Slovo proletář pochází z latinského proles, potomstvo. Ve starověkém Římě byl proletaris ten, kdo neměl dost na to, aby byl zapsán do censu, seznamu občanů a jejich majetku. Seznam měl pět tříd. Proletaris, člověk mimo seznam, tudíž nemohl státu poskytovat, jak tvrdí jedna z etymologií, nic než proles, své potomstvo. Saint-simonisté začali před polovinou devatenáctého století slovem proletaire označovat příslušníky čtvrtého stavu. A pak už přišel Marx. Proletariát byl označením společenské třídy, která, na rozdíl od tříd ostatních, neměla žádnou ekonomickou ani politickou moc a proto její příslušníci museli prodávat, chtěli-li se udržet při životě, to jediné, co měli - svou pracovní sílu. Schopnost pracovat, vytvářet dílo, jak dokládá české dělník.
+*+*+*
Roland Barthes se ve své studii Mýtus dnes zabývá možnostmi manipulace, které jazyk nabízí společnosti nebo jejím třídám. Zjišťuje, kdy a jak se nějaké slovo může stát mýtem. »Mýtus není definován tím, co sděluje, ale způsobem, jaký to sděluje.« Jeho podstatou je tudíž »proměnit smysl ve formu«. Jinými slovy řečeno, »mýtus je vždycky krádež řeči«. Přivlastnění si řeči. Dějiny politiky coby nástroje moci jsou dějinami krádeží jazyka. Praktickým důsledkem pak je, že revoluční strana si »v buržoazní společnosti, kde neexistuje proletářská kultura ani morálka, ideologicky vzato všechno, co není buržoazní, musí vypůjčit právě od buržoazie«. A v poznámce Barthes dodává: »Buržoazie nepoužívá výrazu 'proletariát', který považuje za levicový mýtus, pokud se ovšem nesnaží předložit představu proletariátu svedeného na scestí komunistickou stranou.«
+*+*+*
Výraz proletář, po více než sto let drahý dělnickému hnutí, se od poloviny minulého století začal vytrácet z jazyka. V socialistických zemích, kde dělnická třída byla (nebo měla být) majitelkou moci, ztratil jeho úzus ideologické oprávnění, a rovněž proto, že s nástupem konzumismu v letech šedesátých se obecným ideálem všude stával »blahobyt« v podstatě buržoazního typu. Skutečnost, že socialismus jej chtěl pro všechny a buržoazie jen pro sebe, je pro jazyk záležitost podružná. Klamný etymologický ekvivalent slov »zaměstnavatel« a »zaměstnanec« vytváří stejně klamnou představu jejich rovnoprávnosti. Výraz proletář spolu s výrazem třídní boj a několika dalšími patří mezi slova ze společenského diskursu vyloučená a do budoucna možná i zakázaná. Úsilí o jejich zákaz je důkazem jejich obsažnosti, nejen historické, ale i aktuální.
+*+*+*
Egon Bondy si ve své knize O globalizaci, souboru statí na toto téma, vydaném v roce 2005 a napsaném nedlouho předtím, klade otázku: »Proletariát? Jak řešit současnou společenskou situaci. Situaci, ve které zmizely nejen třídy, ale i třídní boj. To je kruciální otázka, na kterou nenacházíme odpověď. (...) Bylo by velmi ošidné spoléhat se na to, že jestliže zmizel proletariát ve vyspělých zemích, tak že nám vyrůstá proletariát v zemích zbídačených.«
Nahradili proletariát opravdu zaměstnanci, nebo konzumenti či aspiranti na konzumenty? Edoardo Sanguineti, italský básník a univerzitní profesor, píše: »Dnes bohužel třídní vědomí patří výhradně buržoazii, kapitalistům. Ti dobře vědí, že jsou buržoazie, že jsou kapitalisti, a proto hájí hodnoty podnikání a zisku. Oproti tomu pro levici už neexistují proletáři, třebaže počet opravdových proletářů se zvýšil.« A dodává: »Nemilosrdný třídní boj dnes vedou ti, co jsou u moci.«
+*+*+*
Skepticismus Egona Bondyho byl jistě ovlivněn situací v zemi, ve které žil a z níž se odstěhoval a ve které »demokracie« (jedno ze slov, které se velice usilovně snaží proměnit v mýtus) znamená, že použít výrazu »třídní boj« má za následek vejít do sporu se zákonem. Použít slovo »proletář« znamená přihlásit se k Marxovi, k začátkům, a odvrhnout to, co po začátku následovalo, vrátit se ke zdrojům.
Egon Bondy měl odvahu, jaká bezmála všem ostatním schází, odvahu člověka zastávajícího myšlení a myšlenku proti všemu, co ji degraduje. Možná nejen proto, že při proletářích stál, ale že jím sám byl: nevlastnil nic než svou schopnost myslet. Byl proletářem v obojím smyslu - posledním z těch, co odcházejí a prvním z těch, co přicházejí.
Autor: Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)