Největším nepřítelem lidstva není ani AIDS, ani rakovina, politické strany či sám stát, nejsou jím žádní cizopasníci, lidská hloupost, závist nebo lhostejnost - je jím, jak všichni dobře víme - televize. Ano, řekněme to otevřeně - za všechnu bídu světa, za utrpení a bolest všech narozených i dosud ještě nenarozených obyvatel této nešťastné planety může jen a jen - televize!
No, jen si to vezměte - kolik rozvrácených rodin, bezesných nocí, promarněného času a debilních dětí má na svědomí tahle bedna - doslova a do písmene Pandořina skříňka, z níž se do světa vyvalilo už tolik zla, že té pověstné naděje tam nezůstalo ani na špetku nože.
Tak trochu k pomilování a ovšem také k všeobecné lítosti nám potom mohou připadat ti chytráci a rozumbradové, kteří s pomrkávajícím okem říkají: "Vždycky přece tu telku můžete vypnout! Stačí jen stisknout tlačítko!" Takové duchovní giganty můžeme, pochopitelně, rovnou označit za provokatéry, šiřitele poplašných zpráv a defraudanty našich civilizačních výdobytků. To se jim to povídá a radí, jak by se měla bedna vypínat, ale oni sami se toho, samozřejmě, nikdy neodváží!
Protože, mezi námi děvčaty - a, pochopitelně, i chlapci, - ono takové tlačítko, kterým by bylo možné bednu dočista vypnout, na žádné dosud vyrobené bedně neexistuje. Zato je zde ale spousta hejblátek, jimiž je možno se jako vepřík převalit do vedlejšího, do ještě vedlejšího, do nejvedlejšího a ještě dalšího kanálu a - a jsme tam, kde jsme byli.
Z toho televizního sevření, z toho globálního (či spíše amerikánského) dvojitého Nelsona prostě úniku není. Jen co rozhýbete své tělo, abyste unikli těm neskutečně půvabným (vždy jen do 35 let!) aktérům seriálu o trampotách zbohatlíků, kteří nemají problémy s placením činže, s hledáním zaměstnání, ba ani na záchod nepotřebují nikdy chodit, už se ocitnete na besídce s milovanými zpěváky, uvaděči, uvaděčkami a počasíčkovými jasnovidkyněmi, kde se dozvíte, že nejdůležitější je hledět na svět pozitivně. Na další televizní kloace na vás zase číhá skvadra rozšafných politiků, kteří vás ujistí, že se máte výborně a pokud ne, tak je to jen vaše chyba, protože jste je patřičně nezvolili do dalšího funkčního období, a hned vedle vás osloví milovnice dětí, psů či menšinových většin, abyste už koukali na jejich konto poslat nějaké peníze, protože státu jsou zde předkládané problémy naprosto neznámým pojmem. S vypětím všech sil přelezete ještě do dalšího kanálu a tam vás konečně dostihne a ubije guerilla mládežníků nejnovějším typem mobilu, jenž se dá dobíjet na krční tepně vlastní krví.
Obyčejný člověk nemůže vzdorovat věčně - každý z nás dříve nebo později natočí na videokameru svou babičku, jak si láme krček, přihlásí se, aby osobně na obrazovce zazpíval nějakou píseň Michaela Jacksona v původním znění bez titulků, porozpráví o intimním soužití s manželkou nebo se zúčastní mamonářské černé mše za všechny nešťastné milionáře světa. A právě v takovém okamžiku člověk ztratí duši. Aniž by si toho nějak všiml, zaprodá se namodralému démonu baňatosti, peněženek z krokodýlí kůže a bláhovému pocitu propojenosti, současnictví, ale někdy i jakémusi skoro radostnému soucitu, účasti, jež heroicky zakrouží obývacím pokojem, aby alespoň na chvíli zaplnila duchovní vykotlanost.
Protože toho všeho, co je napsáno výše, jsem si již delší dobu vědom, rozhodl jsem se, že se televizí již nadále nenechám zotročovat. Někdy i zdánlivě předem ztracená bitva může přinést pocit alespoň jakéhosi morálního vítězství, vnitřní katarze. Člověk se přece nemůže jen tak vzdát, ostatně podlehnout v boji může být někdy i povznášející a krásné.
Nějakou dobu jsem přemýšlel, jak tomu všeobecnému televiznímu spiknutí vlastně vzdorovat. Všechna jednoduchá a přímočará řešení jsem jedno po druhém zamítl, uvědomil jsem si totiž, že o televizi nemám dostatek informací (na rozdíl od televize, která o mně ví všechno). Jistě, z obrazovky se na vás řine záplava faktů, domněnek, vysvětlení a tvrzení, ale copak je možné prohlédnout dál dovnitř toho systému, do samého epicentra televizního molocha?
Trvalo mi několik měsíců, než jsem dostal ten nápad. Vlastně mne na to přivedl sousedovic pitbul. Pokousal už pár lidí a tak musí při každém venčení nosit náhubek. Jak je to vlastně jednoduché a prosté - své televizi nasadím také takový náhubek!
Stálo mě to jen pár panáků fernetu a kamarád z hospody, domácí kutil, mi za dva dny přinesl bytelný a na míru vyrobený košík, jímž by se neprokousal ani nilský krokodýl. V nestřeženém okamžiku, když byla bedna zahleděna sama do sebe při jakési reklamě na spoření nejchudších vrstev obyvatelstva, jsem se k telce připlížil a náhubek jí nasadil. Povedlo se - od té chvíle je moje televize opatřena košíkem. Má to snad jen jedinou chybu - teď se k ní nemůžu dostat a tak hraje non-stop. Takže mám náhubek spíše já.
Autor: Jindřich Bělehrádek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)