Ne, nebudu zde hovořit o tvorbě Williama Shakespeara. Jen jsem si dovolila vypůjčit název jedné z jeho her. Ano, komedii mi připomíná veškeré dění v současné době kolem nás. Komedii, která čím dál tím víc sune svůj děj ke smutným koncům. Komedie, ve které už řada lidí přestává mít sílu a chuť stavět se proti vlně agrese a nesnášenlivosti, které den ode dne narůstají. Dozrávají dvacetiletí mladí lidé, rodí se nová generace, která už bude přijímat jen nové porce lží o minulosti, lží, jež se stanou pro ně platformou veškerého vnímání vývoje světa, vývoje v naší zemi. Začíná se vypínat nová železná opona, předěl, rozdělení ne na východ a západ, ale rozdělení na pravdu a lež. Bude dlouho trvat, než se podaří ji strhnout. Vývoj se nedá zastavit. Ani budováním zdí, ani dálkou mezi kontinenty, ani lepením rozcupovaných polopravd a lží na všechna nároží světa. V člověku je stále přítomná revolta. Někdy dlouho dřímá. Nikdy však není tupost a hloupost tak silná, aby trvala věčně. Věřím, že se svět jednou změní.
Ale zpět a rovnýma nohama do žhavé současnosti předvolebních nenávistí, urážlivých sloganů, reality show politiků a Moravcových přidrzlých úšklebků, hlásaných slibů a přiblblých billboardů. Vývoj nabral na obrátkách. Musím se ještě vrátit o krůček zpět, protože všechno je zase jinak. Události se rozprskly světem jako neřízená střela. Tak například: Obama a Medveděv se sešli v Praze k podepsání nové protijaderné smlouvy. Těch úvah v médiích okolo, zda je dobré, že právě v Praze. Z pravicových stran zaznívá unisono, že naše republika nemůže přece sloužit jako spojovací most mezi Východem a Západem, když jsme jednoznačně přifařeni k Západu, k NATO, EU. No jo, koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Já za sebe jen znovu opakuji: Malé krůčky, taky krůčky. Nejde všechno najednou a hned. Nelze neustále dělit svět na černý a bílý, v tomto případě setkání dvou představitelů vrcholné politiky to sedí dvojnásob a nejen obrazně řečeno. Jak ráda bych těm dvěma usměvavým mladíkům věřila, že jejich úmysly jsou oboustranně čestné a upřímné a v zájmu lidstva. Žel, je tu ještě ten, na obou stranách fronty všudypřítomný kompars politických a ekonomických figur, šedá eminence v pozadí, která tahá za nitky dění. Týden po jmenovaném summitu v Praze následovala zdrcující katastrofa polského letounu s vládní delegací a špičkami polských vojenských představitelů u Smolenska. Jedním slovem tragédie, lidská tragédie. Zahynuli všichni, nikdo nepřežil. Letěli uctít památku svých polských krajanů, kteří zahynuli v Katyni. Následky válečných utrpení druhé světové války se tyčí mezi některými národy dosud jako krvavý vykřičník. Nechci zde polemizovat o vině, o tehdejších rozhodnutích, příkazech a následných popravách. Jen se chci spolu s vámi zamyslet nad smyslem fenoménu, jakým války jsou. Jakou moc dává konflikt mezi národy do rukou jedinců, představitelů silnějšího státu, hrajících si na pány světa, na Goliáše s neomylným rozhodováním. To platí obecně jak v minulosti, tak i v naší současnosti. Lidstvo se nepoučilo.
Aby nebylo málo otřesů v životě lidí na naší planetě, dával o sobě znát soptící vulkán na Islandu. Zprvu úžasná atrakce pro senzacechtivé turisty se mění v závažný celosvětový problém. Kolabuje letecká doprava. Sopečný mrak se dal do pohybu a jako šedá křídla obrovitého ptáka se vznáší nad planetou podle směru a proudění větru. Cloní zemi pod sebou, vznáší se a klesá v různých výškách. Příroda je opravdu mocná. Úvahy leteckých odborníků, zda bylo nutné zastavit letecký provoz plošně, se různí. Nejvíce se mluví o finančních ztrátách na zisku leteckých společností. Mnohé uvažují i o soudních žalobách. Byznys je byznys. Myslím, že kdyby jedno jediné letadlo díky nasátí sopečného spadu skončilo katastrofou, ztrátou lidských životů, že to by byla ztráta, kterou žádné zisky nenahradí.
Kam zmizel, kam šel, co dělá, jak se má, žije vůbec ještě, a kde se zase vynoří jako tajemný Nautilus? Pára nad hrncem nemizí rychleji. Jeden krok pod pódium politické scény a není, zem se po něm slehla. Doslova i obrazně. Kde jsou novináři, reportéři se svými štiplavými články, fotkami, šoty o muži, jenž jde např. nakupovat, veze kočárek, či vede svou ratolest za ruku, plave v bazénu, odlétá na dovolenou, nebo krmí na nábřeží racky – kde to všechno je? Ano, řeč je o Mirku Topolánkovi. Bezprostředně po jeho odchodu z politické scény jsem zaznamenala od komentátora Respektu Jana Macháčka jakýsi rozbor, úvahu, co s tímto volným mužem: na práci diplomata se zásadně nehodí (to chápu), nerozumí žádné profesi - aby třeba řídil nějaký podnik, s jeho hašteřivostí a nabubřelostí to ani dost dobře není možné. Karel Schwarzenberg zakoktal v jedné relaci v rádiu, že by mu měl stát dát ne právě trafiku, ale nějaký slušný post na patřičném místě. Já osobně bych tohoto pána poslala na zkušenou, jako českého Honzu z pohádek, aby se postavil do fronty uchazečů o zaměstnání před libovolný pracovní úřad. Nejlépe však mimo Prahu, někam, kde už počet uchazečů na jedno místo pěkně houstne (prý i 70 lidí na jedno místo). Aby zjistil, že nabídka, která je na nástěnce vyvěšena, už dávno neplatí, než stačí dojít do kýženého podniku, který místo nabízel. Že si své parádní několikatisícikorunové botky pěkně ošoupe při takovém hledání práce. Jak jsem napsala výše, bulvár napříč všemi médii svorně o M. T. mlčí. Že by bylo na informace týkající se této osoby uvaleno embargo? Už se nedivím. Všechna média musí přece ctít své chlebodárce, a kde je třeba mlčet, jsou jako hrob. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti!
Protipólem mlčení je naopak rozmazávání aféry předsedy poslanecké sněmovny Vlčka do nejmenších podrobností. Pojem „peníze v papírovém pytlíku“ se stal náplní informací napříč všemi médii nejméně na celý týden. A to navzdory tomu, že ihned po odhalení svého pochybení Vlček čestně odstoupil z funkce. Velkou roli v celé kauze hraje drobný fakt: Vlček je členem ČSSD. Proto ten humbuk. V prvním případě zaryté mlčení, ve druhém byla Vlčkových „peněz v papírovém pytlíku“ plná média. To je až okatě jasné, nemyslíte?
A ještě jedné minikolize se dotknu. Nikdo nepozval Václava Havla na Hrad mezi elitu při slavnostním podpisu smlouvy o snížení jaderných zbraní obou velmocí. Že by na něj zapomněli? Ale nezapomněli. Jenže jak by se tam vyjímal muž, bývalý prezident, jenž za svého působení ve funkci schvaloval bombardování Srbska a ještě ho nazval „humanitárním“? Co by dělal na aktu, kde bylo podepsáno snížení jaderného arzenálu obou stran? To se přece hrubě rozchází s jeho militantními názory.
Události se řítí vpřed čím dál rychleji. Například spolupráce mezi Českem a USA bude pokračovat v oblasti obranných technologií (tak tomu říkají, já říkám ve zbrojení) uzavřením exkluzivní smlouvy coby kompenzace za nerealizovanou radarovou základnu v Česku. Když nebyl schválen odjezd dalších 50 vojáků do Afghánistánu, tak to naše ministerstvo obrany obešlo takřka tanečním krokem. Pozvalo zatím zhruba 20 mužů, policistů z Afghánistánu, na intenzivní výcvik. Je jasné, že ne na hru v kuželky. Bylo řečeno, že se ve valné míře jedná o negramotné muže. Jak dlouho bude trvat, než tito následně vyškolení policisté obrátí své zbraně a zabijácký um proti svým školitelům, nota bene ještě při získané znalosti o poměrech v našich vojenských a bezpečnostních složkách? Je pan ministr tak naivní nebo… Cožpak se takováto praxe ještě nikde ve světě nevymstila? Třeba právě té obdivované Americe. Nebylo by mnohem potřebnější a smysluplnější naučit tyto lidi číst a psát, než jim dávat do rukou zbraně?
Ostuda Ameriky, řekla jsem si, když jsem v televizních zprávách viděla reportáž ze sportovního stadiónu v Los Angeles. Před jeho branami stály fronty lidí. Ne na utkání, ale na zdravotnické ošetření - hlavně zubů, očí a dalších drobných jednorázových zákroků. Stadión byl rozdělen snad na stovku malých plácků s jednoduchými dělícími plentami. Lidé seděli celou noc venku na židličkách i ve stanech a trpělivě čekali, až na ně přijde řada. Samo sebou, že to byli lidé, kteří si nemohou zdravotní ošetření finančně dovolit. Bylo zde totiž poskytováno zdarma. Kdo potřeboval péči dlouhodobou nebo opakovanou, měl smůlu, byl z ošetření hned vyřazen. Asi už se svědomí lékařů, jejich etický kodex, nemohly na ten stav některých lidí dívat. Ano, Amerika, země neomezených možností, ale jen pro někoho.
Naše zdravotnictví teď jen pokvete. Proč, ptáte se? Protože se ho zastává i zástupce Boha na zemi pro naši zemi českou, sám Dominik Duka. Vlastnoručně pokřtil a posvětil nový Gama nůž. Díky tomu bude řezat a operovat jedna báseň!
Nemohu se zde nezmínit o právě probíhající výstavě Expo 2010 v Číně a o naší účasti. Mimo jiné tam předvádíme, chlubíme se a honosíme úžasným umem a dokonalou prací našich českých sklářů. Uměním, nabytým letitými zkušenostmi, tradicí, důvtipem a dokonalostí. Zatímco Čína právem obdivuje a žasne nad touto křehkou skleněnou krásou, čeští skláři doma pláčí nad uzavíráním sklářských hutí, nad likvidací tradic – vpravdě rodinného stříbra, kterým české sklo vždycky bylo.
Jaro přišlo i na Vysočinu, sněhy jsou minulostí. Sluníčko začíná zvolna nabírat na síle. Ale pozor, doslechla jsem se z náhodně vyslechnutého pořadu o našich celebritách, že opálení nebude pro letošní sezónu „in“ a to umělé - ze solárek - tak to už je úplně pasé. Pofrčí prý bledule, tak pozor, nepřeberte při opalování! Jinak budete ve světě módy úplně mimo. Z Vysočiny zdraví BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)