Narozdíl od Patricka Whitea, autora monumentálních románů, za něž v roce 1973 obdržel Nobelovu cenu, je Gail Jonesová (1955) vypravěčkou subtilnější a jejích dvanáct próz, označených jako povídky pod názvem PŘEVTĚLENÍ MADAME TUSSAUDOVÉ (One Woman Press, 2001), osciluje na pomezí fikce a faktu. O zdařilý překlad se postarala Alexandra Büchlerová. Máme-li uvěřit informacím na záložce, jde o jednu z nejoriginálnějších současných spisovatelek Austrálie, byť její literární inspirace (alespoň podle uvedené knížky) je veskrze evropská. Společným jmenovatelem uvedených próz je vnitřní vazebnost mezi postavami historickými (kupř.umělecké a vědecké kruhy) a reprezentanty všednodenních životů vybraných nahodile (Hotýlek zlomených srdcí) nebo záměrně (postava otce v próze Člověk na měsíci). Autorka své vyvolené znovu navrací do života, známá fakta podrobuje revizi a spekulativně domýšlí nová nabízející se řešení. Tak v případě A. P. Čechova mapuje jeho cestu ze Sachalinu na Cejlon, aby nám přiblížila jeho krátké milostné vzplanutí k domorodé ženě s následnými osudy potomka. Tato technologie není nijak objevná: dokázal ji využít J. Irving ve svém vyznání k Dickensovi, posledně pak Raymond Carver v povídce Pochůzka, když virtuózně konfrontuje pocity hotelového poslíčka s Olgou Knipperovou nad právě zesnulým Čechovem. Originálněji působí text Závoj: Mata Hari je na jedné straně podrobena klasifikaci všednosti jedním z členů popravčí čety, na straně druhé přesto není žádoucí legendu odstranit, jak to dokazují četná filmová zpracování.
Tato důsledná resuscitace a nejen Prousta (Resuscitace Prousta) umožňuje poodhalit další dimenze životního zaujetí, posedlosti a touhy, přičemž akt čtenářství rafinovaně přibližuje procesu tvorby. Nezvratitelnost smrti je tak relativizována činem, jak to nejlépe dokazují povídky Mluví stín nebo Eleanor čte Emmu.
Eleanor Marxová se při překladu paní Bovaryové stále naléhavěji identifikuje s hrdinkou slavného Flaubertova románu až k věrné nápodobě sebevraždy.
Když čteme o této smrti, je současně skutečná i neskutečná. Je nehybná a chvěje se.
Co je to tedy, číst? Co je tato smrt Eleanor Marxové, stvořená jen z písmen? Je to jako slova psaná do větru. Jakési snění mezi řádky. Rozplynutí. A je to nepřeložitelné.
Vedle poetického jazyka, který umožňuje čtenáři domýšlení, pracuje autorka stejně suverénně s jazykem exaktních disciplín (matematika, astronomie, medicína). Vzniklé napětí působí organicky, přirozeně a podnětně a sugeruje pocit životního naplnění.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)