Pravda, způsobil to poněkud větší fukéř nad naším územím nazvaný dívčím jménem, a zřejmě proto byla očekávaná účast na parádemarši před židovskou synagogou v Plzni poněkud menší. Nicméně byla a navíc jakési pokračování v kraválování, při němž opět lehce zasáhla policie, proběhlo už jinde. Každý z nás nemá to štěstí při nahlížení na dno žejdlíku v hospodě, aby ho při tom ochraňovala policie, a aby se nám při nějaké oslavě narozenin nic zlého nepřihodilo.
   Parádemarš v Plzni byl povolen, tak proč ten křik? Svoboda je sice úžasná věc, ale nejsou k ní lidi, co by s ní uměli zdravě zacházet. Tristní je ovšem zjištění, že Nejvyšší správní soud, co povolení pochodu náckům vydal, jim zároveň vyrobil neplacenou reklamu, neboť náckové se cítili ukřivděni původním rozhodnutím plzeňského starosty o zákazu exhibice v čase výročí zahájení transportů Židů do vyhlazovacích táborů. Povolení jim zajisté dodalo kuráže...
   Pochod nácků však příslušnou radnici donutil sáhnout do městské kasy. Svoboda neznamená, že si člověk může dělat a vyřvávat cokoliv, vždyť jen odstranění popelnic a dalších předmětů z trasy vyholených lebek v černých kápích, co znají jediné heslo - Nic než národ - na nějakou tu pětku přijde. Pak tu byly ještě přivolané policejní posily...
   Název mé úvahy postavený není vůbec od věci. Náckové totiž mají zajištěnou ostrahu a nemusí sahat do svých tobolek. Stát vše zacáluje. Ostraha do kapucí zahalených bijců není hrazena ani z evropských fondů.
   Za blbost se vždy platí, byť někdy až později. Paměť společnosti se krátí. Té konzumní docela určitě. Ano, už i já zapomínám, kam jsem včera tu rozečtenou knížku položil, jenže na něco ve spojitosti s nácky zapomenout nelze nikdy. Navíc mne tak smutná vzpomínka neopustí do posledních chvil života.
   Stár přes šest let, zima - leden či únor roku 1945, v jihočeské krajině u Číčenic všude spousta sněhu. Mrzlo, jen praštělo. I přiblížily se vagony, ve kterých Němci lifrovali lidské trosky z lágru do lágru a zmenšovali tak počet těch, kteří ještě dýchali. Ze zamřížovaných oken hytláků povylézaly lidské kosti dosud potažené kůží a prosily o cosi k snědku, alespoň o hrudku sněhu...
   Ozvala se střelba, všichni jsme museli pryč. Nezmizel však obraz natažených lidských kostí.
   Ó, náckové, jak vy se máte, vy jste to neviděli! Nebo byste taky chtěli dělat v těch lágrech bachaře? Nejvyšší správní soud vám povolení k parádemarši odsouhlasil...






Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)