Brněnský slavista prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc., vydal v závěru loňského roku hutnou brožuru SLAVISTIKA JAKO ČESKÉ RODINNÉ STŘÍBRO (Tradice, současný stav, výhledy, návrhy a koncepce, vydal Národohospodářský ústav Josef Hlávky, Praha, 61 str.).
   Ivo Pospíšil úvodem podtrhl význam filologických věd pro dnešek. »Jazyk a literatura, jimiž se jazykověda a literární věda, tvořící dříve tzv. filologickou jednotu, zabývají, byly a jsou vždy lakmusovým papírkem společenských procesů: jsou jednak jejich nástrojem a prostředkem, jednak zřetelnou reflexí« (s. 5). Ocenil zásluhy slavistů Franka Wollmana a René Welleka, připomněl Leoše Janáčka jako zakladatele »ruských kroužků«. Konstatuje také, že po skončení první světové války slovanský prvek značně zesílil a že meziválečné Československo »se do facto stalo - poněkud i v důsledku ruské situace - přirozeným centrem slovanského vědeckého života« (s. 15). Náš Slovanský ústav později, v roce 1963, zanikl, obnoven byl až v r. 1993 (ředitelem se stal Antonín Měšťan).
   Přesto není Ivo Pospíšil se stavem dnešní slavistiky zcela spokojen: »Po roce 1990 se udělalo mnoho dobrého i v slavistice, ale také se mnoho možností promarnilo nebo se nepostupovalo účelně a na základě funkčnosti a odbornosti (překotné rušení některých časopisů místo jejich transformace - dané často osobní zaujatostí nebo jinými osobními plány, podobnými důvody motivované personální přesuny.« (s. 20).
   V třetí kapitole brožury ocenil autor úroveň několika »provinčních« univerzit - především bohemistiku a historii v Českých Budějovicích, polonistiku v Ostravě, bohemistiku a knihovnictví v Opavě. Konstatuje však také generační krizi, která probíhá na většině vysokých škol. Je to zarážející proto, že slavistika byla od 19. století skoro všude klíčovým nebo zakládajícím univerzitním oborem. Zarážející je také menší spolupráce mezi slavistikou na univerzitách a ústavy Akademie věd.
   Pospíšil se zamýšlí i nad vývojovými možnostmi a novými cestami, aby slavistika mohla plnit své poslání českého »rodinného stříbra«. Měla by být ekonomicky soběstačná, aby nemusela spoléhat jen na dotace ze státního rozpočtu, jako je tomu v Akademii věd, »musí být založena na flexibilní formě studia, na určitém optimálním počtu studentů, na rozvinutém systému komisí doktorského studia apod.« (s. 31).
   Naše republika se ucházela o pořádání slavistického kongresu v roce 2008, navrhovala jako dějiště Brno, ale kongres v Lublani rozhodl, že příštím dějištěm bude Makedonie.
   V závěru brožury shrnuje Pospíšil, že mu šlo o zdůraznění nutnosti vzájemné kooperace a koordinace: »Jde o to, aby slavistika jako celek obstála v konkurenci kolegů z jiných zemí EU, aby byla schopna pronést touto novou situací vlastní tradice a v nich kreativně pokračovat, aby byla zajištěna ekonomicky vlastními aktivitami a mohla beze spěchu a důkladně vychovávat novou badatelskou generaci s využitím starších, zkušených vědců.« (s. 47).
   Pospíšilova útlá publikace nabízí řadu problémů k zamyšlení a dořešení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]