VIDĚL DALEKO DOPŘEDU

   Téměř v každém dopisu, který Egon Bondy česky zeleně nebo červeně napsal (leckdy však - pro mne nesrozumitelně - čínsky), nebo při osobním setkání, mi připomněl: "Mám to za pár!"
   Myslel na svou smrt.
   Prožil jsem s ním nekonečné hodiny rozmlouvání o všech jeho chorobách, hlavně o střevech, o vyměšování, o příčinách vedoucích ke smrti.
   Egon Bondy měl opravdu téměř všechny lidské nemoci. Všichni jsme dávno věděli, že na smrt myslel, kudy chodil, zavčas si napsal i vlastní epitaf:

   Na život a na smrt se vyser,
   tady leží Zbyněk Fišer .
   

   Byl to démon, mluvil česky, slovensky, ovládal čínštinu i sanskrt. Četl anglicky, vyznal se v desítkách jiných jazyků. Měl v hlavě počítačovou paměť.
   Málokdo znal tak skvěle Marxe, jako jej ovládal Egon Bondy, znal ho z originálu.
   Odmítl okamžitě dobu, která si Marxe vyvolila za svého Boha, ale nikdy se ho nevzdal.
   Těžce nesl Havlovy posměšky vůči Bedřichu Engelsovi jakožto "ješitnému filozofovi".
   V časech, kdy čeští a slovenští Stalinovi vnuci veršovali svá laureátská díla k poctě a slávě velkého Josifa Vissarionoviče, psal Egon Bondy úplně jinak. Psal jinak i než daleko později básnil Jevgenij Jevtušenko ve své poémě Stalinovi dědici!
   Když se nořil do dobové atmosféry brigád konaných na počest vůdce, do doby jásavých písní a la "Hej Stalinovci, do rachoty zvesela..." a výstav darů pro J. V. Stalina na Pražském hradě, přišel také básník Egon Bondy se svým zrnkem do mlýna.
   Napsal kratičkou báseň:

   J. V. Stalinovi
   
(20. 11. 1950)
   Náš drahý otče a děde
   jakpak se ti vede
   Záříš nám jak táborák
   nebo sporák
   Než se hodně oslavíš
   tak se unavíš

   
Nestal se nikdy laureátem ani zasloužilým básníkem své doby.
   V době XX. sjezdu KSSS a Chruščovova očišťujícího projevu v roce 1956 složil tento text:

   Psáti básně
   
Kdysi jsem psal básně
   a to velmi krásně
   Meine Freunde schreien mir in Ohren:
   An dir geht ein Richter verloren!
   Dneska už vidím méně krásně
   zato trochu více jasně
   Psát básně či nepsat básně
   je v tom rozdíl vlastně?
   

   Zastával Engelsovo stanovisko, že dějinná teorie může být potvrzena dějinnou praxí a zkušeností. Vůbec ne upoceným myšlením.
   Proto filozof Egon Bondy viděl na desetiletí dopředu; v roce 1965 básnil:

   Rok 2000
   
Je to zcela jasný,
   za třicet let budem šťastný.
   

   Cožpak už tenkrát neměl Egon Bondy pravdu pravdoucí?








Autor: Zdeněk Hrabica


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)