ÚLITBA MOCNÝM aneb bez MORÁLNÍCH ZÁBRAN!?
S velkým zájmem jsem si přečetl článek Zatoulaný seriózní historik, uveřejněný pod šifrou -chý- v Obrysu-Kmeni z 9. 3. 2001. Jde o porovnání hodnocení úlohy knížete Václava v našich dějinách a to v 1. díle Toulek českou minulostí, vydaného v roce 1985 a v reedici v roce 1996 od Petra Hory. Tato hodnocení jsou tak odlišná, bezesporu poplatná společenskopolitické situaci v době vydání, že je to až k neuvěření. Ve zmíněném článku se poprávu píše: »Všimněte si autorova veletoče a hlavně servility vůči těm, kdo jsou u moci. Dočkáme se u něho ještě jiné varianty? Třeba až přijdou Turci?«
Petr Hora, vlastním příjmením Hořejš, vstoupil do mého života dvakrát. Poprvé v osobě svého otce a podruhé při trojím lektorském posudku prvních 36 kapitol jeho díla, nabídnutých ke knižnímu vydání v edici Kamarád - společné koedici nakladatelství Práce a Mladého světa. O lektorské posudky a vyjádření, zda vydat, se na mne obrátila tehdejší redaktorka vydavatelství Práce Miroslava Sedloňová.
První vstup: S Hořejšem sen. jsem se ještě jako student setkal v uliční organizaci KSČ někdy v roce 1948. Pamatuji se, jak byl na schůzi jedním z členů tvrdě kritizován za svůj diskusní příspěvek na předchozí schůzi. Ostře jsem proti kritizujícímu, věkově daleko staršímu členu, vystoupil, především proto, že s. Hořejš nebyl na schůzi přítomen a nemohl se bránit. Hořejš se to dozvěděl a přišel mi za moji »odvahu« poděkovat. Stalo se tak v mém podnájmu v Anglické ulici. Během návštěvy si s potěšením prohlížel kupy mých vlastních i vypůjčených knih, které se v příbytku všude povalovaly a pak mne hned pozval k sobě. Ve velkém pokoji jeho bytu stály řady vysokých regálů a na nich snad tisíce knih jako v nějaké veřejné knihovně, což mne nesmírně fascinovalo.
Druhý vstup: S Hořejšem jun. jsem se setkal v 70. letech prostřednictvím Mladého světa, respektive mé manželky Olgy, která byla jeho šéfredaktorkou celých 18 let. Petr Hořejš v rozhovoru s Janem Kašparem, uveřejněném v prosincovém čísle Mladého světa v roce 1996, osvětluje jednu z etap svého života tak, že měl po roce 1968 malér, musel odejít z významné funkce redaktora uměleckonaučné literatury v nakladatelství Albatros a skončil v maringotce Vodních zdrojů jako čerpač a měřič. K zaplnění »účelové« (?) mezery dodávám: Hořejš se i nadále horlivě angažoval v duchu komunistické ideologie; již začátkem 70. let je mu umožněno publikovat v Mladém světě. Pod přezdívkou Hora a šifrou HŠ vytváří dvoustránkové přílohy k různým historickým výročím světového pokrokového hnutí, nejvýrazněji k VŘSR. Je však nesmírně pilný a tak například publikuje rozsáhlý populární seriál o vaření pod názvem Péťa Vařič. Ten také ve výše jmenované edici Kamarád v roce 1979 vyšel knižně. Je zajímavé přečíst si věnování v knížce: »Milé Olině srdečně, s radostí a velkým díkem za to, že tuto knížku inspirovala. Péťa by jinak neexistoval.«
Pak začal vycházet seriál Toulky českou minulostí. Ve výše zmíněném rozhovoru však mimo jiné podotýká: »Přišel jsem do Mladého světa s programem příloh na dva roky, které by obsáhly celé české dějiny v podobě jakýchsi taháků pro maturanty..« Jaká je však pravda, na kterou najednou zapomněl, ale kterou jednoznačně vyjádřil v doslovu 1. dílu knižního vydání Toulek z roku 1985 slovy: »U kolébky projektu stála šéfredaktorka Olga Čermáková. Nemohu zapomenout na inspirující debatu, kterou jsme vedli v roce 1978 a která byla rozhodující. Dostal jsem tenkrát nejen velké téma, ale i důvěru a prostor. Dík!« Zmiňuje se i o mé maličkosti a děkuje za mnoho cenných připomínek v lektorském posudku, o němž již byla řeč. V polistopadové reedici však už tato poděkování chybí! A jak také jinak!
V roce 1991 vyšel další, i mnou dříve lektorovaný a doporučený 2. díl Toulek. Když nám jej domů přinesl, napsal do něj toto věnování: »Olze a Zdeňkovi Čermákovým s díky - byli přece u první věty.« Na další díly - navzdory slibům - ale už zapomněl.
Ještě jedna poznámka. V první polovině 90. let, ještě před výše uváděným rozhovorem, nás Petr Hořejš navštívil. Byl psychicky totálně na dně. Odmítali mu totiž další publikace. Utěšovali jsme ho, žena volala řadě bývalých spolupracovníků a známým a orodovala za něj. Já, protože jsem vysoce oceňoval jeho tvůrčí erudici a zásluhy o populární přibližování našich dějin především mladé generaci, jsem mu v podstatě řekl: »Péťo, to, co jsi na tomto poli udělal, ti nikdo nemůže vzít a proto buď na svoji práci hrdý!«
O to víc mě mrzí jeho pozdější postoje. Snad bych mu i odpustil jeho účelové, osobní, morální selhání, nebyl by by ostatně jediným z polistopadových převlékačů, ale ne již jeho konjunkturálně se měnící úhel pohledu na naše dějiny! Jsem rovněž přesvědčen, že by ho ani jeho otec za toto veřejné publikační chameleonství nepochválil!
Autor: Zdeněk Čermák
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)