Jan Baar (1923) vydal v OFTISU v Ústí nad Orlicí druhou knížku pod názvem NA HRANICI DVOU SVĚTŮ a je k tomu třeba dodat, že velkou zásluhu na tomto edičním počinu má i Klub českého pohraničí stržm. SNB Josefa Hendrycha v České Třebové. Autor publikace je z rodu těch, kteří už v roce 1945 nastoupili do nově se tvořící Národní bezpečnosti a později sloužili i u Pohraniční stráže. Bylo by nesmyslné tvrdit, že tak učinil pouze on, ale faktem je, že ne každý je schopen o svých zážitcích vypovídat tak, aby jeho vyprávění bylo srozumitelné i pro lidi, kteří na hranicích nesloužili. Jestliže ve své první knížce Na hranici (Orego 2006) podal přesvědčivé svědectví o ochraně státní hranice v poválečném období, ve druhé přibližuje těžkou a zodpovědnou službu pohraničníků při ochraně hranice s NSR na Šumavě.
   Na základě zákona z 11. července 1951, přijatého Národním shromážděním ČSR, začala státní hranici střežit vojska PS. Každoročně nastupovali vojáci základní služby, aby plnili svoji občanskou a vlasteneckou povinnost. Jejich velitelé byli mladí důstojníci a praporčíci, kteří po absolvování vojenských škol odešli do míst, převážně vzdálených od lidských obydlí, aby v těžkém hornatém a většinou zalesněném terénu i v drsných klimatických podmínkách organizovali ochranu a zcela zodpovídali za desítky svých podřízených. Některé z nich následovaly manželky...
   Baarův příběh se prostřednictvím stěžejních postav odehrává hlavně na pohraniční rotě Hutě se spádovou obcí Žleby, v Lesově, kde je dislokován štáb praporu, ale i na další prvosledové jednotce Žďárek, která má spádovou obec Sychrov. Hlavními protagonisty jsou praporčík Urban, praporní lékař Douděra, velitel praporu major Sklenář, poručík Kavka, jenž velí na už zmíněných Hutích, jeho manželka Irena, ale důležitou úlohu sehrává (snad jako protipól) studentka pedagogické fakulty v Budějovicích Milena, pozdější žena doktora Douděry, a není možno opomenout ani od začátku až do konce záporného hajného Buršíka. Nepřehlédnutelných postav je v knížce hodně a jsou celkem dobře vykresleny, rozhodně nešustí papírem.
   Baarově knížce nechybí napětí a současně se z ní dozvídáme i o záležitostech, kterým se autoři podobných příběhů dříve raději vyhýbali. Mnozí možná budou autorovi Na hranicích dvou světů vytýkat, že v příběhu je popsáno více tzv. mimořádných událostí než je běžné (jedna dokonce způsobila zbytečnou smrt mladého člověka) a že tím asi nevytvořil právě ideální obraz života na státní hranici. V tomhle se budou nesporně mýlit. Stojím na straně autora, protože i já jsem přesvědčen, že vytvořit dobrý realistický příběh neznamená, že lidi a jejich osudy budu uměle vylepšovat. Totéž pochopitelně platí i o problémech soužití mezi vojáky a třeba i o neshodách v manželstvích důstojníků a praporčíků. Od autora by bylo falešné, kdyby nám dokazoval opak, nebo jednotlivá selhání omlouval tím, že jeho postavy měly příliš povinností a velice skromné životní podmínky.
   Baarova knížka je odrazem skutečného života své doby na konkrétních místech Šumavy. K jejím kladům nesporně patří, že si po přečtení uvědomíme, že ne pouze pohraničníci v uniformě chránili naše státní hranice, že měli obrovské zázemí v civilním obyvatelstvu, které tam žilo.
   Samotný závěr, kdy se z narušitele, jenž se prodírá úsekem jednotky Žďárek, vyklube uprchlý hajný, jemuž na druhé straně vtiskli do rukou střelnou zbraň a tak se stává z nezodpovědného opilce nebezpečný člověk, ale kde rovněž prokazuje osobní statečnost Urbanova těhotná žena Žofie, je určitě důstojným vyvrcholením Baarova příběhu. Obvyklý happyend, kterými nás hojně oblažují například akční filmy cizí produkce, se však nekoná, protože... Ale to už bych prozradil víc, než jsem měl původně v úmyslu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]