Německo má dlouhou tradici represí mocipánů vůči nemajetným a chudým. V polovině 19. století upadl kapitalismus do krize, jež byla ještě zostřena působením Marxe a Engelse a jejich Komunistického manifestu jako alternativy ke stávajícímu ekonomickému řádu – tedy strašidlem komunismu.
Ačkoli existovaly značné rozdíly mezi hlavními evropskými mocnostmi Německem a Francií, podporovalo Prusko, jako pilíř německých feudálních států, Francii při porážce Pařížské komuny. Po německo-francouzské válce, ze které těžilo Německo, vznikla roku 1871 Německá říše, jejímž prvním císařem se stal Vilém I. V letech po zveřejnění Komunistického manifestu se utvářelo silné sociálnědemokratické hnutí, jež vyvrcholilo založením I. Socialistické internacionály. Třídní boj nabýval ke konci 19. století stále ostřejších forem. Německý kancléř Bismarck se pokusil umlčet sociální demokracii za pomoci tzv. protisocialistických zákonů (1880-1890), ovšem díky působení I. Internacionály vyvolal pravý opak.
Uvnitř sociální demokracie vznikl sociálně reformistický proud, který mařil mnohá úsilí marxistické I. Internacionály. Následná II. Internacionála byla až do vypuknutí první světové války činná ve smyslu „hradního míru“ s buržoazií, což vyvrcholilo přijetím válečných půjček v roce 1914.
Na kongresu, jehož výsledkem bylo založení III. Komunistické internacionály, vycházel V. I. Lenin z toho historického vývoje a odůvodnil nezbytnost nové internacionály tím, že mezinárodní sjednocení pokrokových sil dělnictva by umožnilo další sledování socialistických cílů a navrhl, aby se, v souladu s původními cíli Marxe, Engelse a jejich spolupracovníků, toto sjednocení nazývalo Komunistická internacionála. Ostatně kongres se konal v tom roce, ve kterém byli zavražděni Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová.
Německé vlády po první světové válce – ať tzv. výmarské republiky či nacistické 3. říše – byly jen přisluhovači zájmů buržoazie. Na podnět západních mocností v roce 1949 založená Spolková republika v této politice bezvýhradně pokračovala jako „právní nástupce Německé říše“.
Nyní k mým osobním zkušenostem, které snad ilustrují složitost poměrů v poválečném Německu a permanentní konfrontaci sil, jež vykrystalizovaly vlastně už před první světovou válkou.
Na Jaltské konferenci byly určeny okupační zóny v poválečném Německu. Nacističtí funkcionáři – mj. šéf NSDAP v Lipsku – se na samém konci války pokoušeli za „noci a mlhy“ uprchnout do západních zón. Obyvatelstvo se snažilo jim v tom zabránit. Jedné z takových nočních demonstrací se zúčastnila i moje matka. Přivolaní členové SS ji postřelili. Převoz do nemocnice se tehdy rovnal rozsudku smrti. Pomohli jí obyvatelé domu, kde jsme bydleli, včetně členů NSDAP…
Po válce šlo o obnovu válkou poškozených závodů. Můj otec se o to zasazoval v hnědouhelném kombinátu Böhlen u Lipska, zatímco můj bratranec, který se po službě ve wehrmachtu stal v Böhlenu opět obchodním zřízencem, se společně s dalšími sabotéry pokusil v roce 1950 vyhodit do povětří skrývkový most. Šel za to na čtyři roky do vězení a pak se i s rodinou odstěhoval do západního Německa. V roce 1959 se naše cesty ještě jednou osudově zkřížily.
Většina z mých spolužáků zůstala po válce v Lipsku, včetně dětí členů a funkcionářů NSDAP, se kterými jsem studoval na střední škole. Ovšem na rozdíl od nich jsem v roce 1949 opouštěl školu bez maturity. Byl jsem totiž jediným členem Svobodné německé mládeže (FDJ) a komunistou. Také během následujícího učení strojním zámečníkem jsem byl znovu a znovu napadán pro své politické postoje.
Hned po založení Spolkové republiky prováděly všechny politické strany až na Komunistickou stranu Německa antikomunistickou politiku. (Adenauer: „Raději polovinu Německa celou než celé Německo napůl.“) Vedle výstavby bundeswehru se množily, zejména ze západního Berlína, pokusy destabilizovat NDR. Během 3. Světového festivalu mládeže a studentstva v Berlíně roku 1951 se západoberlínské úřady pokoušely „koupit“ si východoněmeckou mládež luxusními potravinami a dalším zbožím a naladit ji nepřátelsky vůči NDR. Na 15. srpen 1951 pozval západoberlínský starosta Ernst Reuter účastníky festivalu na shromáždění před radnicí v Schönebergu. Já jsem patřil k velké skupině mládeže, která se po přechodu do západního sektoru nesháněla po cigaretách a žvýkačkách. Asi po 200 metrech na nás zaútočili policisté, bili nás obušky a rozháněli vodními děly, a hnali nás zpátky do východního sektoru.
Paralelně s těmito událostmi byl systematicky budován západoněmecký bundeswehr. Teprve v roce 1952 však vyzval tehdejší prezident NDR Wilhelm Pieck k výstavbě ozbrojených sil NDR. Dobrovolně jsem se do nich přihlásil a stal se vojákem z povolání. V roce 1957 byla v západním Německu zavedena povinná vojenská služba (o rok dříve zde byla zakázána Komunistická strana Německa - KPD), zatímco v NDR byla tato povinnost zavedena až v roce 1961. Jak už jsem uvedl, v roce 1959 jsem dostal tvrdě znát, že můj bratranec z Böhlenu existuje a spolu se svou ženou – rezidentkou v západním Berlíně – provádí vojenskou špionáž proti NDR. Musel jsem kvůli tomu armádu opustit, stalo se tak k 1. březnu 1960.
V následujících letech se Spolková republika intenzivně snažila o destabilizaci poměrů v NDR. Ve své mocenské sféře pokračovala v masivním pronásledování a zpravodajském sledování levicových sil. KPD, zakázaná v roce 1956, nebyla nikdy obnovena. Když se v roce 1990 zdařilo připojení NDR, byly antisocialistické a antikomunistické praktiky beze zbytku přeneseny na takto získaný Východ.
A 20 let po „anšlusu“ si „drze dovolila“ Gesine Lötschová, představitelka strany Levice, na pozadí současné krize kapitalismu v Německu a v Evropě přemýšlet o tom, jaké cesty by mohly být vyzkoušeny pro nastolení spravedlivé společnosti v původním smyslu marxisticky interpretovaných komunistických ideálů. To podnítilo nepřátele socialismu ve Spolkovém sněmu k uspořádání slyšení, při kterém mělo být s Levicí zúčtováno. Hans Modrow, předseda rady starších strany Levice o tom napsal: „Takzvaná debata o komunismu ve Spolkovém sněmu měla dva úkoly a jeden cíl – požadovat omluvu a zřeknutí se vyřčeného, jakož i příslib záchrany kapitalismu. Těchto úloh se zhostilo 11 řečníků ze všech jiných politických stran. Ve prospěch Levice mluvil jen jeden řečník, sociální demokrat, ale pro jeho názory není v dnešní SPD místo…“
Vzrušená a nepřátelská debata o komunismu ve Spolkovém sněmu byla zahájením tzv. supervolebního roku v Německu. Letos totiž proběhnou zemské volby v sedmi spolkových zemích a debata o komunismu má pro Levici první omezující důsledky. V Bádensku-Württembersku se mají konat ve školách předvolební pódiové diskuse za účasti zástupců všech politických stran – kromě Levice, jak rozhodlo příslušné ministerstvo.
Současné antikomunistické štvaní je jen důkazem toho, že antikomunismus je pevnou součástí státní doktríny Spolkové republiky a dokonce někteří vedoucí soudruzi v Levici se řadí do této falangy. Bylo by proto důležité, aby socialističtí badatelé odhodlaně hledali cesty k socialistické budoucnosti ve smyslu našich klasiků, a to ne jako vzdálenému cíli, neboť pak může působení kapitalismu naší doby způsobit neodstranitelné škody.
Dr. Hans Lindemann, odborník v oboru vědeckotechnických informací, je překladatel z ruštiny, angličtiny a češtiny. Žije v Erkneru na východě Spolkové republiky.
Autor: HANS LINDEMANN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)