Osobně jsem Egona Bondyho nikdy neviděl, ba dlouho jsem si myslel, že je to mýtická postava - David filozofie, Bivoj anarchismu, Herodes marxismu. Případně autor překvapivě nepovedených básniček "na" Stalina a Husáka.
   A také chronicky se divící básník, kterého bůhvíkde natrapíroval Bohumil Hrabal při nájezdech do libeňských hospod a přisoudil mu roli nadhazovače.
   Jednou jsem však zachytil příznačnou vzpomínku pamětníka Února 1948: "Na ulici jsme narazili na Zbyňka Fišera. ?Tak jsme vyhráli!? jásali jsme mu v ústrety. ?Vy jste možná vyhráli, ale já jsem nevyhrál!?" Tak odbyl kolegy k jejich překvapení budoucí Egon Bondy.
   A o to právě jde! Nebýt spokojen ve chvíli, kdy se splní jeden sen, to je výsada a úděl básníka. A Egon Bondy byl přece jen nejvíc básník. Hned vzápětí se mu vynořil před jitřním zrakem sen nový. Žil v neklidu, neukojený a neukojitelný dějinami...
   Teprve později jsem začal objevovat praktického teoretika revoluce, stratéga i taktika, plánovače převratů i organizátora šarvátek... Ale i v revoluci byl surrealista.
   Přiléhal na něho Bretonův výrok: "Dnešní básník dovede sloučit čin a sen, zaměňovat vnitřní a vnější, zadržet věčnost v okamžiku a rozpouštět všeobecné ve zvláštní."
   Jistě by souhlasil i s Pierrem Reverdym: "Nejde o vytvoření pravdy, pravda dneška je omylem včerejška. Proto se básníci nikdy nestarali o pravdu, ale vždy jen o skutečnost."
   Rozhodně mu z duše hovořil André Breton: "Revoluční plamen hoří, kde chce, a v období čekání, v němž žijeme, nepřísluší malému počtu mužů právo rozhodovat o tom, zda je to jedině tady nebo tam, kde smí hořet."
   Kdo by ho vinil z pesimismu, zejména po roce 1989, tomu by mohl namítnout s Pierrem Navillem: "Údělem vážných, neznavených duchů, za všech dob pevně připoutaných k svému předmětu (téměř vždy k sobě samým), je určitá beznaděj."
   Wachmajstři ideové čistoty a dezinfikátoři všech barev mu nadávali do trockistů.
   A vskutku - Trockij v dopise Bretonovi jako by psal o něm: "Skutečně nezávislá tvorba musí být revoluční již svou podstatou ... Avšak umění jako celek, i každý umělec jednotlivě, hledají toto východisko svými vlastními prostředky, aniž očekávají nějaký rozkaz zvnějšku a aniž jej snášejí; zavrhují jej a opovrhují každým, kdo se mu podřizuje..."
   Egon Bondy stále hledal spojence, nicméně věděl, že jedině osamocený básník může vynést z přesvětlených sklepů optimismu temné pravdy.
   Filozof a básník!
   V Poeově povídce Ukradený dopis charakterizuje detektiv Dupin ministra D., u něhož se pařížský policejní prefekt marně pokouší najít odcizenou kompromitující listinu: "Je matematik i básník. Jako básník a matematik usuzuje správně. Kdyby byl jen matematik, nebyl by vůbec schopen správně usuzovat a byl by vydán na pospas prefekta."
   Aby to bylo ještě složitější, poznamenejme, že všichni aktéři - posluchač i Dupin, kteří se sešli onoho "podzimního dne roku 18.. ve 3. poschodí domu č. 33 v Rue Dunot, v předměstí St. Germain", včetně ministra D., nebyli nikdo jiný než trojjediný Edgar Allan Poe.
   Právě tak obyvatelé posvátného okrsku ohraničeného kótami Palmovky, Kotlasky a Hájku, jehož středobod a Chrám se nacházel v ulici Na hrázi věčnosti č. 24 - dělník ze sběrny starého papíru Haňta alias doktor, nástrojař z ČKD Vladimír a filozof a básník Egon Bondy - jsou trojjediné údy sv. Trojice.
   Stačili si hrát, pít, toulat se - proto je v noci i ve dne navštěvovaly silné sny. Spojili však také sny s činy, a proto - ač již všichni tři spočívají ve středu rovnoramenného trojúhelníka, v samém zdroji prazdroje - ve skutečnosti nezemřeli a závistivě nás sledují, když kráčíme dnes zmršenou ulicí Na žertvách ke Králi Jiřímu uzavřít s ním příměří v jediné válce, která neděsí, ve válce s nesmrtelnou žízní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]