KE MNĚ SE PŘITISKNI představuje "výbor z milostné poezie" Michala Černíka (1943), který vydalo nakladatelství BMSS-Start v Praze a z níž (podle autorových slov) "asi polovina vznikala v posledních patnácti letech a nebyla dosud knižně publikována"; jde o rozšířenou podobu stejnojmenného výboru milostné poezie z roku 1998. Doslovem "Báseň bdí za nás" ji opatřil Karel Sýs.
   Sbírka nese určení "Dárek pro tebe", což není pouze reklamně-komerční trik V dnešních Čechách málokdo věnuje své milé sbírku básní jako projev lásky - kdeže květy Máchů a Hálků jsou. Onen dárek, darování básně, tedy kytice hodnot (myšlenkových, etických, emotivních, smyslových i jazykově slohových), je důležitý výkladový klíč k Černíkově poezii, která se čtenáři důvěřivě odevzdává, je důvěrným darem lásky a z lásky. Poezie tu evokuje atmosféru tichého rozmlouvání se čtenářem, přibližuje témata a věci zdánlivě nepochopitelné, jevy iracionální nebo sofistikované tím, že jim dává jejich původní, prostou, nelomeně čirou podobu. To v české literatuře uměl Jiří Wolker, ale také všichni dobří spisovatelé pro děti, k nimž Černík patří v kontextu minimálně evropském.
   Poezie je v Černíkově pojetí přirozený dialog mezi autorem a čtenářem, v němž čtenář (přesněji snad - anticipace čtenáře) hraje podstatně větší roli než v tvorbě autorových vrstevníků. Vychází mu vstříc nejen gestikou (srov. výraz podané ruky, motiv hosta, milence ad.), ale zvláště porozuměním pro jeho lepší Já, pochopením jeho sociálních práv, práva na štěstí, rodinu, jazyk, lásku a domov. Vírou v poezii, která může cosi změnit, k dobrému či lepšímu, v poezii jako dar se vymyká tzv. hlavním proudům poezie 90. let, jíž je vlastní spíše čirá skepse a nihilismus, politická restaurační agitka, nebo polyfonní a bezbřehý postmodernismus. Krása harmonie souzvučné i nesouzvučné jakoby z poezie zmizela!
   Černíkův lyrický subjekt je vždy charakter, subjekt lidský a společenský, žádné pyšné Já, žádný chrlič metafor a exklamací, žádné zrníčko písku, potřebující se /sebe/identifikovat a zviditelnit. Ví přesně, co chce sdělit, jakou formou, jakou metaforou, jakou zkratkou, jakým popisem či minipříběhem, poetikou blízkým až exemplu. Ožívá zde poetika lidové písně (Tráva, Povzdechy, Píseň), hravá a laškovná disticha či tristicha, postupy mravoličné poezie. Přímý mravoučný apel zde není zdaleka tak přesvědčivý. Najdeme ozvuku anekdoty, modlitby, poetické autobiografie, žánrů odborné, rétorické i žurnalistické provenience (formulace zákonů a pravidel života, sentence, fejetonu, řeči děkovné a vítací, přání, přípitku atp.), nejrůznější prosté analogie a příměry, otevírající nitro lyrického subjektu, nikterak žárlivého (snad jen na "milostné verše mrtvých básníků") a už vůbec ne svárlivého. Pozdního, ne však opožděného humanisty přelomu 20. a 21. století. Hněv, výčitka, vztek, to vše zde absentuje, Černíkův svět je náš rozečtený život, nám přístupný a před nikým se nehrbící. Snad nejzdařilejší jsou malá "skácelovská" čtyřverší, jemně lyrická, s čistou, průzračnou metaforou a stylizací (sebestylizací), poezie, která se vemlouvá do duše ženy.
   Jinak láska v autorově pojetí zahrnuje nejen milenecký cit, ale i lásku k domovu, rodině, dceři, "rodné řeči a ke všem dalším hodnotám, které život tvoří a dotvářejí".
   V čase totální negace a totalitního, špatně skrývaného nebo dokonce adorovaného cynismu je Černíkova poezie, harmonická, ale ne povrchně harmonizující, malý zázrak čistoty a prostoty.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]