OLDŘICH RAFAJ
Kladrubské zlomky
Nelitujte se... 1.
Vzala mou ruku profesionálně,
o jejím zdraví mínění nemá valné,
do očí se dívá studeně.
Nelitujte se! řekla potom přísně,
když ruku mi pak náhle pustila.
Dohasla strofa, a má slova písně
létala nad lůžkem jak opilá,
jak můra, létající po stěně.
Nelitujete se! opakovala mi,
když krátce pohlédla mi do očí,
doktorka odtud, kde jsme všichni sami,
kde bolest v hlavě trýzeň roztočí.
Vím, že to nelze kvůli stáří plakat,
nesluší se to přece, tak se vzmuž!
Do noci chce tě kdosi s sebou zlákat,
když z tebe zůstal jenom slabý muž.
A tolik touhy v životě tě hnětlo,
koliks' měl plánů, cos' chtěl vykonat!
Ještě ti do půlnoci vlétlo světlo,
a pořád ještě na světě jsi rád.
Kladruby, 1. září 2000
Nelitujete se... 2.
Nelitujte se, řekla mi,
jak mladičká tvář z reklamy.
A odešla s tak krásnou vlohou,
i se svou zdravou rukou, nohou,
tak nádherně se vznášela
jak na perutích anděla.
Zadíval jsem se na ni skromně,
ne, to už dávno není pro mne,
ten dívčí krok a čerstvý hlas.
Ó, kam mi, lásko, uteklas',
pročs' samého mne nechala
na srázu smrti bezmála?
Nelitujte se, ano, ano,
litovat k sebevraždě je.
A to, co do života dáno,
je zbytek vší tvé naděje.
Nelituj se, buď silný v nitru,
a ještě, ještě v sebe věř.
Budeš-li důvěřovat jitru,
pak do života vstaneš též.
Kladruby, 2. září 2000
Snad naděje
Těch strašných jizev, které denně vidím,
těch neviditelných tam uvnitř ran!
Tu nelze říci Život nenávidím,
čekám-li příští z několika ran.
Do duše schouleni jsme vedle sebe,
na lůžku skromně, tiše ležíme.
Za oknem k lesu vidět modré nebe,
co bude zítra, nikdo nevíme.
Snad naděje se přiblíží k nám zítra.
Kdy vlastně budou ještě příští jitra?
Co čeká každého z nás příští den?
Tak málo radosti, tak mnoho jizev.
Do bitvy rozhodné pár tvrdých výzev.
Jen bolesti své nebuď podroben!
+ + +
Josefe Horo, básníku můj svatý,
na nebe krásy z pozemskosti vzatý,
co lásky do mne dých' tvůj každý verš!
Říkám si v duchu útěšné tvé sloky,
tvůj drahý obraz, kterýs' tesal roky,
a který do hrobu si nevezmeš.
Moci si říci tvými slovy
jak modro čeká nad hřbitovy.
Co všechno ještě čeká nás.
Buď zdráv, můj drahý básníku.
A věčně krásný lidský čas
je z pozemského výkřiku...
A přece...
Stmívá se, noc se borovicí dere
na lůžko, v němž si píši tento verš.
Půlnoc se snáší a s ní miserere,
tak jako kapky v listí oznamují déšť.
Samota černá jako balvan tíží,
věř, nebýt sám je štěstí nad jiné.
V samotě jako načechrané fiží
nás bolest duše k noci přivine.
Času je málo, bude ještě hůře.
Řekni, kdo v bolesti mne pohladí?
Epitaf trapný stárnoucího muže,
který je pár století od mládí.
A přec chce žít, i jeden den mu stačí,
a možná méně, možná ani ne.
Zeptejte se, co v očích se mu zračí.
Svou noc si k tváři jak fáč přivine.
Je se všemi sám. Samota je těžká.
Nekonečná je její váha vah.
Když přečká bolest svého srdce dneska,
zítra už nebude mu na dosah.
ALOIS TYBRYCH
Za Karlem Krylem
Bratříčku Kryle
škoda škoda umřels v půli slova
Tvé písně vposled zpívali děti i ptáci
ti kdo nás dříve týrali nás týrají znova
ti kdo bezectně kradli nám dneska nedaj práci
Bratříčku Kryle
rudé a dobré ledabyle
zaseklo ztrouchnivělo Dozpívej tu sloku
jak z tebe dělali zrádce
zrádce demokracie
Dohraj ať slyší Slováci i Češi
opustí smrtonosnou stoku
Vrátka pak otevřou vnadné grácie
ztepilí chlapi projdou s palaši
a naši bídu
soužení na mnohá léta zaplaší
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)