Středočeský básník, pedagog a publicista Petr Kukal (1970) patří k těm tvůrcům, kteří mnoho sbírek nepublikují, zato jimi mají co říci svým čtenářům. Je tu znát poezie myšlenky, ovšem nikoli sucharské, kusé a tezovité, chladné a přímočaré, nýbrž moudré či k moudrosti směřující. Zatracování rozumu v poezii je stejně hloupé a nebezpečné jako fanatismus rozumu, navíc myšlenky jsou nejednou evokované vnější „alogickou“ analogií, „epifanií“, bleskovou intuicí, prchavou vzpomínkou, vícerozměrným znakem, který spíše než hladovou odpověď nabízí třeba další otázku, ovšem cennější, moudřejší a obsažnější, než mohla být ona jednoduchá.
Ve sbírce HEJNA PTÁKŮ A VŠECHNO (Protis, Praha 2011) zaujmou už básnické sentence hodné Michala Černíka, srov. čtyřverší „Co po smrti se otevírá? / ptal jsem se v mládí. Dneska se / ptám víc, co před ní. Čas je míra / zrání ke správné otázce…“ (b. Otázka). Sbírka má bilancující ráz, vždyť autorova čtyřicítka je jejím leitmotivem, vetknutým do incipitů mnohých básní: „Je mi 40 roků…“ Básníkova metafora je konkrétní, byť nesoucí zobecnění, vychází z ryze (ryzího) smyslového zážitku, jako je sladká chuť ořechů, vůně staré knihy, ostrý vjem staré paní o francouzské holi, draci nad poli nebo antény na střechách domů. Rozevírá se před námi poetický svět viděného, slyšeného, laskaného i chutnaného obsahu, ačkoli impresionismus byste v Kukalově poetice marně hledali. A požitkářství už vůbec ne! Skutečnost básníkova srdce (nebo „duše“, chcete-li) neobsahuje jen zážitky dramatické, hodné velké tragédie nebo dobrodružného románu, ale především to, co činí náš každodenní život hodným tohoto názvu, život pro život. Nejde o jeho poetizaci, srov. metaforu „teplé loďky spánku“, ale i o významotvorné analogie, např. mezi „ozvy srdce“ a vajíčkem, „do něhož zevnitř / někdo / tiše/ ťuká“.
Explicitně křesťanské symboly, jež zhusta nalézáme v předchozí sbírce Orel velmi (Protis, Praha 2008), už sbírce nedominují, jakkoli např. v básni Olšanské hřbitovy je zřejmá paralela mezi lesem křížů (hrobů) a lesem stromů, pointována navíc poznáním, že s „každým letokruhem blíže / to máme domů“. Mojžíš nás už nedovede „do svaté země“, ale v katedrále ještě stále ticho „Boha chválí“. Básník ovšem už nehledá „ráj na zemi v nebi v sobě“, neoslovily jej ani „Letniční církve“, ani touhy svědků Jehovových, ani kalich českých bratří, ani bubínky a výzvy Východu; v jeho mozku se však v čistotě a prázdnu, jako by nepozorovaně „narodil Bůh / který má pro chlévy slabost“. Tento sociální rozměr sbírky (víry) je rovněž nepřehlédnutelný… „Čistota v duši“ umožňuje, aby se před čtenářem nepřetvařoval, nezaváděl jej svými verši na scestí, aby nad ním mohl triumfovat, neotáčí se k němu zády, nýbrž píše otevřeně, takže mu čtenář věří, věří téměř na slovo. A není to žádná exhibice, předvádění se a předvádění toho, co a jak básník umí. Vše, o čem básník píše, ať životně autentické a reálné, nebo jen jakoby reálné, všechny umělecké motivy, plynutí i podobenství jsou poetické jen pro toho, kdo z nich poezii vyhmátne, kdo ji uslyší a uvidí. Platí to i v realitě jako takové: když dva lidé vidí totéž, nevidí nikdy totéž.
Petr Kukal má dar odhalovat – za skrytými nánosy nebo v základech či zdivu staveb – to původní, přesněji to starší, znepokojivé, plné otázek bez odpovědí. Takovou básní je i Most, sbírku právem uzavírající. Byl-li při rekonstrukci starého brandýského mostu objeven „uvnitř starého mostu“ ještě „starší most“, pokud „ve zdivu domů žijí jiné domy“, co to vypovídá o našem životě? Nejsme jako ony složeni („jak v ruské hračce“) z mnoha dalších a dalších životů? To se neptá básník, jen kritik, jemuž je Kukalova sbírka dalším dokladem toho, že poezie nezahynula na úbytě kapitalismu, že paradoxně existuje jakoby jemu navzdory a dokonce vyrůstá i pod kamenem, zpod jeho všudypřítomného mentálního asfaltu.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)