Když si listujete v časopisech, které máme nyní možnost kupovat, tak musíte často zatlačit slzu v oku. Opravdu těžce se žilo některým lidem, kteří v minulosti trpěli. Jedním z nich je i pan Krampol, který má dnes i svůj program. Zajímavý je rozhovor z poslední doby pro týdeník TELEVIZE.
»Pro moji generaci byla Amerika symbolem svobody, kterou jsme si představovali hlavně podle zakázaných filmových kovbojek.«
Jakmile to po listopadu šlo, hned odjel do Ameriky a od té doby tam byl jedenadvacetkrát. Mohl tak porovnat dávné sny a americkou realitou.
»Vždycky je ve skutečnosti něco jinak, ale netrpím žádnou deziluzí. Závidím jim jejich sebevědomí, které nám chybí. Byli jsme pokřiveni za Rakouska-Uherska, za první republiky i za minulýho režimu, pořád jsme před někým jakoby v předklonu.«
Ale život nám nezačal v roce 1989. Takže i Jiří Krampol rád poskytoval rozhovory v době, kdy jsme byli v předklonu. V osmdesátých letech například říkal:
»Jestliže je člověk přesvědčen, že má v určitých věcech pravdu, nemá ji předkládat jako zlatou husu na tácu těm ostatním, ani ji nemá prosazovat s nasupenou tváří, ale lehce jako samozřejmost a přirozenost. Měl by ukazovat pravdu s humorem, ale přitom za ní stát s celou vahou své osobnosti.«
S ironickou nadsázkou se dnes vysmíval roli, kterou vytvořil v dílech Otakara Vávry Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Posmíval se filmovému Karlu Horákovi, který prošel celou válkou ještě lépe než neprůstřelný kapitán Klos. Jen je škoda, že nenašel úsměvy pro mnoho chytrých filmových děl ze své země zaslíbené, kde se to neprůstřelnými hrdiny jen hemží. Ale to by nemohl Johnu Waynovi udělat. Přitom si v minulosti získával srdce filmových diváků právě v rolích, kdy měl na sobě vojenské uniformy všeho druhu. Připomeňme jen některé filmy: Bylo nás deset, Každý mladý muž, Maratón, Půlnoční kolona, Vysoká modrá zeď. Sám o tomto obsazování do rolí vojáků v minulosti s humorem hovoří.
»Kolik jsem hrál vojáků a kolik filmovacích dnů jsem prožil v různých vojenských uniformách, vojínem počínaje a majorem konče - už ani nevím. Myslím si však, že tak dlouho snad nebyl nikdo na vojně ani za Napoleona.«
Jako herec se pro mnohé funkcionáře minulého režimu stal vzorem poctivého a čestného komunisty. Neodmítal role tajemníků MNV, předsedy družstva na Slovensku i v Čechách. Pro národního umělce Karla Steklého vytvořil v roce 1975 hlavní roli Štěpána Urbana v dvoudílném filmu Tam, kde hnízdí čápi, který byl natočen podle románu Bohumila Nohejla Velká voda. V první části je Štěpánovi Urbanovi osmadvacet, v druhé už třiačtyřicet. Štěpán jako mladý sklář přichází na vesnici, aby zde založil družstvo.
Tehdy se s čtenáři novin podělil o své dojmy z této práce: »Chápal jsem poslání svého hrdiny jako obdobu vysílání politických komisařů na vesnici v Sovětském svazu na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy tito lidé odcházeli do neznáma, a přes všechny dílčí chyby dosáhli, že vesnické hospodářství bylo kolektivizováno. Chápal jsem Štěpána Urbana jako člověka reálného, tvrdého a čestného, prostě takového, jakým se říká bezvadnej chlap. V tom dobrém slova smyslu vzor pro naše vrstevníky.«
A docela závěrem by se možná hodilo, kdyby se Jiří Krampol omluvil národu za hlavní roli ve filmu Atomová katedrála Jaroslava Balíka (pomlouvaného i takovými tvůrci jako je Jiří Menzel). Tady si pro změnu zahrál roli inženýra, stavitele atomové elektrárny. Byl to oslavný epos, který zcela určitě v Rakousku neradi viděli.
A proto otázka: Před kým a kdy budeme zase v předklonu???
Autor: Jiří Kalaš
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)