Bologna je město – uvažujeme-li zhruba druhou polovinu dvacátého století – které do moderní italské poezie přineslo základní příspěvek v podobě literárního časopisu Officina, založeného v roce 1955. Jeho redaktory byly Leonetti, Pasolini a Roversi, k nimž se v poslední etapě jeho existence přidali Fortini a Scalia. Mezi jeho přispěvatele a spolupracovníky patřili ti nejlepší z moderní italské literatury, Gadda, Volponi nebo Bertolucci. Svou snahou spojit marxismus s experimentalismem byl časopis předpokladem vzniku Skupiny 63, reprezentované nejdůsledněji Edoardem Sanguinetim. Časopis zanikl kvůli skandálu vyvolanému Pasoliniho básní proti papeži Piu XII. Živým dokladem oněch významných let je básník Roberto Roversi, kterému letos bude 87 let a zůstává uznávanou autoritou boloňské poezie. K ní patří i osmapadesátiletý Nicola Muschitiello, znalec a překladatel Baudelaira. Spolu s Roversim v polovině osmdesátých let řídil »družstvo poezie« (Dispacci), Depeše, publikace věnované současné poezii. Přednášel rovněž francouzskou literaturu a umění literárního překladu na Sienské univerzitě. Je známý coby boloňský »bohém«, odmítá trvalé bydliště (»doposud jsem vystřídal zhruba třicet bydlišť, nepočítaje ty, kde jsem strávil jen jednu noc coby prchavý host, který buď zanechá trvalou vzpomínku, nebo byl odvát do nepaměti«). Vydal zatím čtyři básnické sbírky, z poslední - Jarní milosrdenství - která vyšla v roce 2010, otiskujeme v překladu dvě básně.
   zf


   NICOLA MUSCHITIELLO

   +++
   Tvůj klín chutná po nebi nad hlavou
   trochu routa a trochu jahody,
   a také od nepaměti ukrývané místo
   kde hnízdí ptáci, s vůní peří
   a ptáčat, na okamžik
   nedočkavě spojených vjedno
   čekáním na život –
   o nebe tu jde právě proto,
   že nade vším, co lze vnímat,
   převládá vůně přeletů,
   které by jinak
   byly bez vůně a lidé by je ani
   nevnímali – vůně oblaků
   a vzájemných pohledů lenivých andělů.

   +++
   Ukazuje se, že když mne voláš,
   tvůj hlas je zvon
   v srdci každičké hodiny,
   v brázdě dechu,
   ve hvizdu, v pípnutí
   osamělého ptáka za letu –
   zasívá mé jméno
   do polí s veškerou necudností
   lásky, coby šílenou žádost po šlehu
   semene, po povolené
   rozkoši – i v ozvěně, ve které,
   dokud vrabci nesezobají slabiky,
   se zrcadlí tvé jméno

   Nebohá luna
   Nebohá luna
   napůl kulatá
   na šedém nebi
   (spíš neví co a jak
   nevinná jak
   holubička) poučná
   když roste i když jí
   ubývá je celá
   a zdá se že celá není
   a jak je teď vlhko
   připomíná spíš zlato
   než tvou
   bledou ruku
   (to místo veprostřed tvé
   vyděšené dlaně)
   jako by říkala miluj
   miluj co tu chybí
   a bez čeho se neobejdeš
   miluj čeho se zdá být míň
   protože je to všechno co je

   +++
   Milovaná růže v
   růžovém večeru chystajícím
   tvůj příchod,
   v růžovém jitru
   chystajícím tvůj odchod

   Je to, aby bylo všechno jasné,
   právě ta růže, co večer
   neodejde
   a ráno přijde…

   +++
   Dnes v noci cítím tvou krásu
   jako bych objímal pichlavý keř hlohu,
   taková bývá touha,
   tvůj do vzduchu
   načrtnutý obrys
   a tvá přítomnost
   ostrov vilnosti,
   ve skutečnosti
   jen ostrůvek, zato plný něhy,
   ta nejněžnější konkrétnost
   jakou mi poskytl čas

   +++
   Měl bych donutit lunu, aby ustala v běhu,
   abych tě co obilný klas
   nesmrtelný chléb
   znova držel v rukou –
   noc však přelomila dnům
   obě křídla a já si v hlíně hloubím
   hubený spánek a teď už jen
   tato pláň
   mě dokáže soužit víc

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)