Musím přiznat, že v období, kdy jsem přesvědčoval svou budoucí manželku, že nemůže udělat nic lepšího, než si mne vzít za manžela, tvrdil jsem jí, že splním vše, co jí na očích uvidím. Tím jsem se pramálo odlišoval od ostatních mladých mužů, toužících po manželce. Ona tehdy tu nerozvážnost učinila, jenže ne každé přání ženy lze odečíst z jejích očí. Aby byl muž přesvědčen, co žena opravdu chce, je nutno ještě odečítání z očí potvrdit slovně.
V životě muže však nastane po určité době okamžik, kdy zjistí, že své manželce přestává rozumět. Počkejte, nejde o to, že si navzájem nerozumíte. Tato situace většinou přichází velmi brzy po svatbě. Ve skutečnosti prostě nerozumíte, co vám říká. Nerozeznáváte písmeno té od ká, takže neslyšíte, zda vám manželka říká tabák, nebo kabát, kolotoč, nebo červotoč – no a tak to postupuje dál, přestáváte rozumět celým slovům, pak větám jednoduchým, ale později i rozvitým a nakonec zjistíte, že nechápete, co po vás chce.
Nastražíte uši, ušní boltec natočíte do směru, v kterém se vaše choť nalézá, a zeptáte se: „Co jsi říkala miláčku (drahoušku, broučku, čumáčku, maminko)?“
A ta dobrá duše, která s vámi žije již více než třicet let, vám to zopakuje. Bohužel vy jí neporozumíte ani po druhé. Zeptáte-li se po třetí, nebývá její odpověď příliš libozvučná. Slovu, kterým vám odpoví, dobře porozumíte, protože ho jednak vyřkne nahlas a jednak proto, že je to slovo tak známé, že ho nelze zaměnit. V televizi se takové slovo vypískává, snad proto, aby nekazilo dávno již zkaženou mládež.
„Musíš, maminko (miláčku, broučku…) jasněji vyslovovat.“
Rozhodně vám nedoporučuji říkat manželce, že nesprávně artikuluje. Jednak nemusí vědět, co to je, ale ať už tomu slovu rozumí, nebo ne, rozlítí ji, že není k zastavení.
„Já vyslovuji (artikuluji) dobře, ale ty seš hluchej jako poleno!!!“
Všimněte si, že vám neříká ani miláčku, ani broučku, natož čumáčku. Řekne-li vám, že jste hluchej jako poleno, začnete se bránit logickými důvody. Zdůrazníte jí, že na vás mluví, když je obrácena ke zdi, jako žid u zdi nářků, že na vás mluví z druhého, případně třetího pokoje, nebo z koupelny, když je puštěná pračka.
Chcete-li ji opravdu našňupnout, řeknete jí, že nevíte, zda mluví se psem, nebo s vámi. Tak to je opravdu chabá výmluva, protože vás by se určitě neptala: „Ty nemáš hládek, ty můj chundeláčku , už jsme se spolu dlouho nebyli vyvenčit, pojď, já ti dám nějakou mlsku…“
Později zjistíte, že nerozumíte, co si spolu vyprávějí herci televizních filmů, zejména těch novodobých. Proto se raději díváte na staré české filmy, kde Adině Mandlové, Nataše Gollové, panu Peškovi a Marvanovi rozumíte každé slovo.
Nakonec podlehnete nátlaku své manželky a koupíte si naslouchátko. Naslouchátka jsou různě drahá a reklama na ně je bombastická a jediný výsledek použití naslouchátka je ten, že ten šum, ta změť všech zvuků kolem vás je tak silná, že vás doslova zahluší. Proto tento vynález odložíte a nevyhodíte ho jenom proto, že byl tak drahý. A také proto, abyste mohl své drahé polovičce říci: „Udělal jsem pro tebe všechno, co jsem ti na očích viděl.“
Nakonec se s vaší hluchotou smíří i manželka, příbuzní a známí. Když budou mluvit, budete se chápavě usmívat, pokyvovat hlavou a říkat „To máte pravdu“ a budete si myslet svoje.
Autor: JIŘÍ KNOPP
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)