"Ale ano, rád vám to vydám, už jsem to prolistoval, je to pěkná věc a na trhu se asi neztratí, i když je situace stále horší," slýchají autoři (i jmen docela zvučných a knih stále čtených) už téměř pravidelně v posledních letech z úst mnoha českých nakladatelů, oddaně, obětavě, přímo hrdinně prý (hlavně dle vlastního mínění) sloužících české literatuře, "a i když, víme to," usmívají se nakladatelé vstřícně a povzbudivě, "překlady jdou mnohem líp; já vám to vezmu, příběh je skvostný a takto vyprávět neumí jenom tak leckdo, bude mi ctí, Mistře, ale chtělo by to sponzora. Tak dvacet třicet tisíc," říkávali nakladatelští páni před pěti lety; teď uz by to chtělo těch tisíc padesát i víc. "Chtělo by to, no zkrátka, sežeňte si sponzora."
Nejpodivuhodnější na tomto světě ještě divnějším než v písničce V + W je, že nejeden autor jména dobře zapsaného už i v učebnicích, dobře věda a lidsky chápaje páně nakladatelovu věru nikoli růžovou situaci, vždyť autor se musí umět vcítit do starostí bližních, skutečně bez odporu jde, a místo aby sbíral zkušenosti, síly a slova ke svému dalšímu pořádnému Dílu, jako žebráček z dojímavých povídek národních buditelů jde a obráží známé neznámé firmy, banky a jiné bohaté nebo aspoň tak vyhlížející domy, totiž většinou jen marně klepe na dubové dveře a hlásí se do mluvítek vchodů elektronicky moc dobře zajištěných, ruinuje svůj už tak krajně napjatý rozpočet marnou lásky snahou dovolat se velkomožných mecenášů in spe alespoň telefonicky, korumpuje tajemníky, lichotí sekretářkám - a ani dopídění se nejtajnějšího čísla nejmobilnějšího mobilu mocných a bohatých mu ještě vůbec nic nezaručí a nic neznamená, je tam bezmála vždycky jen ta zvuková schránka, jak se dnes říká stěně, na kterou se hází hrách.
A zatímco autor zanedbávaje hříšně svou vlastní profesi i vzdělání a rozšiřování obzoru se konečně prodere až tam, kde jsou peníze, pomocí jichž (vlastně nepatrného zlomku z nich) by mohla jeho kniha vyjít, a zatímco se dovídá, že těch padesát tisíc teď není, protoze zrovna včera dali na tu či jinou show půl milionu, pan nakladatel vydává, jen to hvízdá, spisovatelům kolegům se zřejmě zdařilo sponzory najít, ale nakladatel dál naříká na trh stále víc váznoucí, na distributory, kteří řádně neplatí a krachují, rovněž na knihkupce, kteří se vůbec nesnaží něco prodat, ale pan nakladatel často taky není pro změnu k zastižení, je ve Státech, říká jeho personál, který má tím pádem pré. Proč by třeba v těch Státech nebyl na Floridě, u nás jeť draho a takový chudý nakladatel, když mu lenivý autor nepřihraje štědrého sponzora, potlouká se a protlouká holt při každé příležitosti kde se dá.
Jak se tak autor pachtí pátráním po sponzorech, přepadá ho nepatřičně drzá, přímo buřičská myšlenka: Proč zrovna já? Proč právě já autor se mám starat o tohle, když mi chybí odbornost finančníka, podnikatele, prosebníka i žebráka? Myšlenku ovšem, pamětliv slavného hesla kdo jiný nez my, snaživě zaplaší, a protože nemá absolutorium a vlastně ani první hodinku žádného kurzu tvůrčího psaní, a je tedy jaksi předem diskvalifikován a znejistěn, klade si otázku, jestli snad povinnost opatřit si sponzora nepřibyla nyní k autorským povinnostem a předpokladům tak samozřejmým, že to všichni berou jako hotovou věc, o jaké se nepíše, nemluví, nediskutuje, což je nejlepší možný způsob utajení.
Spisovatelé občas už suplovali (zvlášť u nás, v tom zemském ráji věru na pohled) za kdekoho: za politiky, když profesionální politici na říšské radě stáli za starou bačkoru, za vychovatele národa, když národní školství bylo při těch učitelských platech jen takové, jaké mohlo být, a ovšem taky za obětního beránka, když už bylo třeba najít někoho, kdo by odevzdaně, ba dokonce rád a s náležitou vyžadovanou pokorou vzal na sebe všecky hříchy světa. Nemá nakonec, na svůj konec, který se možná už zatraceně rychle blízí, zaskakovat i za nakladatele svého díla?
Ostatně nakladatele jako takového většina novějších českých naučných slovníků nezná; jak už v Ilustrované encyklopedii (1995) o třech svazcích z Encyklopedického domu, tak i v osmisvazkovém a elektronickém Diderotovi (1999) najdeme jen nakladatelství, jednou jako "právnickou osobu, která je oprávněná uvádět díla na veřejnost, i osobu, která provozuje vydavatelskou činnost např. jako činnost vedlejší", podruhé jako "instituci soukromého, státního, společenského nebo jiného charakteru, která vydává, popřípadě i rozšiřuje převážně neperiodické publikace, tj. knihy".
Šestidílná Malá československá encyklopedie praví v příslušném svazku (1986) o nakladatelství jen to, že je to "kult. a hosp. organizace, která vydává především neperiodické publikace".
Kupodivu jenom čtyřsvazkový Příruční slovník naučný z šedesátých let, nepožívající zrovna nejlepší pověsti, naznačuje, jak ta zvláštní instituce třeba jiného charakteru vlastně provozuje vydavatelskou činnost: podle něho je nakladatelství "podnik, jehož provozovatel vydává a někdy i rozšiřuje na svůj náklad periodické i neperiodické tiskoviny". Vida: na svůj náklad. Nic snadnějšího, než se ušklíbnout: na svůj?
Copak tehdy někomu něco patřilo?
Dá se vůbec brát taková tehdejší informace vážně?
Takže radš hybaj do skvělých dob dost daleko před zlou socialistickou totalitou i před onou příliš levou meziválečnou republikou, tedy do starého osvědčeného Ottova slovníku naučného. Ale ani tam nakladatel co samostatné heslo není a nevede se ani nakladatelství, pod písmenem N se nabízí poučení jen o nakladatelském právu; a nejinak je tomu i v meziválečné řadě dodatků téhož slovníku a ve slovníku Masarykově.
Naštěstí jsou tu ovšem jazykové slovníky. Ve třetím svazku Slovníku spisovného jazyka českého (dílo ČSAV, 1989) se dovídáme, že nakladatel je "podnikatel, kt. platil náklad na vydávání knih, uměleckých děl apod." A definici předchází v závorce poznámka dř., znamenající zřejmě dříve. Dříve, například roku 1938, kdy k písmenu N dorazil doposud náš největší, přitom paradoxně nazvaný Příruční slovník jazyka českého (nakonec devítidílný), byl tam nakladatel označen jako "živnostník, který platí náklad na vydávání knih." Podobně populární dvousvazkový slovník Vašův-Trávníčkův v prvním vydání z roku 1937: nakladatel je ten, "kdo nakládá dílo," a "nakládat = platit náklad."
A jsme doma. V počtu nevídaně množném se v posledních deseti letech dal na nakládání kdekdo, a proč by se nedal, když "dř." z roku 1989 stále ještě trvá: kdysi dávno platíval za náklad snad skutečně nakladatel, ale na to si po desítiletích nikdo už příliš nepamatuje, takže proč by neměl za náklad platit někdo jiný, nejlíp sám autor, když přece nikomu nezáleží na vydání tak moc jako jemu? A když už jsou autoři až na pár výjimek chudí, musí se přičinit: sehnat dobráka anebo vychytralce, ochotného solit, když mu to udělá reklamu, je na nich a nezbude jim než nakladateli odevzdat do rukou nejen své Dílo, leč i peníz na jeho vydání.
Tím ovšem nakladatel, který pozaduje po autorovi, aby se nejen zřekl honoráře, ale ještě navíc si - ať už sám, ať prostřednictvím sponzora, což nevypadá tak otevřeně sprostě - vydání své knihy zaplatil, ztrácí naprosto raison d'etre a právo vůbec se zvát nakladatelem (pravý nakladatel přece investuje do autorů, jejichž tvůrčím silám důvěřuje), neboť rezignuje na nejvlastnější poslání své profese a proti své vůli (ne ovšem na úkor svého konta) se de facto degraduje na poskoka a na otrapu; na poskoka, nedělaje o mnoho víc, než že zanese dílo do tiskárny a obstará další podobné úkony poslíčka, leč poslíčka neuvěřitelně skvěle placeného: s minimem svého vlastního rizika se snaží vytřískat pro sebe maximální zisk; a na otrapu, jemuž nezbývá než mluvit do podoby vydání, aby aspoň vzbudil zdání své užitečnosti, důležitosti a nepostradatelnosti na cestě díla od autora ke čtenáři.
Je horší než oni messieurs z písničky Jiřího Suchého, kteří snad ani nevědí, že jsou tak zbyteční, zbyteční jako ta neděle, zlá neděle. Dnešní nakladatelské panstvo, které do vydání nevkládá prakticky nic než bezbřehou svou drzost, s jakou ode všech - a nejvíc od autora, bez něhož by nebylo co vydávat - vyžaduje oběti, aby si mohlo žít řádově o dvě až tři úrovně výš než tvůrci, samozřejmě ví o tom, jak parazitní je jeho účast na literatuře, ale nijak se tím nevzrušuje.
Není v tom samo. Jsou snad banky, které půjčují na úroky vpravdě lichvářské, méně parazitní?
Ale co kdyz má dnešní nakladatel pravdu a autorovo umění napsat knihu je úplně směšné a nicotné u srovnání s nakladatelovým know-how, jak se dnes říká děsně náročnému "umění" zadat ji do výroby, když se tiskárny a vazárny samy nabízejí, jak ji pak nikoli pohotově a výhodně prodat, ale odevzdat všehoschopné distribuční firmě, se kterou se většinou nedá smlouvat, a jak přitom hlavně odbýt spisovatele nějakým honorářem víceméně jen symbolickým, ale často pokud možno navíc inkasovat ještě i od něho?
Nebylo tomu vzdycky zhruba tak jako dnes?
V encyklopedické šestidílce z nedávných osmdesátých let je vedle hesla o nakladatelské licenci a třířádkového hesla o nakladatelství také heslo o nakládání, nikoli však knih, ale nakládání masa. Nakládání knih nestálo vedle nakládání masa za zmínku ani v době, která podle mínění liberalistických fundamentalistů trestuhodně přerozdělovala národní důchod ve prospěch pochybné literatury propagující nebezpečné a zhoubné myšlenky společenské rovnosti a zasévající závistivou zlobu a nenávist ke zdánlivě arogantním bohatcům, kteří jsou přece převážně a zejména v hloubi své jemné duše hrozně hodní a tak milí lidé, kteří by se dobročinně rozdali, jak o tom do roztrhání píší novináři na objednávku a vždycky okouzlené novinářky z vlastní industrie.
Nicméně "již psaná kniha měla svého nakladatele," čte se v Knize (1949) Zdeňka Tobolky. "V antické době vydával svým nákladem Tryphon díla Quintilianova a Martialova. Ciceronovým nakladatelem byl jeho přítel Pomponius Atticus. V období tištěné knihy jest nakladatelem buď fyzický jednotlivec nebo jest jich několik jako právnická jednotka. Nakladatelem není ještě ten, kdo poskytl potřebné finanční prostředky na výrobu knihy. Nakladatelský poměr vznikl teprve tehdy, když tiskař byl odměněn za práci určitým honorářem v hotových penězích a když výnos a riziko zisku nebo ztráty náležely jen tomu, kdo dal peníze na náklad."
Všimněme si, že řeč je tu o honoráři jenom pro tiskaře, nikoli i pro autora, a že dát peníze na náklad, a tím se stát nakladatelem, neznamenalo ještě dát je nejen tiskaři, ale také zaplatit autorovi.
Leč ani podle tohoto Tobolkova pojetí, v němž je autor mimo hru, není u nás nakladatelů několik tisíc, jak se často uvádí podle zaregistrovaných vydavatelských oprávnění, ale možná ani mnoho set, ač firem i jednotlivců, vystupujících podle údajů ve vydaných knihách jako nakladatelství mnoho set je. Skutečných nakladatelů a nakladatelství bude mnohem méně, přihlédneme- -li ke zmínce o výnosu a riziku jako konstitutivním znaku opravdového nakladatelského bytí.
Nakladatelé jsou sice až na výjimky upřímně oddáni tržní ekonomice, ale do skutečného rizika podnikání, bez něhož není dynamického růstu, ani trochu se jim nechce, a protože každý vydávaný titul, uváděný na volný trh a odkázaný na kupní zájem veřejnosti, je koneckonců risk, usilují přenést riziko v míře co největší na někoho jiného a přinejmenším ušetřit na výdaji za reklamu, o niž by se měl postarat sám autor.
Nic nového pod sluncem satanovým. Nevybíravé a neplacené zapřahání autora do reklamy zparodoval roku 1934 ve sborníku příznačně nazvaném U vrbiček Vladislav Vančura. V jeho fiktivním dialogu nakladatele s autorem ponouká nakladatel autora provádět cokoli, jen aby se o něm psalo:
"Létejte, jeďte na kole do Kapského Města, dejte se omladit, skočte za pomoci padáku anebo si spískejte pěkný proces proti mravopočestnosti."A když se autor brání nadsázkou ad absurdum ("představte si, že bych nedošel, představte si ten máchovský osud"), nakladatel jásá: "No konečně, vždy vám to pořád říkám. To je nejméně pět vydání po třech tisících." I autorovo placení nakladatelům, jen aby knížka vyšla, je praxe dávno osvědčená, byť v čase přece jen kulturního Československa pozapomenutá.
V říjnu 1912 horlil policejně sledovaný anarchista a básník v Lidových novinách o tom, že spisovatelé by se měli postarat, "aby přestala již také hnusná literární komedie s tím lepením oficielní nakladatelské marky na knihy, jichž vydání musí si autoři sami zaplatiti, na knihy kritikou dokonce jednomyslně uznané".
V době vydávání Nového kultu a Anarchistické revue na začátku dvacátého století se však témuž N. jako vydavateli a redaktorovi jmenovaných časopisů dařilo přenášet vydavatelské riziko na nebohé tiskárny, jimž se prostě za vyrobené a dodané číslo ani dodatečně nezaplatilo. V té věci není na místě nedůvěřovat memoárům jeho druhé ženy. Protože malých tiskáren ucházejících se o zakázky bylo hodně a z konkurenčních důvodů se vzájemně neinformovaly o absolvovaných špatných zkušenostech, utrpěných škodách a jejich vinících, bylo možné tisknout každé číslo jinde a vydávat revue na účet tiskáren.
I dnes se možná něco z této praxe opakuje - a ve známost to vyjde až po půl století ve vzpomínkách na přelom tisíciletí; ale co je až příliš patrné už nyní, je stále se šířící nakládání na účet autorů. Nakladatelství, která si autorů váží nejenom slovně a opatřují si prostředky na svou činnost bez týrání a ždímání autorů, těch nakladatelů, kteří riziko vydávání nesou sami a poctivě se dělí s autory o zisk většinou jen skromný (lepšího těžko docílit, když kupní sílu veřejnosti odčerpává agresivní kýč), stále ubývá. Cynik nad cyniky v oboru se ani nezarděl, když se nedávno (v Lidových novinách) při obhajování svého ničemného podnikání (ve kterém se pár dobrých nebo lepších titulů marně nebo spíš jen koketně vydává za fíkový lístek schopný zakrýt kloaku příběhového braku stále se valícího) s neslýchanou drzostí doznal, že mu jde hlavně o to, aby jeho vydavatelský kolos "přežil"; aby nadále klapal velkomlýn, dodávající v klamavě atraktivním barevném balení najemno umletý a parfémovaný písek do očí, které se rozhlížejí po širém světě a pošilhávají už beztak po životě lepších lidí za vodou, za velkou vodou. Dokonce zájem svého kšeftu p. Ivo Železný bezostyšně uvedl jako první ze svých podnikatelských "povinností": "Nakladatel má tři povinnosti: přežít, uživit své lidi a potom vydávat knížky." Ty knížky tedy až na posledním místě.
Takže tu máme nakladatelování pro nakladatelování, pro obživu posádky a vůbec ne proboha pro nějaké hodnoty anebo v zájmu šíření kulturních statků.
Hledat oprávnění pro existenci fabriky na literární škvár v tom, že se v ní živí hodně zaměstnanců, to je zcela obludná logika, jakou by se dalo hájit prakticky všecko včetně koncentráků: copak v nich nenašly obživu tisíce strážných?
Pro život a budoucnost národní literatury a kultury je nakladatelování tohoto rázu samozřejmě sakramentsky nákladný a trvale neúnosný luxus. A jako jeho televizní jmenovec Vladimír, také Ivo Železný (který hlásá zrůdné teorie na obranu braku, jakým je pětadevadesát procent jeho produkce, a demagogicky tvrdí, že to není otázka hodnoty, ale žánru, jako kdyby prohlášení splašků za zvláštní žánr potravy řešilo problém hygieny) představuje se rád jako člověk osobně vlastně skromný, vzdělaný a skrz naskrz prostoupený kulturou, který hodnoty ctí, má rozhled, ale je prý "realista" a "samozřejmě" ho těší, "že se prodá hodně nějaké červené knihovny" z produkce jeho podniku, sám nevida "důvod, proč by to četl".
Profese vznikají i zanikají, důvod k bytí ztrácejíce někdy z dopuštění dobře placené zrady a vnitřního zdiskreditování, v takových oborech, jako jsou média nebo nakladatelství, v důsledku zrady vzdělanců, kteří se dali na přímo tovární výrobu bezcenného konzumního zboží pro chudáky, které je lukrativní udržovat v jejich nenáročné duchovní ubohosti, z níž se dá těžit.
Ale nechejme Železné jejich neodvratnému osudu zrezivění jejich železné logiky ve službách nejodpornějšího braku a povšimněme si veliké množiny takénakladatelů, kteří se v honbě za ziskem obejdou bez lektorů, bez redaktorů, bez korektorů i při vydávání knížek slušné slovesné úrovně, spoléhajíce na autory a jejich vzdělání a péči, na počítačové programy hlídající pravopis atd. Je tu doba, kdy se na dosaženém stupni úžasného technického zjednodušení proměny rukopisu v knihu už zcela naléhavě vynořuje otázka, k čemu vlastně ještě je takový nakladatel, který není s to pro knihu udělat víc než autor, od něhož se vyžaduje odevzdání definitivního rukopisu už na disketě, aby se na text už nemuselo vůbec sáhnout a na knize už jen vydělalo?
Na co takový nakladatel, na co vlastně?
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)