(Z knihy Literatura s hvězdou Davidovou II)
První díl této slovníkové příručky vyšel v r. 1998 a vyvolal protichůdné ohlasy, tj. kniha nezůstala bez povšimnutí, nezapadla, vzbudila zájem. Byla chválena i kritizována (tím míníme opodstatněnou kritiku), byla i haněna a téměř zavrhována. Tím je míněna kritika, jejímž cílem je knihu za každou cenu poškodit. Taková "kritika" nehodnotí obsah a přínos knihy jako celku, ale vrhá se na autory, jednotlivá hesla, na název knihy a neobjektivně, bez nadhledu a bez milosti odsuzuje knihu k zatracení.
To, ze celý náklad Hvězdy Davidovy je rozebrán, a že byla kladně přijata v zahraničí s doporučením překladu do světového jazyka, navíc s očekáváním dalšího dílu, svědčí když ne o úspěchu, tedy přinejmenším o akceptování publikace. Cílem jmenované příručky je nejen zmapovat židovskou literaturu 19. a 20. stol., českou i německou, na území dnešní České republiky, ale i poukázat na odezvy židovství u nežidovských autorů žijících na tomto území. Příručka upozorňuje na další cestu, po níž lze dospět k hlubšímu poznání literatury vzniklé v českém kulturním prostoru.
Pro r. 2001 je připraven další díl. Rozšiřuje obzor nastíněné problematiky o další autory a výrazné osobnosti, připomíná ty, které veškeré, v různých dobách, z různých hledisek a podle různých postojů sepsané dějiny české literatury vynechaly. Nejde však jen o autory daného období. Pro orientaci je třeba seznámit čtenáře s problematikou takto pojaté příručky a v neposlední řadě s nejnutnější a nezbytnou terminologií. Nastíněný problém by měla, alespoň pro základní orientaci, zprostředkovat věcná (předmětná) hesla. Ukázku jednoho z takových hesel otiskujeme.
Vydání Sippurim (příběhů) inicioval nakladatel Wolf Pascheles. Ke zpracování těchto příběhů do knižní podoby přispěli Leopold Weisel, J. Rosenauer, Salomon Kohn, M. Letteris, Wolf Meier, Ludwig Kapper, Gutmann Klemperer, Th. Budeus, Wilhelm Wolfner, Daniel Ehrmann, M. Duschak, Adolf Hlawatsch, Markus Hain, Michael Klapp, Jos. Schwarz, S. Deutsch, Sigmund Singer, J. M. Jost, Moritz Popper, M. Jastrow, Moritz StöĐel a další.
Už ve své době vzbudily Sippurim velký zájem a ohlas, a následně ovlivnily řadu autorů a podnítily mnohé literární badatele k hlubšímu studiu. Motivy ze Sippurim jsou zpracovávány znova a znova a jsou živým námětem i pro mnohé autory současné. Postupem doby podléhaly Sippurim kladné i záporné kritice.
Sippurim nejsou jen ohlasy z života pražského ghetta. Mapují propletenec židovského duchovního světa a života v celé Evropě v době, kterou určují, a stejně tak působí. Nesourodě, a jak říká Heinz Politzer, připomínají neschůdný, vrstvou prachu pokrytý labyrint. Pražské ghetto bylo významným střediskem a pěstovalo živé styky s dalšími židovskými komunitami v Evropě a bez nich je nemyslitelné. Síla Paschelesových sbírek spočívá kromě jiného právě zde. Zahrnuje celou židovskou Evropu. Citlivým rozplétáním jednotlivých vláken Sippurim lze dospět k jejich kořenům. Na tomto místě lze cestu bohužel jen naznačit.
Výběr z původních Sippurim realizoval Jakob Brandeis, zeť Wolfa Paschelese. Vybral poutavé příběhy plné dynamiky, jak sám podotýká v předmluvě k prvnímu vydání, vynechal příliš popisné a kronikářské. Tím původní sbírku zredukoval na jeden svazek, ale příjemně ji oživil. Jeho podání je čtivější. Brandeisovo zpracování Sippurim vyšlo v poměrně krátkém sledu ve třech vydáních (1887, 1898, 1909). Každé z nich bylo brzy rozebráno a poptávka neutuchala. Sippurim nacházely stále další čtenáře a jejich vzrůstající popularita byla udivující. Sippurim se dočkaly vydání hebrejským písmem (Techinah). Mnohé části byly brzy překládány do jidiš a hebrejštiny, rovněž přepracovány a velmi brzy dosáhly popularity i u východního židovstva. Dočkaly se dalších přepracování.
Sippurim byl později vytýkán způsob jejich zpracování a podání. Podle Siegfrieda Schmitze (Sippurim 1921) zpracovatelé živou legendu příliš přepracovávali, nenechali původní "roucho" a tím pověsti utrpěly. Byl z nich "setřen" původní "pel". Zpracovatelé podle Schmitze podlehli dobovému literárnímu trendu a z původních pověstí, které byly uchovány v ústním podání lidu, v písemném pak kronikách a pseudokronikách, vytvořili "sladce žánrové obrázky" a tím zničili nenávratně mnoho cenného, protože si nebyli vědomi své vlastní úlohy a velké hodnoty legend a pohádek v jejich původní lidové podobě. Schmitz se snažil Sippurim přepracovat a "žánrovým obrázkům" vrátit podle možností jejich původní čistě legendární obsah. Ale ani on příliš neuspěl. Z dnešního hlediska, i když do jisté míry přistoupíme na Schmitzovy důvody a jeho kritiku snad i uznáme, posuzujeme Sippurim a jejich zpracování z jiného úhlu, daného a měřeného časem. Sippurim jsou odrazem složité doby svého vzniku a jejich hodnotu a význam zpochybnit nelze. Zrcadlí se v nich úsilí zachovat cenný poklad a podat jej tak, aby byl přijat. Nesporný význam Sippurim podtrhuje Schmitz v závěru svého doslovu. Připomíná, že v židovstvu německy mluvících zemí žije zajisté ještě mnoho nezaznamenaných pohádek. Upozorňuje na to, že je třeba je zaznamenat. V příští generaci už bude pozdě...
Heinz Politzer (Die Goldene Gasse) přiznává Sippurim jejich hodnotu, i když jim vytýká totéž co Schmitz. Jeho zpracování pověstí je zdařilejší. Politzer si je vědom, že v Sippurim není zobrazena jen atmosféra pražského ghetta, a vidí v nich výsledek mnohaletého putování a prolínání pověstí, mýtů, motivů z celé Evropy, neustále obohacované a obměňované. "Tyto staré knihy (Sippurim)," míní Politzer, "jsou víc než dokument své doby, víc než svědectví o obci, ze které, zdánlivě, pocházejí. Dostaly se daleko za hranice Prahy, Čech, na východ i západ. Jistě proto, že v nich byly zachyceny i ty pověsti, které se sem dostaly z celé Evropy, neboť Praha udržovala s jinými zeměmi velmi čilé styky. Pražské Sippurim nereprodukují bezpodmínečně atmosféru Prahy a jejího ghetta, nesou její jméno proto, že v ní vznikly (byly zapsány). Mnohé z pověstí lze situovat do jakékoli jiné země nebo města, pokud změníme místopisné názvy. Dokonce i rabbi Löw připomíná motiv z pověstí jiných národů, např. německého Fausta... "
Nově zhodnotil Sippurim Peter Demetz ve svých Geschichten aus dem alten Prag (Příběhy ze staré Prahy). Demetz objektivně hodnotí příčinu a důvod jejich vzniku, jasně pojmenovává všechny vlivy, okolnosti a podmínky, které mají podíl na podobě a tvaru Paschelesových Sippurim a zároveň připomíná jejich nesmírný význam nejen z hlediska zachování zidovského kulturního pokladu.
V Sippurim se střetává staré s novým, protože před tento problém jsou postaveni i jejich autoři. Zdi ghetta praskají a sesouvají se, ale to "staré" (pověsti a mýty) je díky "novému" (snahou o písemné zpracování, byť i s pečetí dobových literárních tendencí) zachováno. To vše se skrývá pod zdánlivou vrstvou prachu Heinze Politzera.
Pražské ghetto bylo pro svou neopakovatelnou atmosféru živnou půdou pro vznik pověstí. Ty se šířily, putovaly a posléze se vracely obohaceny a rozšířeny "nepražskými prvky". Výsledek tohoto neustálého pohybu zachytil Wolf Pascheles spolu se svými spolupracovníky, první generací židů, jimž bylo povoleno studovat na pražské univerzitě filozofii, filologii a právo (lékařská fakulta byla židům přístupná už dříve). Byli to lidé s novým rozhledem, svým smýšlením moderní humanisté a v tomto duchu přistoupili ke zpracování Sippurim. Podřídili se dobové literární módě (což jim bylo později vyčítáno, srv. výše) a zapojili svůj názor. Své dílo předložili pražskému čtenářstvu (židovskému, českému, německému). Dnes o hodnotě Sippurim a Paschelesově nevyslovitelné zásluze nikdo nepochybuje.
V pověstech nalezneme mnoho motivů typických pro život v ghettu kdekoli. Základem jsou láska, boj dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví (odvěké téma všech pohádek) kořeněné židovským prostředím. Osudová láska narážející na zdi ghetta, protože milenci jsou rozdílného náboženského vyznání (Zlatá ulice, pověst o mnichu a židovské dívce ...), otázka víry (o bludném varhaníku, kadiš před kol nidre, o Šimonu Abelesovi ...), potrestání křesťanů zle smýšlejících se židy (o otrávených macesech ...), touha ponížených a věky v každém ohledu utlačovaných židů po svobodě a uznání (o Pinchasovi, o Maiselovi, o zachránci...). Tyto motivy se velmi často mísí a prolínají. Některé příběhy čerpají své náměty z bible, ze Starého zákona. Důležitou součástí Sippurim je oddíl pojednávající o příchodu židů do Prahy a o vzniku Staronové synagogy. Zpracovatelem je Salomon Kohn, čerpá z rukopisu Oppenheimovy knihovny v Oxfordu a Kosmovy kroniky.
Nejznámější je cyklus pověstí o moudrém a zázračném rabbim Löwovi a Golemovi. Rabbi Löw, osobnost zahalená tajemstvím, byla renesančním člověkem v pravém slova smyslu. V jeho životě bylo pramálo mystiky, ačkoli pověsti o něm vypovídají o opaku. Rabbi Löw byl velmi vzdělaný, ale rozhodně nebyl ve své době tím, co mu přisoudily legendy 19. století. Prahu "dobýval" rabbi Löw celý svůj život. Údajně se narodil se 1520 ve Wormsu, byl vrchním rabínem v Mikulově, poté v Poznani a zakotvit v Praze se mu podařilo až r.1597. Stal se vrchním rabínem a zemřel 1609. Byl údajně stvořitelem Golema, nemyslícího a člověkem ovládaného obra z hlíny. Golemův přízrak se však objevuje už v žalmech a na dalších místech Starého zákona (srv. Demetz, Prag in Schwarz und Gold, Rippelino, Magická Praha). Ačkoli je spojování rabbiho Löwa s Golemem víceméně náhodné a je výsledkem spekulací minulého století, jak přesvědčivě dokazuje Demetz, přesto přispěly právě tyto příběhy o Golemovi k slávě rabbiho Löwa a Prahy podstatněji než veškeré rabínovy zásluhy a knihy. Zmínky o Golemovi lze nalézt mnohem dříve. Koncem 12. století je v hebrejském komentáři k mystickému traktátu ve Wormsu poznámka, že Golem prý byl stvořen magickým rituálem (ostatně tak jej měl stvořit i rabbi Löw). Existují i pozdější záznamy o Golemovi, ale mezi současníky rabbiho Löwa nebylo o Golemovi ani zmínky. Ani v době, kdy byl restaurován náhrobek rabbiho Löwa (1725), nebylo po Golemovi stopy. Po mnoha dalších letech (1841) se pověst o Golemovi objevila v populárním časopise Panorama des Universums. Pověst Der Golam (sic) und Rabbi Juda Löw (žijící patrně v ústním podání). Zveřejnil ji žurnalista Franz Klutschak a tak byl stvořen pražský Golem z hlíny a dán základ pro vznik dalších pověstí. Klutschakův příběh o Golemovi zapadl, ale objevil se opět 1847 v Sippurim, jež založily slávu rabbiho Löwa a Golema. Golem jako symbol nemyslící ničivé síly neustále ožívá. Chajim Bloch (zpracoval ve své knize Der Prager Golem veškerou golemovskou látku a problematiku) použil slova "vergolemt" - "zgolemovaný" pro charakteristiku světa v 1. světové válce. Golem se stal námětem mnoha uměleckých děl, přetvářejících původní pověsti. Zachována zůstává podstata nemyslícího tvora - nečlověka, tak jak se objevuje už ve Starém zákoně.
Více rozuzlit na tomto místě ze Sippurim nelze. Existují mnohá "echa" v pověstech celé Evropy. Např. věčný žid se objevuje se svým jménem Ahasver r. 1562. Samotný věčný žid, beze jména, odsouzenec k věčnému bloudění, reprezentant svého národa se objevuje mnohem dříve a písemné záznamy o něm lze nalézt v mnoha kronikách evropských zemí jako výraz zaujatosti proti židům. Teprve 19. století jej zbavilo původního prokletí a stal se symbolem člověka jdoucího za svou touhou po poznání.
Paschelesovy židovské pověsti si přivlastnila Praha, či pražská literatura, a byly také tak přijaty. Ani dnes nejsou chápány jinak. Splynuly s Prahou (českou, německou, židovskou). Dnes českou. Zůstává citlivá otázka, kam je zařadit. Jsou stále bloudícím Ahasverem, v české literatuře (či spíše v oficiálních dějinách české literatury) nemají dosud své místo.
Výběr odrazu židovských pověstí Sippurim v české kultuře prezentujeme na tomto místě. Do pražských pověstí a legend zařadil židovské pověsti už Josef Svátek(vyšly v r. 1883). Svátek pověsti systematicky sbíral a jeho Pražské pověsti a legendy jsou prvním souborem česky psaných pověstí, jež se vážou k Praze. Svátek nedělí pověsti s ohledem na lokalitu (podle jednotlivých měst pražských), nýbrž tématicky. Židovské pověsti jsou tak nenásilně zařazeny mezi ostatní pověsti pražské.
Ucelenou sbírku židovských pověstí situovaných do Prahy vydal v roce 1932 V.V. Tomek. Jména původních zpracovatelů Sippurim nejsou uvedena, některým z pověstí byl změněn název, pojem Sippurim se rovněž vytratil. Židovské pověsti či spíše pověsti z pražského židovského ghetta se doslova stávají součástí pražských pověstí. Přesvědčíme se o tom v dílech autorů, kteří se pověstmi nechali inspirovat. Jsou to např.: Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, část O staré Praze, tam Ze Židovského města. Na malé ploše jsou tu shrnuty dějiny pražského židovstva v nejznámějších židovských pověstech (Stavba Staronové synagogy, pogrom v r. 1389, pověst o M. Maiselovi a rabbim Löwovi). Prostor židovským pověstem věnuje věnuje i Adolf Wenig ve Starých pověstech pražských v části Z Josefova, najdeme je v Pražských pověstech Popelky Biliánové, Eduard Petiška vydal židovské pověsti pod názvem Golem (dočkaly se dalších vydání v mnoha jazykových mutacích), Václav Cibula je zahrnul do oddílu Staré Město ve svých Pražských pověstech, Pavel Růt vkomponoval některé židovské pověsti do svého průvodce Pražské tajemno. Nejpřitažlivější je zcela jistě soubor pověstí o rabbim Löwovi a Golemovi. Zvláště Golem, umělý člověk, podle pověstí vytvořený rabbim Löwem, se stává nevyčerpatelnou inspirací, jitří a podněcuje fantazii a láká ke stále novému uměleckému ztvárnění. Zázračný rabbi Löw a jeho Golem inspiroval J. Vrchlického k napsání komedie Rabínská moudrost, Golem ožívá ve stejnojmenném románu Gustava Meyrinka, je podnětem pro J. Karáska k napsání Ganymeda. Vzpomeňme na V. Nezvala a jeho Pražského chodce a další díla, v nichž je reminiscence Golema a židovského města více než zřetelná. Golemovský motiv se objevuje v dílech mnoha dalších autorů, nejen českých. Problematiku spojenou se vznikem a existencí Golema zpracoval velmi důkladně Chajim Bloch v knize Der Prager Golem (Pražský Golem). Motiv golemovských pověstí se objevuje i ve filmovém zpracování. Golema hledal zvědavý Egon Ervín Kisch na půdě Staronové synagogy, kde měl údajně umělý obr odpočívat, nenašel však nic. I další pokus o nalezení Golema na jiném místě (na žižkovském Šibeničním vrchu, kde měl být Golem podle jiné pověsti zakopán), ztroskotal. Pověst o Golemovi však žije dál a Golem v ní. Jednou jako dobrácký obr, podruhé jako nemyslící, ničící hmota, jež je ztělesněním násilí. Žijí i další židovské pověsti, nejen ty o Golemovi. Wolf Pascheles vložil spolu se svými spolupracovníky do našich rukou bohatství, které je třeba ctít a nezapomínat na ně.
Autor: Jana Švábová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)