Stále si klademe otázku - co je a co není svobodné? A nadále se snažíme, aby svobodné nebylo opravdu nic. A když se to nic alespoň svobodně tváří, tak ho podrobíme čas od času nevybíravé, někdy až zdrcující kritice. Už by konečně mělo dojít k dohodě mezi teoretiky, historiky i tvůrci, že například POEZIE bude do budoucna TABU a nebudou o ní vyslovovány žádné soudy. Někomu vadí nedostatky ve formě, jinému malá obsahová sdělnost, pak uplyne relativně krátká doba a vše je jinak.
   Dohodněme se jednou provždy a všichni, vyhlasme poezii za svobodnou a chráněnou. Konečně budeme mít něco, co je svobodné a možná to bude precedens do budoucna i pro mnohé jiné obory.
   Ať si píše kdo chce, co chce. Ať je to hloupé, nebo geniální. Stupidní a pokleslé formou i obsahem. Pro někoho ano, pro druhé ne. Jen ať je alespoň jeden z uměleckých druhů opravdu nezávislý a svobodný. Chce-li někdo, ať velebí Stalina, Churchilla či Havla. Ať zatracuje Wericha, Hemingwaye či Bacha. Je to jen věcí jeho vnitřní svobody.
   Proč to píši? Mám totiž dojem, že současní autoři se čím dál tím víc podrobují různým hodnotícím soudům. Někdy tak odevzdaně, že jsou ochotni obětovat i základní kritérium každého uměleckého sdělení - srozumitelnost a vlastní osobnost. Proč někomu vyčítat anachronismus nebo dokonce archaismus? To by měli být čteni dávní autoři očima současného nazírání na poezii? Rozhodně ne! Přiznejme si, že ztráta současného čtenáře je, mimo jiné, zaviněna i naší "avantgardností". Ptám-li se mladých - přečti a řekni, jak tě to oslovilo, dočkám se samých zmatečných závěrů, nebo dokonce odmítnutí.
   Nenadešel již čas nápravy? Kdo však má rozhodnout, kde začít? Není to tak složité. Přece poezie sama. Musí se snažit, aby se k ní čtenář opět vrátil. Básníci se budou muset naučit komunikovat mezi sebou, scházet se, tak jako v dávných dobách. Musí se snažit opět o čtenáře. Myslet si, že čtenáře převychovám k obrazu svému nabídkou náročných textů, je nesmysl. Vychovatelný je jen ten, kdo je ochoten se podrobit. A přiznejme si: Člověk se nepoučil ani z mnohem drastičtějších dějinných scenérií. Je možné změnit genetickou podstatu jedince prostřednictvím umělecké výchovy? Nevím. Sotva. Stále je zde otázka, kterou si kladou výtvarníci a na kterou nenacházejí odpověď. Je sdělnost kritériem kvality? Též nevím. Různé sociologické výzkumy říkají opatrně, že mnohdy ano. Mnozí čtenáři tvrdí totéž.
   A poslední otázka. Řekněte, které víno je dobré a které špatné? Který bůh je ten pravý?
   Proto, básníku, zvedni opět hlavu a ukaž všem, co je to být svobodný a najdi ten jedině správný kompromis mezi čtenářem i sebou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]