Ptám se: jaký je rozdíl mezi sponzorským darem, charitou a žebráním bezdomovce nebo žebráka?
   Mám-li být upřímný, nevidím v tom pražádný rozdíl. Sám jsem na vlastní kůži okusil ten ostudný a ponižující pocit, když jsem obcházel pány podnikatele, jak domácí, tak i zahraniční kapitalisty, kteří k nám údajně přinášejí ten vysněný blahobyt. Tolik ponížení, tolik trapných chvílí, tolik prosebných pohledů, tolik arogance a zároveň výsměchu, nedůvěry, vysvětlování, přesvědčování, dokladování a já už nevím čeho ještě mě stálo získání pár ubohých cen pro zajištění jedné školní soutěže. Tenkrát jsem se rozhodl, že v životě něco podobného už nebudu o své vůli absolvovat. Největšího ponížení a opovržení se člověku dostane především od těch, kteří k nám přišli "oživit naši ekonomiku" a nakoupili si naše fabriky, postavené za dělnické peníze. Koupili je za směšné ceny. Peníze jim na to dokonce půjčil náš stát s tím, že kdyby u nás došlo k politickým změnám, tak je nemusí vůbec vracet. Samo toto pomyšlení vyvolává v člověka zlost a naskakují mu pupínky, obzvláště když odcházíte bez pořízení od takovéhoto zahraničního podařeného zachránce naší ekonomiky. Ještě jsem nedovřel dveře a už slyším na mou osobu se snášející hlas: "Bömische Trotl ..."
   Tentokrát jsem žebral bezvýsledně. Ale i tam, kde mé žebrání uspělo, nebylo mi příjemně, protože arogance, kterou jsem byl spolu se sponzorským darem obdarován, patří k prožitkům, na které se nezapomíná.
   Dnes se bez žebrání nedají vysílat v televizi snad ani pauzy, spisovatel nevydá knihu, výtvarník nevystaví obraz ani sochu, sportovec nedá gól, natož aby byly podány těžce nemocnému člověku léky, které pro své zdraví nutně potřebuje. Musí si na ně sehnat sponzora.
   Charity - je jich všude plno a na všechno možné. Ti, co peníze vybírají, jsou zneužiti, a nejhorší je že na tuto žebrotu jsou zneužívány i děti. Proč tato žebrota supluje povinnost státu? Vždyť stát na našich daních vydělává dost, aby lidé chápali vzájemnou solidaritu. Hůř už chápe jejich využití a právem se ptá: Proč se strkají tam? Proč se živí ti? Proč a na co jsou tam? Všichni všechny ty otázky známe. Jsou nám jasné a svým selským rozumem si umíme na ně odpovědět, kam by peníze bylo lépe investovat tak, aby po ulicích nechodily žebravé děti, nefungovaly podezřelá konta a různé charitativní monstrózní akce, kde výtěžek stejně spolknou náklady. Nejsem proti solidaritě lidí, jsem pouze proti jejímu zneužívání, nejen různými vykuky, ale, což je nejhorší, státem.
   A ta třetí žebrota? O té jsme se učili ve škole jako děti. Tehdy mi to připadalo jako něco, co už nikdy nemůže existovat. Jako něco, co v naší české kotlině už nemůže být pravda. A přesto, jako když mávne kouzelným proutkem, přes noc jsou tu žebráci v metru, na nádražích, na nárožích, klečí a na loktech prosí o smilování. Další obchází popelnice, bufety a ti nejnuznější vystavují na odiv své omrzlé údy, amputované nohy, oční důlky bez očí, aby přiměli svým utrpením kolemjdoucí k soucitu, aby upustili nějaký ten drobný krejcar.
   Tak toto je ten slibovaný ráj. Toto je ta vysněná svoboda. Tak toto je to naše evropské štěstí. Jaký je tedy rozdíl mezi sponzorováním, charitou a žebrotou? Žádný. Mají společného jmenovatele - kapitalismus.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]