Titova vnučka vydala unikátní knihu
O dobrých lidech v epoše zla
Světlana Brozová je vnučkou bývalého jugoslávského prezidenta Josipa Broze-Tita. Do konce roku 1999 pracovala jako kardioložka Vojenské lékařské akademie v Bělehradě. Poslední dva roky s krátkými přestávkami prožila v multietnické Bosně. V roce 1999 vyšla její kniha Dobří lidé v epoše zla - soubor devadesáti vyprávění Bosňanů, Chorvatů a Srbů o tom, co dobrého je potkalo v krutých válečných letech od těch, kteří patřili ke znepřátelenému národu nebo vyznávali jiné náboženství.
Brozová nyní pracuje na další knize, shromažďuje rozhovory s lidmi, kteří žijí ve smíšených manželstvích, uzavřených před válkou, ale také v jejím průběhu. Těmto manželstvím se "podařilo lásku zachránit vzdorem". Tedy - navzdory šílenství války, nadekretovaným politickým normám, nejbližší rodině.
Světlana bydlí v domě rodiny své matky nedaleko Sarajeva, v obci Hadžiči, která za války patřila do Republiky Srbské a nyní se ocitla v muslimsko-chorvatské federaci. V jednom rozhovoru řekla, že věří v základní přesvědčení svého dědy: "Všichni můžeme žít pospolu".
Z polského ženského žurnálu Vysoké podpatky přetiskujeme několik odpovědí Světlany Brozové na otázky Doroty Jovanky Čirličové.
Jak jste přišla na nápad vydat knihu o dobrých lidech v epoše zla?
V posledním roce studia medicíny (1979) jsem se připravovala na zkoušku z válečné chirurgie. Byla jsem tehdy přesvědčena, že tento předmět - přinejmenším v Jugoslávii - je naprosto anachronický. Ale po 13 letech válka vybuchla právě u nás. Od prvního vystřeleného náboje a první oběti bylo ve všech médiích i soukromých rozhovorech slyšet jenom o hrůzách. Ty samozřejmě bylo třeba sepsat, aby se nikdy více taková válka neopakovala. Ale současně jsem nemohla přijmout, že v tomto nelidském čase neexistuje něco lidského, protože to by mi sebralo všechny zásady, v nichz jsem byla vychována.
Narodila jsem se a byla jsem vychována v zemi, která se nazývala Jugoslávie, v čase, kdy ji tvořily všechny tři národy. V mé rodině jsou pravoslavní, katolíci a muslimové, všichni jsou tedy v nějakém smyslu moji. Celé území bývalé Jugoslávie je nadále - emocionálně vzato - mou vlastí. To mi nikdo nevezme, bez ohledu na to, kolika hranicemi ještě bude rozdělena.
Když vypukla válka, měla jsem pocit, že moje rodiště se přeměnilo v širou louku a každá včela na ní vytváří svůj vlastní fragment voskové plástve. Už v roce 1992 jsem se vypravila na území zachvácené válkou. Léčila jsem lidi všech tří vyznání, vnímala jsem jejich potřebu vypovědět válečná dramata. V oněch krátkých, zprvu stydlivých svěřeních v mé kardiologické ordinaci, jsem objevila pravdu, která tam, pod granáty, měla spoustu drobných nuancí, neviditelných z Bělehradu a ze zahraničí. Tito lidé neměli komu vypovědět své osudy. Ke mně pojali důvěru, protože jsem byla lékařka a nazývala jsem se Brozová.
Jak jste tyto "vypravěče" našla? Cožpak jste se ptala na válečné zkušenosti chodců náhodně potkaných na ulici?
Ušla jsem 7,5 tisíce kilometrů a nahrála téměř stovku otřesných svědectví. Kniha mohla vyjít ještě za války v roce 1996, kdyby z mého domu v centru Bělehradu nezmizela většina sebraných výpovědí. Tato loupež zpozdila, ale nezmařila vydání knihy. Ještě po válečném podzimu jsem znovu ušla další tisíce kilometrů po Bosně a Hercegovině a nakonec jsem potřebný materiál sebrala. Při této příležitosti jsem postřehla, že po čistkách a vysídleních už nikde nezůstali původní obyvatelé. Kdekoli jsem se zastavila, abych se zeptala na adresu, dostala jsem odpověď: "Nevím, nejsem odsud". Na těchto územních už nikdo není odsud. Vaše postavy vyprávějí o situacích neobyčejných, často až neuvěřitelných.
Zdá se nám to neuvěřitelné, protože jsme neprožili čtyřleté obléhání Sarajeva. Zkuste uprostřed zimy, za mrazu mínus 20 stupňů, nejíst alespoň týden, a oni nejedli! Zkuste donášet vodu v kanystrech sedm kilometrů od pramene, což oni nosili, protože neměli benzín a doprava nefungovala. Vypněte proud, protože oni elektřinu neměli... A nekupujte svíčky, protože nebyly k sehnání. Zapomeňte na plyn. Vysklete si okna, protože tam se už v prvních dnech války skla po výbuších granátů vysypala... A když tohle všechno přežijete, pořád nebudete vůbec nic vědět, protože vás nezasáhl granát, protože jste nepřebíhali hladoví a žízniví ulici a neklopýtali přes mrtvá těla lidí zastřelených ostřelovači. Nepoznali jste, co to je závidět psu, který si v zubech nese kousek masa - kus lidské ruky utržené granátem... A to ještě není všechno. Moji vypravěči mluvili o svých zkušenostech s lidmi, kteří nepatřili k jejich víře a přitom všude okolo byly budovány etnicky čisté světy. Báli se všeho, i otištění svých jmen a dokonce jmen těch, kteří jim pomohli přežít.
Při čtení vaší knihy mne udivuje, že v těchto historiích je málo emocí. Proč?
Když jsem poslouchala tyto lidi, měla jsem pocit, že zatlačují své emoce někam hodně hluboko, možná dokonce až za své podvědomí. Třesoucí se hlas, přerývaný tichým pláčem, dlouhé přestávky mezi slovy, kdy sbírali síly, aby vyprávěli dále, časté proklínání - to vše je zapsáno na kazetách. Jejich oči, tváře, třesoucí se ruce sahající po sklence nebo cigaretě jsou zapsány jenom v mém nitru. Každý čtenář bude muset v souladu se svou vlastní citlivostí ocenit hloubku jejich neštěstí.
Vaši knihu jsem viděla v sarajevských knihkupectvích. Je jí tam stále zapotřebí?
Ano. Sarajevo je pořád rozděleným městem, protože v hlavách jeho obyvatel zůstaly hranice vytyčené válkou. Dnes jsem byla v části města, kde jednu stranu ulice obývají Bosňané a druhou Srbové. Sledovala jsem hru dětí a čekala, až některé z nich přeběhne ulici za odkutáleným míčem. Ale rodiče jim dovolí hrát si pouze na vlastní straně ulice.
Když se lidé bojí mluvit o tom, co dobrého je ve válce potkalo, kdy se odhodlají mluvit o zločinech, jichž byli svědky?
Věřím, že každý bude postaven před soud, bez ohledu na to, jak dlouho bude tento proces trvat.
Otázkou ovšem je, zda někdo bude vyznamenán za dobro a odvahu. Jak budou oceněni ti, kteří trpěli rukama svých blízkých, protože nesouhlasili s bestialitou vůči lidem jiné víry? Takové dobro je heroismem, ale hrdinové jsou anonymní. Jejich jména ulice a náměstí neponesou. A v paměti zůstanou pouze tak dlouho, jak dlouho na ně nezapomenou ti, kterým zachránili život.
Příští pokolení si však musí uvědomit, že byli a jsou takoví lidé. Lidská dobrota je v normálních podmínkách něčím samozřejmým a je tedy málokdy postřehnutelná. V epoše zla, kdy na etické normě jednotlivce často záleží, zda jiný přežije, má schopnost obětovat se pro druhé naprosto výjimečnou cenu.
Hovoříme v Sarajevu, ve městě, ve kterém navzdory rozpadu Jugoslávie hlavní třída stále nese jméno maršála Tita. Před několika dny mi jistá muslimka řekla, že v jejím kabinetu na fakultě stále visí jeho portrét; nikoli v uniformě, nýbrž v civilním obleku.
V Bosně a Hercegovině je můj dědeček stále v živé paměti. Tento kraj prožil nejstrašnější válku, a když člověk projde peklem, rád se vrací do časů před poznáním hrůz. A mně moje jméno otevíralo dveře domů lidí všech národností a často také jejich srdce. Protože jsou přesvědčeni, že Tito jim zajistil důstojný život.
Jaké to je být vnučkou člověka, který byl třicet let prezidentem Jugoslávie?
O svém soukromém životě nerada mluvím. Od chvíle, kdy má kniha vyšla, se mě na to stále někdo ptá. Domnívám se však, že toto téma už není aktuální. Byli jsem si blízcí, prožívali jsem spolu tolik času, kolik mohl utrhnout ze svého "profesionálního" života. Nikdy jsem nepotkala vnučku, která by neměla hezké vzpomínky na svého dědečka a věřím, že přinejmenším dědové a vnučky proto pochopí moji zdrženlivou odpověď.
Autor: Anna Kubinová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)