(Diskusní vystoupení na Konferenci k 70. výročí vzniku čsl. vojenské jednotky v SSSR a Buzuluku, konané v Praze 3. dubna 2012)
Z vděčnosti ke Společnosti Ludvíka Svobody, díky autentickým chrabrým mužům z poduralského Buzuluku, v čele s brigádním generálem Alexandrem Beerem, znalostem svého života a poznání, i díky příspěvkům, předneseným skvělými vojenskými historiky doc. Jozefem Bystrickým, doc. Františkem Hanzlíkem a PaedDr. Jindřichem Markem jsem se odhodlal promluvit. Položil jsem si otázku, jaký postoj by v dané historické situaci a v naší dramatické době zvolil z pohledu svého konání, zvláště pak své bojové činnosti ve dvou světových válkách, československý důstojník, generál Ludvík Svoboda.
Když po dvou válkách aktivně končil v květnu 1945 vojenskou válečnou službu, byl přesvědčen, že válka je řezničina.
Když nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, věděl Ludvík Svoboda, že se zúčastní se svými vojáky této „svaté války“ na straně velké slovanské země.
Tehdy již jasně věděl, že on jako voják a vlastenec povede po strastiplných zkušenostech z internačních táborů, z přesunů dobrovolníků po válečných frontách, nový odhodlaný boj po boku Rudé armády, za osvobození Československé republiky. Ani po jeho dovršení Ludvík Svoboda nemohl tušit, že do válek, pravda sice odlišných, vstoupí ještě dvakrát za svého života. A to v pohnutých padesátých letech dvacátého století, a pak ještě 21. srpna 1968.
Ani ve snech, kterými se rád i ve svém válečném deníku zabýval, netušil, že bude ve válce ještě i dlouho po své smrti.
Ludvík Svoboda je velké téma. Jedno z největších, jaké se nám a budoucím generacím naskýtá. Je to téma nesmírně rozjitřené a ožehavé, ale nezapomínejme na to, že je pro morální obrodu a ozdravění našeho národa nanejvýš důležité, nenahraditelné.
Ludvík Svoboda byl velikán takového formátu, že unese pravdu - a jeho zásluhy pro český a slovenský národ budou neotřesitelné.
Žádné schematické, nařízené nebo nadekretované představy o Svobodově velikosti či o jeho dirigovaném zneuctění v novodobé historii k ničemu dobrému a zdařilému nevedly a nepovedou. Nesplní to ani sebedokonalejší a takzvaně „správně“ napsaná biografie o Ludvíku Svobodovi. Žádná, jež bude napsána a vydána, nebude nikdy zbavena subjektivního pohledu a vlivu doby, kterou reálně prožíváme. Proto také historik budoucnosti tento úhel pohledu očekává a je pro něj významným zdrojem poznání, jak se předmětná fakta a osobnosti v průběhu času vnímaly.
Žádná lidská bytost nedisponuje takovou mírou objektivity, jak ji někteří soudobí kritici vyžadují. Taková objektivita je dána pouze „bohu“. Na tom se shodl v době války mj. i Churchill se Stalinem. Stará historická škola vycházela právě z této premisy, a proto odmítala bádat o událostech mladších dvě stě let.
Není zapotřebí jakékoliv kamufláže a příkras. Ludvík Svoboda byl totiž člověkem bez póz, bez gest a sebenadřazování. Věděl, že prostě pracovat má být nejenom smyslem jeho života.
Sám považoval boj s omezeností a tupostí některých lidí i s neřádem za marný, ale stejně tak i za nezbytný. Pro objektivní náhled na československé dějiny, včetně vojenské historie, je tuze zapotřebí si toto uvědomit.
Mimochodem, on by se možná právě teď zamýšlel, co se v této době dá u nás dělat, abychom se dostali z marasmu, v kterém se nacházíme.
Vždycky se snažil udělat aspoň „to něco“. Ne víc, ale taky ne méně.
V jednom z rozhovorů, který jsem jako novinář dělal s plukovníkem, později generálem Karlem Borským, si mně jmenovaný hrdina východní fronty postěžoval několik let po roce 1989, že jej, který ztratil ve válce s Němci dvacet sedm nejbližších, a velitele Ludvíka Svobodu, který ztratil jediného syna a většinu příbuzných ze strany manželky, teď nazývají „bandity z Buzuluku“.
Vloni na pražském Václavském náměstí uspořádal Magistrát Hlavního města Prahy a Národní muzeum pod záštitou vrcholných představitelů České republiky, monumentální panelovou výstavu „Kalendárium totality“. Výstava začínala obrovskou fotografií armádního generála Ludvíka Svobody v projevu k českým a slovenským, podkarpatským, rusínským, ukrajinským či židovským vojákům před dukelskou krvavou bitvou. Fotografie byla doplněna slovy, že pod velením Ludvíka Svobody přinesli i vojáci 1. československého armádního sboru v SSSR spolu s Rudou armádou na svém pochodu z Buzuluku do Prahy na bodácích nenáviděný komunismus do Československa.
Pět posledních let jsem učil na gymnáziu a na učilišti; vím dobře, jaké monotematické pomůcky se do školy vozily z náruče jedné státní instituce. Z pedagogických a novinářských důvodů jsem mezi studenty uskutečnil sociologický test o boji národa za svou svobodu v letech 1939-1945 a také o známosti a znalosti jména Ludvíka Svobody.
Výsledky byly úděsné, nikoliv však překvapující. Naprostá většina adolescentních dívek a chlapců obojí označila za zločin a Ludvíka Svobodu za komunistického zrádce národa. Stalo se tak dříve, než byli s tématem hlouběji a pravdivě seznámeni.
Před pár dny mi pošta přinesla dopis z Moravy. Píše mi velký nadšenec a zájemce o vojenskou historii. Dopis je plný otázek:
„Kuriózní je, že už vůbec nevím, na jakých tradicích chce naše, nyní česká, armáda stavět. Husity jsme zatratili jako vrahy a zloděje, na české selské synky, kteří v rakouských uniformách chránili po staletí Evropu v tureckých vojnách, jsme zapomněli, starého Radeckého jsme zatratili, z první světové války jsme vytáhli jenom legionáře (a to ještě opatrně). Na ty, co bojovali za císaře pána, kašleme. Třebaže jejich hrdinství, zvláště na italské frontě, cenili jak Italové, tak i Němci. Svobodovy vojáky máme za bandity a komunistické agenty, snad jenom ti angličtí letci, ale zase jim někteří neodpouštějí, jakou paseku nám tu udělali atentátem na Heydricha. Tak nevím, jestli ten ústup z pevností po Mnichovu by se nám šikl.“
A já sám bych k tomu ještě dodal, že v zásadě jsme sundali z piedestalu Karla Klapálka (vyznamenání na Pražském hradě - in memoriam - bylo parlamentem odvrženo) a Ludvíka Svobodu (o tom ani nemluvě), a seč některým předním oficialitám síly stačí, snaží se je oba, tyto velké osobnosti a jiné, nahradit bratry Mašíny. Kdo dneska ještě zná, kromě Itálie, hrdinu a mučedníka italských legií Aloise Štorcha, nebo komu dnes, kromě Srbska, něco říká jméno a příjmení mučedníka srbské fronty Josefa Svobody, bratra Ludvíka Svobody?
Tím připomenutým a vzpomenutým na okraj nechci vůbec kategoricky tvrdit, že by vojenské tradice pro Armádu České republiky nebyly oficiálně dány, definovány a že by se mnohé po vojensky i nectily. Jenže společenská atmosféra a daná stupnice hodnot je většinou ignoruje a jejich pravý význam silně přehlušuje a mnohdy i popírá.
Kde hledat příčinu tohoto selhání?
O tento stav se zasloužilo významnou měrou politické seskupení, všudypřítomní kariéristé, často zaprodaná mediální sféra, část historické a badatelské reprezentace, která se potřebovala vymanit z předchozí viny, často z dogmatického, ale i zbabělého vnímání národní a světové historie.
Navíc tu byli a jistě stále ještě jsou jednotlivci, posedlí vydáváním knih jako na běžícím pásu, lační po rozhlasových a televizních rozhovorech, které se jím nabízely.
Domněle si mnozí vyvolení jakoby pro sebe „zprivatizovali“ právo na vybraná a žhavá historická témata, odvrhli status a nezadatelné právo jiných na autorskou licenci.
I peníze, touha být „in“, nejrůznější dekorace (ceny, řády, medaile) tu sehrály a sehrávají svou velkou roli.
Tak se nejednou stalo i ve vojenské historii a v muzejnictví, a také v literatuře faktu.
Z vleku lží a klamu jsme se dodneška nedostali. S Karlem Čapkem (parafrázuji): Kdo byl darebákem a lhářem včera, zůstává jím i dneska.
Ludvík Svoboda je stále v pokračující válce pravdy se lží, přestože dílčí pozitivní výsledky existují. Ale není ještě přece všem dnům konec.
Ludvík Svoboda je stále velké téma!
P. S. Zdeněk Hrabica, člen Unie českých spisovatelů, chystá v roce 2012 vydání rukopisu své nové knihy Pět válek Ludvíka Svobody (zdaleka i zblízka).
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)