aneb Kdo a co patří či nepatří do české poezie

   Redakce Obrysu-Kmene mě vyzvala, abych napsal recenzi na "Antologii české poezie 1945-2000" nazvanou PEGASOVO POUČENÍ (Paseka, 2002, v Klubu přátel poezie). Podle úvodního slova se "výbor" snaží "postihnout - alespoň v hrubých obrysech - základní témata a motivy i výrazné poetiky, které českou poezii tohoto období formovaly, zachytit či rekonstruovat stopu, jež posledních pět desetiletí v české poezii zanechalo" (s. 5). Odmyslíme-li si špatný tvar vztažného zájmena (má být samozřejmě "již", ale kam dnes s gramatikou), vypadá projekt velmi slibně. Po pročtení "antologie" se ukáže, že recenzovat něco takového bude ztrátou času pro literárního kritika i čtenáře, že zvýznamňování (byť negativní) této paseky, mýtiny a nemožných vývratů k ničemu nevede. Segregační praktiky dnešní bohemistiky (akademické i editorské) jsou sdostatek známy, stejně jako jejich aktéři a ideologie, kterou svá těžká provinění vůči literatuře více než 12 let úspěšně zdůvodňují. Nejnovější "selection" provedli Petr A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius, pánové to nepoučitelní. Prvně jmenovaný "antologii" "edičně připravil a autorská hesla napsal". Kniha vyšla s "laskavým přispěním" Ministerstva /ne/kultury České republiky, a protože je špatná, setká se patrně s ještě laskavějším přijetím restaurační literární kritiky.
   Tedy místo recenze: Česká poezie je již hezkou řádku let trhacím kalendářem, z něhož se vždy podle aktuálního politického větru některá jména začerní, jiná rovnou vytrhnou, některá se ponechají (ovšem v náležitém "výběru") a konečně jiná vynesou do oblak. Tento proces trvá zhruba od konce 30. let a je mimořádně životaschopný. Do české poezie druhé poloviny 20. století - podle restaurační doktríny v interpretaci našich mistrů selekce - nepatří zhruba polovina českých básníků, umělecky zcela zanedbatelných nýmandů, jako jsou kupř. - v abecedním přehledu - Konstantin Biebl, Ivana Blahutová, František Branislav, Vladimír Brandejs, Zdena Bratršovská, Lubomír Brožek, Petr Cincibuch, Jaroslav Čejka, Michal Černík, Jiří Daehne, Miroslav Florian, Eva Frantinová, František Gottlieb, Eva Hrubá, Marcela Chmarová, Vladimír Janovic, Karel Kapoun, Jiří Karen, Zdeněk Kriebel, Karel Kryl, Jana Moravcová, Vítězslav Nezval, František Nechvátal, Ivo Odehnal, Jarmila Otradovicová, Josef Peterka, Jaromír Pelc, Jan Pilař, Ivan Skála, Petr Skarlant, Ladislav Stehlík, Karel Sýs, Donát Šajner, Jiří Taufer, Jindřich Uher, Jarmila Urbánková, Jiří Veselský, František Vinant, Alena Vrbová, Oldřich Vyhlídal. Atd. Atd. Atd.
   Jmenoval jsem nikoli náhodně čtyřicet básnických jmen, autorů hodnotově minimálně srovnatelných s autory, kteří na selekční rampě obstáli, s díly Huptychovými, Jirousovými, Kabešovými, Hiršalovými, Šrutovými, Ajvazovými, S. Antošové, L. Kundery, E. Juliše, Z. Hejdy, P. Borkovce, J. Gruši, V. Vokolka, L. Markse, J. Kostohryze, J. Rulfa, M. Červenky, J. H. Krchovského apod. Jistěže disidenti a "samizdatoví autoři" 70.-80. let patří do české poezie sledovaného období, ale jejich prevalence je dána hlavně tím, že nejde o "autory spjaté s normalizačním režimem" (J. Brabec) nebo spisovatele denuncovatelné jako levicoví nebo nějak nepohodlní. Proč naši znalci "vyselektovali" i poezii "ženského aspektu", kupř. L. Chytilovou, J. Štroblovou, V. Fischerovou, J. Salaquardovou, J. Stehlíkovou, J. Haukovou, Z. Zábranskou a další básnířky, to se lze jen dohadovat. Kastrace však postihuje rozsáhlé tematické roviny, planety a galaxie české poezie 2. poloviny 20. století, a právě zde je politická předsudečnost editorů naprosto zjevná. Nejen diskrétně mlčí o poetice a tématech - historicky omezeného - českého stalinismu (pro připomenutí např. M. Červenka, P. Kohout, J. Skácel, O. Mikulášek, I. Skála, J. Hilčr, J. Hořec, K. Šiktanc, J. Pilař, M. Uhde, M. Kundera a desítky dalších), ale absolutně ignorují motiviku, tematiku a problematiku nikoli nepříznakovou pro druhou polovinu 20. století (snad vyjma 90. let), jimiž jsou kupř.: "Jak sazeč v tiskárně odlévám v žhavý kov / sny rodné řeči své s barvou a vůní slov" (F. Nechvátal), "Ve stromech jaro bzučí / a rozsvěcí / květy s něžnými stínítky / mléčná kolena dívek" (M. Florian), "Jako se v lenošce pohne / nejaltovější žena / s nádherou ňader" (O. Mikulášek), "Svět přikrýt veršem jak dlaní" (I. Skála), "Ó vidět lidský hlas, vidět jej aspoň jednou" (V. Holan), "Když hoří Řím / ona žije" (J. Pilař), "V noci padal vodopád hvězd / na spící město" (J. Seifert), "Pane prosím o místo ve stroji času" (K. Sýs), "Mladý bůh, s vlasy černými až do modra" (J. Pelc). Atd. To vše patrně v domnění, že by to byla pozdní služba zločinnému komunismu a totalitě, na niž tak mazaně vyzráli. Totalitně absolutizují disharmonická témata, jako by česká poezie byla jen a výlučně poezií mučení, děsu, smrti, krve, surovosti a chrochtajících prasnic. Ryčného pochodu, vlků, lynče, druhých smrtí, cesty ke krvi, moru a bestií. Makabristických tanců, temnoty na stínech, mrtvých koček, plazivého přídeští a kanálských zahrad. SMRTI a SMRTI a SMRTI a SMRTI. Jak typická je pro Jaroslava Seiferta báseň Kouř marihuany, viďte?
   Podobné kastráty je nutné zaznamenat jako svědectví o patologii doby jejich vzniku, jejího literárního a společenského vědomí. Editoři "Made In Selection" by si mohli uvědomit, že konec dějin nastal pouze v představách některých filozofů, nemoudrých politiků a - lumpů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]