V posledních dvaceti letech je mezi chodci na ulicích slyšet velmi častá otázka: koho volit? Odpovědi jsou dvě. Buď různé rozpaky a krčení ramen, anebo prosté sdělení už je dávno odvoleno. Výběr poslanců je sice bohatý, a dokonce přepestrý, třebaže z volebního menu zmizeli milovníci piva, ba i Balbínova poetická strana. Zůstali monarchisté a barvy: modrá, oranžová, rudá i zelená. Vznikla strana zdravého rozumu Jany Bobošíkové. Přibyla Česká pirátská strana a Strana důstojného života, z níž nám zůstalo, coby ztělesnění důstojnosti, jen to logo. Také čteme, že Ježíš je Pán, neboť v krajní nouzi bude víra posledním stéblem, kterého se chytnou tonoucí. Miloš Zeman vytvořil Stranu práv občanů, ale o její potřebě nesvědčí preference, které se pohybují pod pěti procenty. Při posledním sčítání dokonce procenta dvě. Miloš Zeman, provázený starými kumpány (připomeňme Mirka Šloufa) ovšem shledává, neprojde-li jeho narychlo namíchaná organizace do sněmovny, že z tohoto výsledku vyvodí patřičné důsledky. Zdá se, že na ohlašované výsledky a důsledky lidé nejsou zvědavi.
   Mimochodem, Zeman, jako bývalý premiér, má hojné zkušenosti za celých dvacet let a novináře spojoval většinou s hnojem a fekáliemi a poslance, (které poznával již ve Federálním shromáždění) v duchu i hlasitě posílal do blázince. O svých poslaneckých partnerech soudil, že »to byli pacienti psychiatrické léčebny«. Jeho pozvánka (platící dodnes) zní: »Navštěvujte půvabnou pražskou čtvrť, která se jmenuje Bohnice a nechte se tam, sakra, do konce funkčního období hospitalizovat.« Ostatně dodnes v tomto sanatoriu pracuje specialista v oboru Ivan David, který momentálně kandiduje za oranžové na Královských Vinohradech. Miloš Zeman, jemuž se zachtělo podílu na moci v podobě takzvaných zemanovců, se jinak vyznačoval odjakživa slabým vkusem v personálním výběru, a tudíž měl spíše pochopení i pro politickou a komerční melanž, jíž se obklopoval, podobně jako Mirek Topolánek. »Já naprosto chápu Mirka Topolánka,« pravil, »že tam (tedy u moci) potřeboval přítele, protože v politice, zejména ve vrcholné politice, je na té špičce zoufale sám.« Topolánkovi tedy dodal Marka Dalíka, (skutečný protipól, nebo zrcadlový odraz Mirka Šloufa). Jinak v Dalíkově případu jde o průvodce severoitalskými a toskánskými trapasy. Kdoví, možná, že právě zmíněný Dalík se jako poradce zasloužil o výkony, jimiž se Topolánek na konci své cesty vychloubal: »Hlavně díky mně Praha vypadá, jak vypadá. Takový rozvoj tu nebyl od doby Karla IV.« Kdopak to z nových voličů asi ocení?
   V posledních týdnech před volbami si pak připomeňme, že bývaly doby, kdy Zeman povýšil na korunního prince Stanislava Grosse, dnes miliardáře zrajícího pro katr. Když mladík, mimochodem absolvent plzeňských práv roku 2009, náhle zbohatl díky šmelině s akciemi Moravie Energo, dal se slyšet, že »pokud v životě přijde příležitost a nechodí jich mnoho, proč ji nevyužít, že ano!« Zeman sám dnes zdůrazňuje, že on sám ví, jak nás vyvést z krize. A tu se ptám, proč nám tento »kámen moudrosti« nesvěřil? Je totiž neuvěřitelné, že by snad chtěl zachránit zemi personálem, jako korunní princ Gross, nebo který nabídly volební lístky? Když už se probíráme velkorysými výroky tohoto muže, zmiňme se, jak výsostně se vyjadřoval k situacím páchnoucím malérem. Že se Šlouf stýkal s mafiánem Mrázkem? Zeman mávl rukou s poznámkou: »Vždyť s Mrázkem se baví i Karel Gott... a Šlouf se stýká i s Remkem, a přesto není kosmonaut.«“
   Ale pohleďme na menu, které nám dnes politické strany předestřely. Mimochodem, na Vinohradech a na Žižkově se vytčenému cíli, řešení hospodářského zázraku, podbízí rovnou 597 kandidátů. Z toho například 19 lékařů, kteří se kdysi upsali medicíně vskutku jen dočasně. Než vybírat po třiceti korunách, to je věru velkorysejší upíjet kávu a koňak v parlamentních kuloárech. Podívejme se však na široširou nabídku, kterou budeme držet na chvíli v rukou. Jak si ověříme, je tu řada lobbistů, auditorů, konzultantů, bankovních makléřů, rovněž jeden noční auditor, několik manažerů, ale i hudebník, kdysi bubeník V. Vávra, jako by jednoho bubeníka, Vašíka Havla, který onehdy provázel na buben Internacionálu, nebylo dost. Pozoruhodný je v této tlačenici Vlastimil Ježek, který by nejraději jedním zadkem obsazoval bezpočet postů najednou. Řediteloval rozhlasu, Národní knihovně, tlačil se do vedení televize, řídil list Naše rodina, usiloval o realizaci Kaplického knihovny, a když nebylo dost místa, zorganizoval akci Děkujeme, odejděte. Tedy doslova: jděte do háje a uvolněte nám, nadějným a nadaným, své posty. Tato akce však vyšuměla naprázdno, byla namířena jmenovitě proti Klausovi a Zemanovi. Nyní vystupuje Ježek v roli konzultanta, a kdoví, možná bude i líp. V souboru zachránců české ekonomiky jsou i pedikérka s manikérkou, pastor, režisér zvuku, kamnář, strojvedoucí, kosmetička, recepční i portýr, fotbalista i fyzioterapeutka, golfový architekt, výrobce klavírů, pár monarchistů, ale též Petr Bratský, který má k ekonomice nejblíže – kdysi totiž na vlastní kůži dokazoval, že lze žít s průměrným důchodem. Nakupoval nejlevnější potraviny, omluvil se i svému holiči a nepodaroval ho spropitným, zkrátka na měsíc si zahrál na žebráka. Pouze člověk, který někdy za někoho odpovídal, řídil provoz, a má o ekonomice ponětí, při listování kandidátkami shledá, že v souboru schází jediné: kvalifikace, odpovědnost a čestnost. Takže, jak se zdá, běží nakrátko levná, nevážná hra, která je odsouzena k tomu, aby srandou začala, ale tragédii prohloubila.
   Takže s tímto souborem vyvolených bychom měli zachraňovat Řecko, v němž mají pětinásobně vyšší průměrné důchody, vytahovat z louže ekonomiku, která byla dvacet let soustavně ždímána a rozprodávána zahraničním partnerům? Vrátíme-li se k obrazům a představám Miloše Zemana, měli bychom nejspíše začít hledáním tupé jehly v kupě sena, s pomocí slabozrakého ansámblu, a svěřit republiku potenciálním klientům bohnické léčebny. S tím rozdílem, že bychom místo známého pana Chocholouška měli povolat Ivana Davida. Při pohledu na tento výběr se polovina národa ráda vzdá cesty do volebních místností, protože s takovýmto osazenstvem, jaké má být voleno, a se stranami s tak plytkým programem (jistě, s čestnými výjimkami!) a neustálými hádkami beztak skončíme u patového výsledku, u trapných hádek, přetahování poslanců podle barev a posléze u dalších předčasných voleb provázených razantním řešením. Neboť takhle se převraty nekonají a plytké touhy po bohaté šrajtofli cestou k volební urně nekončí. Výsledná barva nebude rovněž patřit stranám, a jejich tradičním barvám, ale vítězství bude nejspíš proměněno nátěrem na hnědo. Poslanecké platy nebudou vypláceny nekvalifikované partě po celou dobu panování (to je náš tip) a pamatujme si, co se týče hnědé, že vítězná hnědá (jak dobře vědí Arabové) není a nebude barvou datlí.

   A po volbách aneb Hlasy za 100 000 koblih
   Je to vskutku k nevíře, ale hra o důvěru národa, do níž modří vsadili krmi čítající 100 tisíc koblih, končí. Začali jsme cinkáním pod balkony Melantrichu, a končíme hospodářskou krizí, bídou statisíců, půlmilionem nezaměstnaných. I nebude od věci, když si připomeneme, že dnes opět vstupuje do prapodivného představení první prezident a režisér velkého divadelního show bez stopy studu a uděluje rady, nabízí (bůhví pokolikáté) kandidáty na příštího prezidenta. A rádobyekonomové nám důrazně udělují poučení, jak se vyškrábat z propadliště, do něhož jsme sklouzli. Místo parťáků pravdy a lásky mají hlavní slovo mafiáni, privatiéři, šejdíři a zakladatelé zadlužení na další generace. A vysvětlení? Prý jsme si žili nad poměry a projedli jsme své národní jmění. Nejspíše si tak počínali, jak plyne z důmyslných myšlenek na billbordech, důchodci, tedy rozežraní důchodci a bezdomovci.
   Připomeňme si tedy, poté co jsme si smlsli na koblihách, co nám vyprávěl nositel mnoha čestných doktorátů a hojných vyznamenání Václav Havel, který neztrácel drahocenný čas ani (ne)řádným studiem na proslulé plzeňské právnické fakultě. „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností“, vyprávěl davům na Václavském náměstí. „Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let (rozumí se dvacet let od srpna 1968 do listopadu 1989) tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno výmysly a lži. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu najedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat své práci dramatika.“ Měl-li na mysli momentálně oprašovanou a nikdy nehranou hru PRASE, pak měl ovšem pravdu, zejména vycházel-li z osobních zkušeností. „Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň (rozumí se v Československu), sám odstoupím z funkce.“ Přitom nám „kondoloval“ k údělu, neboť jsme prý bydleli v panelových králíkárnách. Zda měl v úmyslu stavět vilové čtvrti pro dělný lid, nám neprozradil. Jedeme-li však českou krajinou a vidíme hory betonu našich paneláků, máme často na mysli otázku, kdepak bychom asi bydleli, nebýt neuvěřitelného tempa, jímž „bolševici“ postavili paneláky i tempem jednoho sta tisíc bytů za jediný rok. Mnozí, zejména havíři, dostávali své králíkárny dokonce za odměnu, coby dík za odvahu, s níž denně podstupovali své pracovní riziko hluboko pod zemí. Dnes si ovšem kdekdo z obdarovaných může svou králičí klec pořídit, bratru za milion, ne-li za sumu dvojnásobnou.
   Dejme však znovu slovo exprezidentovi Havlovi, který se kdysi přiznal, že za svůj úkol považuje „vše, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících… Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.“ Dnešní ceníky ovšem známe. Na 160 chorob a jejich léčení má své sazby, a zubní ošetření je jak se patří drahé. Třebaže jsme ještě před časem pomluvili starý režim, že používá amalgamové a tedy vlastně jedovaté plomby, nyní budeme i za tyto levné výplně, obsahující rtuť, platit. Václav Havel byl jednou vzácně upřímný. To v okamžiku, kdy pronesl, že „svádět všechno na předchozí vládce (bolševiky) nemůžeme, nejen protože by to neodpovídalo pravdě, ale prostě proto, že by nebylo poctivé převést dědictví celé minulosti na bývalý režim“. Václav Havel ostatně pravil, že „všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný“. A tudíž právě proto „podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury“. Bude-li pak panovat krize, měli bychom si pospíšit s neprodleným řešením, a ztrátu sociálních jistot bychom neměli riskovat. „Zde neplatí žádné NEJDE TO“, jak pravil Havel sám.
   A kupodivu je půl milionu lidí bez práce, rozprodávané nemovitosti, zašantročení škol, jesliček, likvidace oborů ceněných po celém světě se stalo všedností, která současné (nejspíš i budoucí) panstvo netrápí. Obuvnický průmysl, sklo, textil, se proměnilo v zašantročené rodinné stříbro, právě tak jako jsme zapomněli na bílé zlato cukerné, zelené zlato chmelové a pivní, začali jsme respektovat mantinely, které nám vyměřil Brusel či jiná zahraniční lobby. Za zadlužené banky jsme zaplatili na 600 miliard. Dluh občanů vůči státní kase představuje 1,24 bilionů korun a každou vteřinou narůstá o 6000 korun. Průmysl bojuje o uchování práva na pěstování vína, na kontingenty cukrovky, chmele, velikost jablíček, tvar okurek, značku rumu a snad i zápach olomouckých syrečků.
   A to se nebavíme o místu na slunci, o unijním prezidentovi, jehož autorita a váha se podle znalců blíží mokrému hadru.
   Tak tedy uplynulo dvacet let, uprostřed hádek ve sněmovně, kde má opakované slovo několik předáků ze zákona, zatímco většina lobbistů, kramářů, lékařů, konzultantů má právo jen jednou za čas promluvit, a to ještě se souhlasem šéfů, kteří sestavovali volební kandidátky. Takže – zběžně přehlédnuto – předvolební řeči pana Havla, podobně jako předvolební řeči dnešních celebrit, jsou pravým opakem perspektivní reality. A mnozí spoluobčané jsou i tací, že si kradmo otírají slzy.
   A že jsme si všechno nechali líbit? Inu, nic neříkající nuly ve sněmovně musejí po čtyři roky splácet svému panstvu dluh za místo na kandidátce. Tak se stane, že hrstka poslanců a úředníků ve všech patrech bude pobírat hojné prebendy úměrné pozici, my počneme poslušně mlčet, a několik šéfů začne čachrovat a pěstovat obchody ve velkém (tedy s velkými tunely). Na sliby moci (exprezidentem Havlem počínaje) se zapomene; nedojde-li ovšem k náhlému zádrhelu, případně k radikálnímu převratu, budeme se zaťatými zuby pozorovat zloděje a předáky moci. A to všechno za dar, jehož se nám dostalo v předvečer voleb: za vuřt, za dvoukorunové pivo a 100 tisíc koblížků. Sem tam i dvě piva, pokud hospodskému dáš všecky hlasovací lístky, kromě jediného – ten musíš vhodit do volebního kastlíku, natřeného na modro, aby nedošlo k nějaké chybě.
   Doufejme, že si na to časem zase vzpomeneme, nu a shledáme, jak velkou hodnotu měl a má a se vší pravděpodobností bude mít doopravdy náš hlas.
   Co se mne týče, znám důstojnější řešení. Ale toto řešení potřebuje svůj čas a hlavně pevnou společnou ruku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]