V poznámkách k reprezentativní i znepokojivé publikaci rozhovorů s hosty Festivalu spisovatelů Praha (2005) byl představen Michael March (1946, zakladatel a prezident jmenovaného festivalu) jako autor tří sbírek veršů a další, připravené už k dvojjazyčnému vydání: ONLY A PROMISE / JEN SLIB. Pět let trvalo, než slíbený Jen slib vyšel (Festival spisovatelů Praha, přeložili H. Žantovská a J. Josek), a mně víc než rok, než jsem se do té bílé čtyřarchové knížtičky, potištěné lakonickými verši průměrně jen o třech slovech, dokázal včíst a než jsem snad došel na práh porozumění, jen na práh, sotva dál. Ale už na tom prahu si mě Michael March získal a rád bych k jeho sbírce pozval další čtenáře.
Čím méně slov (a ve sbírce je jich minimum), tím významnější každé z nich. Už první verš první básně dedikované maďarskému básníku Petrimu, je otázka: „Cos to říkal“. March to shrnuje: „Nesnesitelná noc / tu musíš od sebe / odvrhnout / a že hlas / vyňatý ze života / je třeba / odvrhnout také.“ A to je celá báseň. Báseň hádanka. Hádanka, kterou si musí luštit čtenář sám. Jan Mukařovský poznamenal v jedné ze svých nejjasnozřivějších studií, že „básnické hádanky nejsou kladeny proto, aby byly uhodnuty, ale aby básnicky působily právě svou záhadností“. Aby zkrátka čtenáře přiměly samostatně a intenzivně přemýšlet. Tázání je cennější než odpověď zdánlivě nejpřesvědčivější. Tázání je život, odpověď je už smrt. Marchova báseň se „spokojuje“ s nápovědí, jak jedině se dá žít.
Celá dilogie Jen slib nazvaná podle své druhé části (první se jmenuje Once divided/Odděleni) je básnickou sbírkou naléhavě kladoucí otázku „jak žít“ a ústící v poznání „nikdy / není / dost / života / je pouze / pět prstů / na každé / noze“, vzápětí zpěněné v nové tázání: „proč / jsme / tady / nepřinešení / nesčetní / osamělí“. První část, v originále Once divided, což by šlo přeložit také Jednou nebo Kdysi odděleni, skládá se z básní-oslovení, z apostrof zemřelých básníků (G. Petriho, M. Holuba, Z. Herberta), milované ženy (tři další básně), kohosi (další tři básně, kde nejasno, kdo je oslovován, může to být i samomluva) a stromu života (závěr cyklu). Titulnímu cyklu dominují – ať výslovně, ať nepřímo – zájmena my, naše, nás, od „my“ souručenství filozofického přes milostné až po obecně lidské („nás / všech“). První část se vyznávala oslovováním toho druhého v druhém cyklu už ti, co byli odděleni, splynuli, už jsou a vyznávají se spolu: „Přišli jsme nocí / nízko nad poli...“.
V Marchově mateřštině se z veršů jako You were unwanted nepozná, jak je přeložit: „Byl jste/jsi nežádoucí“? Anebo: „Bylas/Byla jste nežádoucí“? Čtenář/posluchač musí pochopit – z kontextu, ze situace, z tónu -, ke komu básník mluví: k muži?, k ženě? K někomu blízkému, anebo naopak k někomu, s nímž není důvěrnost sama? Pro překladatele, někdy i pro anglického čtenáře je to oříšek, jak známo z přímo kontrastních interpretací Shakespearových sonetů (psány pro ženu, anebo pro něžného přítele?). Byl to oříšek i pro překlad Marchovy dilogie. Podle dedikace sbírky (Vlastě) přeložila Žantovská verš „You wept“ přirozeně „(jsi) plakala“. Ale co s veršem „you were unwanted“ z jiné básně, v niž je pak „Viděl jsem“? Neměla snad přeložit „Bylas nežádoucí“ namísto „Byl jsi nežádoucí“? Jistěže mohla - jako protikladnou situaci jedinců různého osudu. Ale překladatelka zřejmě pomyslela na hlubší smysl básně, na možnost, že osudy obou se podobaly, sbližovaly je a prolnuly se až k ztotožnění, vlastnímu a příznačnému pro cyklus Jen slib a jeho „my“.
Pozornému čtenáři neujde, že v tomto ztotožnění nezaniká účastné a dvorné velké milostné vyznání, decentně (kdysi by se řeklo cudně) vložené ve vyznání lásky k poezii a přerůstající ve vyznání lásky k životu. Málo verši o málo slovech bez mnohomluvné okázalosti sňatkových podvodníků předložil March milostné vyznání z nejnaléhavějších.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)