Nakladatelství OFTIS Ústí nad Orlicí vydalo dokumentární román Sidonie Dědinové PYRRHOVO VÍTĚZSTVÍ EDVARDA BENEŠE (2008). Publikace jmenované autorky navazuje stylem i obsahem na autorčinu předchozí práci Edvard Beneš likvidátor (německy vyšla v roce 2000, česky 2003). K zamyšlení stojí i Otevřený dopis Sidonie Dědinové prezidentu Václavu Klausovi ( 2003) , publikovaný v němčině a češtině. Hlavním tématem zmíněných prací je poválečný odsun Němců, kterémužto termínu se Sidonie Dědinová z principu vyhýbá, ač jde o oficiální termín odsun - transfer z usnesení Postupimské konference z 2. srpna 1945.
Ani v názvech svých knih, ani v jejich obsahu se autorka od počátku do konce netají svým kategorickým, až nenávistným pohledem nejenom na Edvarda Beneše, ale i na jiné české demokratické politiky poválečného období. Mnohé činí zkratkovitě, bez ohledu na prameny a hlubší důkazy, přestože využívá poznámkového aparátu. I ve své poslední knize nazývá jejich postupy a rozhodnutí jako činy "genocidy" německého obyvatelstva. Skloubila je pod kategorické "zločiny páchané Čechy" na sudetských Němcích, kteří byli veskrze "čestnými a charakterními lidmi". Autorka jde velmi často ještě dál, hodnotí Čechy jako "zkažený národ", silně poznamenaný svými dějinami, které vytvářeli "patologičtí lháři". Bez uzardění opakuje mnohé, co se vtlouká národu do hlavy četnými českými nedouky již téměř po dvě desetiletí: že Žižka byl náboženský fundamentalista, že zdivočelí husité byli teroristy... Čtenář se dozvídá lecjaké "báchorky o husitství", jež nebyly nikdy ničím jiným než "slátaninou". Bitva na Bílé hoře prý byla bitvou "kdovíkoho proti kdovíkomu". Představitelé českého národního obrození byli podle autorky "prchliví", "sobečtí", stejně jako "krátkozrací".
Pukrlata vůči šlechtě, pokoru katolické církvi Češi, až na výjimky, neznají. Po staletí byl podle Sidonie Dědinové v české a moravské zemi nedostatek úcty ke šlechtě a církvi.
Všechny, kdož se od války až po dnešek kdekoliv vyjadřovali k odsunu Němců pozitivně, dává autorka do jednoho pytle a odsuzuje nevybíravými, hrubými výrazy. Překvapuje, že i o britském premiérovi Winstonu Churchillovi píše jako o "otlemeném Churchillovi". Poválečný velvyslanec USA v Československu Steinhardt byl podle ní v Praze uzavřen ve svých vilách a žil ve vlastním umělém světě v přepychu, který byl "rájem na zemi". Prý o skutečné situaci v ČSR neměl ani ponětí, jinak by nemohl ve svém úředním hlášení napsat, že je "udivující, jak zřídka dochází ke špatnému zacházení s Němci." Podle Sidonie Dědinové ztratil Jan Masaryk svou podporou odsunu demokratickou aureolu.
Za největšího viníka, odpovědného za odsun Němců, však považuje autorka Edvarda Beneše. Byl to podle ní "autokrat", "drzý lhář", "loupežný vrah", "zločinec", "padělatel dějin", "žvanil", zmítaný touhou po moci a po pomstě, pronásledovaný "stařeckou sklerotickou zarputilostí". Autorka nedbá ničeho, zaměřuje se i na soukromý život Hany a Edvarda Benešových, který vydává v plen široké veřejnosti. Činí tak bez ohledu na skutečnost, že ještě žijí blízcí obou aktérů. Uvádí, že Beneš byl nejenom bezdětný, ale že ani jeho žena ho nemilovala. Byl prý konec konců tvůrcem diktátorského režimu - vytvořil "Benešovu juntu nacionalistů a komunistů". Ani slovem nezmiňuje, že němečtí hrdlořezi - nacisté vyvraždili téměř dvacet nejbližších Benešových příbuzných poté, co emigroval. Nikde se čtenář nedozví nic ze slovníku Adolfa Hitlera, který Beneše označil za "špinavého českého psa". I já ještě z dětství pamatuji výrazy svých německých jihlavských spoluobčanů, kteří nás přečasto nazývali jmény "českých psů" nebo "českých sviní".
V knize Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše se současní Češi označují za "Benešovy pohrobky", kteří udržují "Benešův odkaz nenávisti a demagogie, loupeže a strachu, vraždění a zakrývání zločinů". Dědinová pomíjí Havlovu bezprecedentní jednostrannou omluvu za "vystěhování Němců", ale jedním dechem vzápětí napadá Klausovy a Havlovy machinace (podivná restituce majetku Havlovy rodiny). "Bezcharakterní političtí reprezentanti jsou znovu zatíženi podvody, prokázanými úklady a jinými aférami", uvádí autorka knihy. "Odmítají úsilí Evropského parlamentu, jenž dosud marně naléhá na zrušení Benešových dekretů, odmítají požadavky Bavorů a Rakušanů, kteří si rovněž přejí anulování hanebných pseudozákonů."
Podle Sidonie Dědinové jsou představy Čechů jednoduché a jasné: "Evropané a jejich orgány nám do kaše foukat nebudou. Pro nás Čechy a Slováky znamená Evropa plný hrnec masa, z nějž si nabíráme. Holbu piva, z níž si přihýbáme... Své samolibosti se samozřejmě nevzdáme."
Nikde ani slovo o posledních prognózách o postavení ČR ve vztahu k SRN, že by se k sobě mohly sousední země svou životní úrovní přiblížit za dlouhých třicet osm let...
Beneš je označován za prezidenta z vlastní milosti: "Myl si ruce jako Pilát - avšak v krvi místo ve vodě." Nikomu nezůstal v její literární fantazii ani vlas na hlavě. I T. G. Masaryk snil o "odgermanizování" Československé republiky.
Největší odpovědnost za veškeré zlo spočívá podle Sidonie Dědinové na Josefu Stalinovi a Klementu Gottwaldovi: "Absolutně bezcharakterně připustil rozpoutání politického procesu proti svému dlouholetému spoluteroristovi Rudolfu Slánskému a dalším soudruhům 1951-1952 a výkon jejich poprav, přestože všichni rukou společnou a nerozdílnou od února 1948 zavedli brutální diktaturu v ČSR; 230 rozsudků smrti a 100 000 vězeňských trestů, dalších 80 000 odpůrců bez soudu deportováno do táborů nucených prací... Z jeho úst údajně pochází pokyn, že s německy mluvícími Židy, pokud přežili holocaust, se má zacházet stejně jako s Němci, což znamenalo opětné zbavení práv a majetku a vyhoštění."
Své si vysloužil za "vyhnání Němců" generál Ludvík Svoboda, strůjce "krvavých nasazení na Dukle" a "sovětský agent pravděpodobně od třicátých let". "Armáda se pod jeho vedením stala nejdůležitějším nástrojem vyhánění německých obyvatel," uvádí Sidonie Dědinová v poznámkovém aparátu. Omilostněn je pouze JUDr. Emil Hácha, který podle autorky knihy "neprávem byl obviněn z kolaborace". Od března 1939 byl prý Hácha bezmocným prezidentem protektorátu. Ačkoliv musel spolupracovat s nacisty, nebyl nikdy zrádcem.
Špína dopadá i na hlavu Václava Klause, který podnítil jako předseda dolní sněmovny českého parlamentu "hlasování o věčné platnosti Benešových dekretů".
Rukopis Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše byl napsán autorkou v Mnichově a v Praze v listopadu 2007 a vydán v roce 2008 v Ústí nad Orlicí, autorka léta působila v Rádiu Svobodná Evropa, je široce známá zejména ze svých ostře laděných německých publikací o odsunu Němců z Československa.
Autorka knihy v závěru napsala poděkování: "Přátelům a známým, kteří mi vyprávěli své vlastní zážitky a zkušenosti, svěřili mi své záznamy a rodinné kroniky, či dříve uveřejnili osobní svědectví , patří můj srdečný díky. Společně s nimi jsem mohla napsat román, v němž se skuteční lidé stali nositeli děje a hlavních rolí. Publikační činnost mých odpůrců mi umožnila citovat pasáže Benešových projevů v autentickém znění, včetně obsahových nehorázností, stylové chudoby a štvavého ducha, jímž ovlivňoval český a slovenský národ. K ironii osudu náleží, že mi horlivá aktivita Benešových přívrženců nevolky pomohla narýsovat negativní obraz tohoto sovětského nohsleda, oportunisty a zvráceného politika. Zvláštní dík vzdávám vydavatelství OFTIS, jež ochotně a kompetentně knihu vydalo."
Vydavatel k tomu přičinil: "Předkládaná kniha Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše zajisté některými svými větami vyvolá u čtenáře nejednu otázku, možná také vášnivou diskusi. Autorka se prostřednictvím románu a literární fantazie vyslovuje ke složitému tématu novodobých dějin. Nemusíme s ní souhlasit , ale její názor se můžeme snažit alespoň poznat. K částečnému pochopení jakéhokoliv lidského zla , je-li však vůbec možné, vede dlouhá cesta. I subjektivní a jednostranně kritický pohled má svoji hodnotu. Neměl bychom však zapomínat na jednu důležitou zásadu: Odsun, vyhnání či vysídlení sudetských Němců z Československa je více než nutné vidět v příčinách a souvislostech doby."
Co na to čtenář, co na to Ústav Džorže Orwella - Ústav pro studium totalitních režimů, na to si zřejmě budeme muset chvíli počkat, než sama ctihodná instituce dražší miliardy korun českých od daňových poplatníků dozraje k soudnému okamžiku.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |