Stále se objevují spekulace, jak dlouho by sovětský systém přežil bez Gorbačovova reformního pokusu. Nelze odmítnou tvrzení, že i když systémová krize narůstala, nedospěla v roce 1985 do akutního stadia a to, co se nazývalo stagnací či degenerací, mohlo pokračovat ještě řadu let. Dokonce alkoholik Jelcin v 90. letech napsal, že Gorbačov mohl jít po stejné cestě jako Brežněv a Černěnko: »Jak přírodní zdroje, tak trpělivost lidu by mu to dovolily. Byla by to pohodlná existence totalitního vůdce.«
Anatolij Čerňajev, jeden z hlavních poradců Gorbačova: »Sovětská společnost sama byla nepochybně vážně nemocná, ale svou nemoc nechtěla moc vidět a dokonce navenek někdy vypadala jako téměř zdravá.« Gorbačov byl v roce 1985 ochotný vysvětlovat projevy prohlubujícího se rozvratu jen neschopností a demoralizací svých předchůdců, ovšem s výjimkou krátkého období, kdy vládl Andropov. Odtud vyplývala i víra ve stabilitu a sílu režimu či podcenění činitelů, které později vedly k explozi národnostní otázky. Jeho znalosti o národním hospodářství, sovětském i světovém, byly povrchní. V jeho postojích se mísila arogance s ignorancí vlastní mnoha stranickým, státním i odborovým aparátníkům. Čerňajev: »Byli jsme v zajetí klišé, která jsme se bez přílišného přemýšlení naučili ve stranických i státních školách.« Gorbačov si do konce své vlády v prosinci 1991 nedokázal přiznat to, co napsal Sergej Zalygin v časopise Novyj mir: »V očích moudřejších osobností brzy připomínal nezkušeného řidiče, který se vydal na cestu starým autobusem, který nalezl někde na skládce.«
Byl špatným organizátorem, často se mýlil ve výběru kádrů, měl přehnanou sebedůvěru k vlastním schopnostem, zvláště pokud jde o taktické manipulace s kádry, často se choval ke svému okolí velkopansky. Měl silný sklon – narozdíl např. od Andropova – k přepychu, který narůstal během jeho cest na Západ, a to ho odcizovalo od běžných občanů, i od aparátníků. Jeho asistent Aleksandrov–Agentov o něm napsal, že jeho vnější otevřenost a přívětivost byla jen maskou vypočítavého chladného politika.
Podíl viny na těchto vlastnostech i na celkovém zaměření politiky SSSR je několika autory připsán jeho manželce Raise. Před příchodem do Moskvy v roce 1978 to byla docentka marxismu na provinciální vysoké škole, ale svým kulturním přehledem vysoko převyšovala nejen ženy ve svém okolí, ale i svého manžela, s nímž manipulovala, i celý zbytek vedení KSSS s výjimkou Jakovleva. Nadutost a poručníkování se u ní snoubily s obdivem k západnímu způsobu života, kde si ovšem všímala jen vyšších a středních vrstev. Pozoruhodná byla její necitlivost vůči sociálním i jiným bolestem běžných sovětských žen. Přicházela mezi udřené textilačky v šatech poslední západní módy. Jakovlev měl z ní až nepochopitelný panický strach; bál se, aby nevyvolal její hněv. Raisa neváhala měnit texty návrhů rezolucí ÚV KSSS, což přivádělo aparátníky k ne vždy utajené zuřivosti. Kremelské dámy zase s chutí roznášely zřejmě pravdivé drby, pocházející od neustále propouštěných služek a dalšího personálu. Nancy Reaganová o ní s despektem prohlašovala: »Od prvního okamžiku našeho setkání mluvila a mluvila, takže jsem sotva mohla do toho vsunout vlastní slovo. Možná, že to byl z její strany pocit nejistoty.« Byla si vědoma, že rozhodující vliv v zemi má spolu s manželem ona.
Gorbačov se chtěl odlišit od svých předchůdců pečetí legitimity, jako velká reformátor, který vejde do dějin, což se stalo, ale jinak, než čekal. Odmítal použít násilí, i když to později – ač nerad – nedodržel. Hlásal po celém světě kult morálky. Americký politik George Shultz: »Mluvil k otrlým politickým pragmatikům o duchovních hodnotách jako baptistický kazatel.«
Perestrojku lze stručně charakterizovat: »Jako čarodějův učeň Gorbačov ztratil nad vývojem kontrolu.«
Ztroskotání experimentu signalizovala již jeho počáteční fáze, kterou někteří ruští publicisté nazývají »růžovým obdobím«. Veřejnost byla zpočátku velmi potěšena tím, že má v čele muže středního věku, který je schopen hovořit bez papíru a zajímavě. S uspokojením sledovala nahrazování – ve skutečnosti nedůsledném – starých kádrů.
Dobrá vůle vůči Gorbačovovu týmu, v kterém měl vedle něho hlavní slovo Jegor Ligačov, zastiňovala vážné chyby, kterých se tento tým od začátku dopouštěl a na něž později doplatil. Patřila k nim např. protialkoholická kampaň, i když šlo o velmi vážný problém poděděný po carovi. Když premiér Nikolaj Ryžkov upozorňoval na katastrofální dopady kampaně na státní rozpočet, Gorby ho okřikl: »Chceš dojet do komunismu na vodce?« Vzrostla spotřeba »samogonu«, příjmy státu prudce klesaly, vznikl nedostatek cukru na trhu a zrodily se nákupní paniky, postupně zasahující nové druhy zboží. Na doporučení asketického Ligačova, který to údajně celé vyvolal, vedení KSSS reagovalo na neklid na trhu chaotickým tažením proti nezaslouženým příjmům, příživnictví a spekulacím. Postihlo to i užitečné záhumenkové hospodaření a zárodky individuálních řemesel a drobného podnikání vůbec.
Daleko závažnější však bylo setrvávání na starých stereotypech, pokud šlo o technickou zaostalost, s výjimkou vojenské sféry a kosmického výzkumu; uvedení SSSR na orbit vědecko-technické revoluce, jež by se týkala celé sovětské společnosti. Gorbačov, Ligačov a Ryžkov měli k dispozici materiály, které vypracovali experti z podnětu Andropova už v letech 1983–1985. Léčbu spatřovali v tzv. urychlení cestou přednostního rozvoje strojírenství a s ním spojených odvětví. Mělo jít o určitý velký skok pomocí zdvojnásobení investic, zdokonalením plánování a mobilizací pracovních sil.
Gorbačov po roce 1991 napsal: »V příštích 6–7 letech jsme měli dosáhnout světového standardu ve všech typech strojírenské výroby. Dělo se v podstatě totéž, co za Kosyginova pokusu o reformu před dvaceti lety. Rozhodovala kombinace zájmů ministerské nomenklatury a vedení podniků. Výsledek se rovnal nule, ministerstva bojovala za svá práva, programy pro rozvoj několika vybraných sektorů nepřinesly urychlení vědeckotechnického pokroku, plány na modernizaci nejen strojírenství se zhroutily.« Příliv investičních prostředků vyústil v tradiční expanzi do šířky: vyrábělo se více oceli, zastaralých strojů, nedokončovaly se projekty. Mzdové fondy i pod tlakem zdola rostly.
Příjmy státu klesaly v důsledku prudkého poklesu cen vyvážené ropy a plynu, rostl deficit obchodní a platební bilance, vyčerpaly se zásoby spotřebního zboží. Ceny základních potravin byly hluboko pod výrobními náklady. Ryžkov je chtěl zvyšovat, Ligačov a Ševardnadze nesouhlasili. Problém byl dán k ledu, později se, v horší podobě, vrátil. Ryžkov v rozhovoru s politiky USA: »Systém nefunguje, vedení neví, co dělat.«
S pomocí kultu jednomyslnosti ve vedení KSSS Gorbačov dokázal – podobně jako jeho předchůdci – držet v šachu své okolí. Věřil v revoluci shora, a to pomocí údajně zmodernizovaného aparátu, což se nepotvrdilo. Období od nástupu Brežněva se vyznačovalo mimořádně konzervativní nejen kádrovou stabilitou, jež učinila KSSS jako celek nereformovatelnou, a tedy i nepoužitelnou pro skutečné promyšlené progresivní přeměny. XXVII. sjezd KSSS (únor – březen 1986) probíhal skoro jako za Brežněva. Delegáti lítali po nákupech a za zábavou. Vystoupení na sjezdu se nadále podobala mlácení prázdné slámy. Gorbačov vystupoval v koncepčních otázkách opatrně. Ukončil exil Sacharova v Gorkém. Teprve v lednu 1987, pár měsíců před cestou do ČSSR, začal prosazovat změnu volebního systému.
Do situace zasáhla katastrofa v Černobylu 26. dubna 1986. Gorbačov byl pro přísně dávkovanou odbornou informaci, v televizi se k tomu objevil až 16 dní po této tragické události a mluvil hlavně o zkreslování v západním tisku. Ve společnosti tím byla naplno nastolena otázka tzv. glasnosti, zda se má říkat celá pravda, o současnosti i o minulosti.
Gorbačov vycházel z postoje, že je třeba probudit celou společnost, ale zase to nepřehánět. Neváhal však podpořit např. odchod řady umělců skutečných či pochybných z jejich profesních svazů, o kterých prohlásil: »Nemocní dědkové a babky, vychvalují sami sebe, navzájem si navrhují vyznamenání, rozdávají si státní ceny a tituly.« Tím ovšem debatu rozšířil mnohem dál, než chtěl. Kritika stalinismu se leckde změnila v demagogickou kritiku leninismu.
Začal kritizovat ty publicisty, kteří překračovali jeho neurčitou normu glasnosti z pozic, jak tvrdil, někdy správně, jindy nikoli, anarchismu a demagogie, ale ne ty žurnály, které zastávaly rusko-nacionalistické pozice, které živily nacionalismus u ostatních národů a etnik.
Oponoval v polibyru názorům šéfa KGB Čebrikova, který za vším viděl činnost západních rozvědek, jakož i postojům Ligačova, jenž se vehementně domáhal radikálních administrativních opatření.
Začala se mu odcizovat stále větší část sovětské inteligence: jedna, ta menší, jež se bála glastnosti jako příliš radikální, druhá, pro kterou to kritizování bylo málo.
Nehledě na všechny příznaky systémové krize, erozi ideologie a růst nespokojenosti hlavně mezi mladší vzdělanější generací, skoro nikdo tehdy nepředpokládal prudký průběh sovětského rozkladu. A je rovněž sporné, jak dlouho by trvalo, než by vzájemné působení všech krizových elementů vyvolalo osudový zlom, jenž přišel později. Homo sovieticus si stěžoval na své vůdce a posmíval se jim, ale zpočátku nadále předpokládal existenci stávajícího systému a byl loajální vůči své sovětské vlasti. Byla to Gorbačovova netrpělivost, před kterou varoval Andropov, podporovaná jeho manželkou a Jakovlevem, jež uvedla v SSSR lavinu do pohybu.
Vůči celému sovětskému bloku se kupodivu choval jinak. Opatrně trval na principu kontinuity. Považoval jaltské rozdělení za konstantu mezinárodní vztahů. Byl pro spolupráci Varšavského paktu s NATO přes hranice těchto bloků, ale zdůrazňoval, že nedopustí spolknutí jeho spojeneckých států Západem. Sdělil to též v interview pro italskou L´Unita i při jiných příležitostech.
Pokud jde o osoby, za beznadějné konzervativce považoval hlavně Ericha Honeckera a Vasila Bilaka. Podobně jako Ryžkov měl vážné pochyby o fungování RVHP. O tom až jindy, bude-li zájem.
Z minulosti nutno čerpat poučení, mohla by se vrátit v podobě, kterou si skoro nikdo vzdělaný nepřeje.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)