A nejen ve skotských, jak v úplnosti vyznívá název jedné z povídek Alison Louse Kennedyové (1965), z níž se vyplatí citovat: Navštivte kteroukoli instituci, která má něco společného s dějinami, a chvíli poslouchejte. Zadržte dech. Slyšíte to ticho?... Je to hlas nicoty. Mohutný, neviditelný, němý křik všech lidí bezvýznamných na to, aby se o nich vedly záznamy. Lidi, kteří zmizí a zanechají nám minulost zabydlenou jen vrahy, génii a světci.
Tahle povídka spolu s dalšími čtrnácti tvoří soubor, který pod názvem NOČNÍ GEOMETRIE A VLAKY DO GARSCADDENU vydalo nakladatelství Paseka v roce 2005. Čítá 173 stran a překladu se mistrně zhostila Zuzana Mayerová. Jako doplňující může působit informace, že A. L. Kennedyová žije a tvoří v Glasgowě a že název sbírky je duplicitní s názvem povídky třetí v pořadí. Citaci v tomto případě se už vyhnout nelze: Přesto se této mlčící většině a mně s ní naskýtá aspoň jedna možnost, jak vyniknout. V Neštěstí. Naše malé, bezvýznamné životy snadno padnou za oběť záplavám nebo hladomoru; občas zahyneme při požáru nebo třeba - v sobotu odpoledne začátkem jara - v davu bledých tváří tísnících se za drátěným plotem. Mohlo by to být lepší.
Tato příkladná homogenita ze dvou odlišných textů může být spolehlivým důkazem, co je předmětem vypravěčského zájmu této skotské prozaičky. Jako nejjednodušší se nabízí filozofie skepse: strach z nemoci, z neodkladného zániku, z nicoty. Přistoupit na tento stav, z něhož se nelze vyreklamovat, zavání nihilismem starozákonního Kazatele: marnost nad marnost... a vše je marnost!
Autorka patnácti povídek, z nichž ani jedna nenabízí happyend agitačního optimismu, si na téhle kalvárii musí vystačit s mezilidskými vztahy. Na předky se spoléhat nelze. O nich v povídce Nóbl brambory Kennedyová uvádí, že nejsou víc než pouhé stíny uložené kdesi hluboko v jejích kostech. Zůstávají tedy vztahy všudypřítomné žhavé reality. A půjde o vztahy partnerské, milenecké i manželské a půjde také o vztahy k sobě samému, o sebeúctě a schopnosti projít životem sám. Tyhle vztahy je si především nutné vyjasnit. Výlet do hor chápe mužský protagonista jako možnost k opětovnému sblížení se ženou, kterou před léty oklamal. Nabývá přesvědčení, že je hezké být někde s někým. Vnímat něco společně.
Anne? Tak mě napadlo - po tomhle víkendu, uvidíme se někdy?
No, nebydlíš přece zas tak daleko.
Ne, já myslím, sejdeme se?
Ne.
Ženská hrdinka z titulní povídky prožívá harmonické manželství a svou budoucnost si ujasňuje takto: Duncan a já na penzi, jsme čím dál šťastnější a vyrovnanější, máme vnoučata, zahrádku a jemné, bílé vlasy. Panuje mezi námi vzájemná důvěra a pochopení, ani v nemoci neztrácíme důstojnost, nebudeme umírat opuštění...
Manželem je programově a systematicky podváděna.
Také další protagonistka (Hvězdný prach) dospívá k přesvědčení, že se musí upnout na nějakou činnost: Rozhodně nechci umřít všem na očích v nemocnici nebo ve společenské místnosti nějakého ústavu, kde se budu napřed celá léta šourat po chodbách, zapomínat, kdo jsem, a čím dál víc páchnout vlastní močí.
Chválou své samoty si po odchodu od rodiny ujasňuje své místo v životě další ženská postava (O Rákosničce), zatímco dvaačtyřicetiletá Kathy se v povídce příznačně nazvané Poslední nabádá: Dnes večer řekne Martinovi, že by si měli svůj vztah nějak vyjasnit a uspořádat. Její milenec je mnohem mladší, a tak není divu, že ...když ležela sama v posteli, myslela víc na Boha a na umírání než na něj. Oporu v prožívání fragmentárního světa poskytuje Kathy četba literatury scifi (P. K. Dick), poznání, že i když ten jejich svět zanikl, něco vždycky trvalo dál.
Pochybnost o smysluplnosti žití, o zbytečnosti vlastního já se dostává do kontrastu se snahou něco po sobě zanechat a tvoří jediný zdroj napětí v autorčiných textech. Kennedyová dokázala, že povídky nemusejí nutně vycházet z rafinované zápletky a překvapivé pointy. Pomíjí i nezbytnost osobitého nasvícení a nezvyklý úhel pohledu. Autorka otevírá většinu svých povídek úvahou nezřídkakdy přetavenou v tezi. Následující tok vyprávění je klidný a i situace nabízející vypjatost dramatu jsou překlenuty jednou, dvěma větami. Závěr je přitakáním úvodu nebo se s ním dostává do příkrého rozporu: Mohlo by to být lepší. Příště už to nebude bolet. Přemýšlejí o svobodě, která je čeká. Kupodivu je mi to už jedno. Zatím nenašli nic. Konečně měla jasno a velice se jí ulevilo... Ojediněle se jádro sdělení může promítnout do názvu povídky - To hezké pomine.
Je potěšitelné konstatovat, že se Kennedyová kvalitou svých povídek zařadila po bok takových osobností jakými jsou W. Boyd, W. Trevor a kanadské povídkářky M. Atwoodová a A. Munroová.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)