečných dokumentárních filmech, měl jsem pojednou před sebou jako realitu. Abychom mohli vstoupit do některých zničených chrámů, museli jsme projít doslova po minovém poli... Uvnitř chrámů byly po zemi rozházené ohořelé liturgické knihy a zničené liturgické předměty, poškozené, polámané ikony a tato spoušť pokryta popelem z požáru. Nechtělo se věřit, že se nacházíme v Evropě na počátku nového tisíciletí. Byli jsme první, kdo šel po stopách březnového pogromu a tak pro nás vojáci odstraňovali nastražené miny, abychom mohli projít... Stali jsme se svědky zločinu a naší povinností bylo ukázat ho nezkresleně veřejnosti.«
Avšak toto svědectví je určeno již jen pro burcování svědomí, nikdo ho nepoužije k trestnému stíhání a pachatelé tohoto druhu genocidy zůstanou nepotrestáni a možná jsou pro ně již rezervována nějaká významná křesla ve státní struktuře horečně připravovaného vyhlášení suverenity pro Kosovo.
Připomíná se mnoho jiných svědectví a žalob na zločiny spáchané na srbském civilním obyvatelstvu. V převážně srbské obci Klokoty na jihovýchodě Kosova evidují již od léta 1999 (tj. od doby odchodu srbských bezpečnostních sil a nástupu zahraniční okupace) pětadvacet vražd svých lidí. Jednou z posledních obětí se stal starý rybář, kterého našli zavražděného na břehu říčky. Pachatelé? Jsou zde sice střeženi americkými vojáky, existuje také místní (albánská) policie, avšak za osm let nebyl žádný zločin vyšetřován, ani pachatel dopaden a nikdo odsouzen...
Takových srbských obcí v Kosovu a Metochiji, jako jsou Klokoty, jsou stovky, kde vykazují podobně smutnou a tragickou evidenci.
S touto neúplnou, jen kusou bilancí jsem se setkal na jedné pouliční demonstraci v Bělehradě, kde se do cesty chodců postavili lidé s transparenty. Byli z Kosova a na velkých deskách měli napsáno přes tisíc srbských jmen svých rodičů, synů, dcer, tetiček a strýců i sousedů, kteří jsou od června 1999 mrtví či nezvěstní a nikdo jejich osud nevyšetřoval, nepátral po pachatelích... Za osm let od léta 1999, kdy bylo Kosovo proměněno v protektorát spravovaný OSN a NATO, nebyl vyšetřen ani jeden případ zabití srbské osoby a tedy nedošlo ani k jednomu soudnímu řízení proti pachateli takového trestného činu, třebaže policie zde existuje, soudy také...
Člověk se nestačí divit, jak je možné dnešní svět přesvědčovat, že není nic lepšího, než do rukou takových institucí, jaké zde byly pod péčí protektorátu NATO a OSN vytvořeny a kádrově zajištěny, svěřit suverenitu tohoto území. Co by asi následovalo pod praporem nezávislého Kosova? Vlastně, co by se stalo s posledními zbytky srbského etnika, které zde ještě přežívá bez ohledu na všudepřítomnou hrozbu smrti? V tom tkví i odpověď na časté otázky: Proč jsou Srbové tak neústupní? Proč jsou tak radikální při obhajobě svého odvěkého domovského práva?
Ale proč se pitvat v nějakém svědomí diplomatů, kteří mají v pracovní náplni stavět se k takovým věcem s cynickou noblesou, když si můžeme vyslechnout naše zastupitele v nejvyšší státní instituci, jakou je parlament a to nejen v kuloárech, (oj, co se tam všechno povídá!), ale třeba přímo na zasedání výboru pro zahraniční záležitosti, kde se přetřásá (již opakovaně) požadavek posoudit na otevřeném zasedání sněmovny aktuální problém Kosova. Ať to slyší nejen novináři, ale také veřejnost prostřednictvím televizních obrazovek! Bože chraň a nedopusť něco takového! Takové zděšení nepřicházelo jen od zbožných lidovců, ale i bezbožných vyznavačů hodnot liberální pravice. Považte! Vždyť by se při takové příležitosti mohl někdo odvážit vzít si slovo a pronést takovou nehoráznou věc: Dámy a pánové, chci vás upozornit, že král je také v tomto případě nahý. Tam na Balkáně nedošlo k žádné misi Archanděla Gabriela, jak byla agrese NATO nazvaná (pracovně, zajisté), ale byl tam spáchán obludný zločin a tak je třeba k celému případu přistupovat! Něco takového nelze připustit. O tom si můžeme povídat jen za zavřenými dveřmi. Jak bychom se mohli podívat do očí našim spojencům za velkou louží nebo jen v Bruselu, kdyby se tak znevážilo jejich, ale vlastně naše společné úsilí? Když se budeme mýlit společně s našimi spojenci, oč radostnější budou takové omyly!
Pochopitelně, když se jedná o zajištění tak závažného úkolu, jako jsou cíle strategie globálního směřování, před tím musí jít něco takového, jako je nějaké svědomí, ať je jaké chce, třeba nejčistší, ke všem čertům!
Autor: Jan Hrobař
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |