Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, zemřel tragicky v Bratislavě 9. dubna ve věku 77 let
Když mi známý z Bratislavy telefonicky oznamoval, že Egon Bondy již nežije, pomyslel jsem napřed podvědomě na jeho vleklou nevyléčitelnou chorobu, kvůli níž byl po desetiletí v invalidním důchodu a potom také na jeho věk. Jenomže vzápětí se na mne z telefonního sluchátka řinuly podrobnosti, nad kterými se mi tajil dech: vždyť můj dávný skvělý přítel, mnou obdivovaný básník, jehož náklonnost jsem v posledních letech bohužel pro zaneprázdněnost zanedbával, odešel z tohoto světa tragicky! Osudnou se mu stala hořící cigareta, s níž usnul v posteli. Mrtev nebyl hned; utrpěl těžké popáleniny, na které po dvou týdnech v nemocnici zemřel.
Abych si zavzpomínal, vrátil jsem se po létech k Bondyho knížkám poezie, které jsem mu vydal (v nakladatelství PmD v Mnichově) vůbec poprvé v tištěné podobě. Sbírky Pražský život a Nesmrtelná dívka obsahovaly básně z úplného počátku a samého závěru padesátých let, kolující před tím již více než po tři desetiletí samizdatově v opisech. I přes to, že knihy vyšly u mne až v letech 1985 a 1989 (těsně před převratem), vzbudily neobvyklý čtenářský zájem. Což bylo vlastně tím nejjasnějším důkazem, že Bondy svou básnickou výpovědí dokázal strhnout hned několik generací po sobě.
Na básnickou sbírku Ples upírů, kterou jsem Bondymu vydal do třetice v roce 1995, vzpomínám obzvlášť intenzivně. Reaguje v ní verši, psanými v rozmezí let 1991-1994 na společenské události, následující po havlovsko-klausovské terapii a předpovídá, kam povede rozpad státu i masáž české veřejnosti kapitalistickým struhadlem. Bez mé bezmezné trpělivosti by tato knížka nevyšla; to, že se k uspořádání těchto textů nakonec přiměl a nehodlal si je už dál nechávat pro sebe, zapříčinila pak i moje sbírka Báz(s)ně z roku 1992, v níž se Bondy "zhlédl" (podobně i v Sýsově sbírce Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž).
S Egonem Bondym jsme se setkali osobně několikrát, ještě než z Prahy odešel do Telče a než se rozhodl žít natrvalo v Bratislavě. Mnohem častější než setkání byla však naše korespondence. Podařilo se mi vyhledat na tucet Bondyho dopisů, psaných jeho drobným, mnohdy ztěžka luštitelným písmem. V jednom z nich mi oznamuje smrt své milované družky Julie. K tomu píše: "A já vědomě se rozhodl žít v pekle, ačkoli pro suicidium mám vše po ruce..." V Bondyho sebevraždu sice nevěřím, ale představuji si, že z pekla nelze odejít jinak, než ohněm. Setkal se teď tedy "tam kdesi" po třinácti letech opět s Julinkou a nám tu po sobě zanechal literární a lidskou stopu, kterou čas rozhodně nezavane.
Autor: Daniel Strož
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)