Dva dny poté, co jsme loni v červenci odpluli od břehu Capri, abychom se lodí vrátili do Sorrenta a potom autobusem do Paesta, malého městečka bývalé Poseidonie, titulní stránky italských novin vzrušeně křičely, že na tomto ostrově hasiči a četní dobrovolníci jen díky největšímu nasazení uhasili požár vily spisovatele Curzio Malaparta.
Nad palcovými titulky dramatické zprávy nás o to víc mrzelo, že jsme spisovatelův dům v subtropické zeleni nenašli a že nás sandály v dusnu a parnu ani náhodou nezavedly k místu, do jehož náruče 7. srpna 1943 Malaparte prchal z římského vězení Regina Coeli, kam ho na osobní Hitlerův příkaz uvrhl, stejně jako před tím do vyhnanství na Liparské ostrovy, Benito Mussolini.
Cestu z Říma na Capri Malaparte popsal slovy: "Prchal jsem před vězením, před smrdutou celou bez vzduchu, bez světla, před špinavým slamníkem, nečistou polívkou, štěnicemi, vešmi, kbelíkem s výměšky. Chtěl jsem domů, chtěl jsem na Capri, do svého osamělého domu na mořem".
Zatímco italský sever pozár zaznamenal jen okrajově, Apeninský poloostrov na jih od Neapole, ačkoli skoro přivykl ničivým lesním plamenům, byl otřesen. Oheň se dotkl citlivého bodu jihoitalské literární historie. Ve vile Punta del Massulo totiž Malaparte dopsal svou nejslavnější knihu Kaput, která měla několikrát na kahánku.
Psát ji začal v létě 1941, na počátku války ve vsi Peščance na Ukrajině, kde byl válečným zpravodajem, v těsném sousedství oddílu SS. Když musel na frontu, která byla od Peščanky pouze dva kilometry, svěřil rukopis ukrajinskému příteli Sušenovi, aby ho ukryl v díře ve zdi vepřína. "Když mne po velkém skandálu, který vyvolaly mé reportáže v Corriere dela Sera, gestapo zatklo a vypudilo z ukrajinské fronty, zašila snacha Romana Sušeny rukopis do podšívky mé uniformy," vzpomínal Malaparte.
V psaní pokračoval za svého pobytu v Polsku a ve Finsku, kam rukopis zavezl pro změnu zašitý v kožichu. "Na podzim 1942 jsem se musel vrátit do Itálie... Na tempelhofském letišti u Berlína prohlíželo gestapo všecky cestující našeho letadla. Naštěstí jsem neměl u sebe ani jedinou stránku knihy Kaput. Před odjezdem z Finska jsem rozdělil rukopis na tři části a svěřil je třem svým přátelům... Po dlouhém putování došly konečně všecky tři části do Itálie, kde jsem je ukryl ve skalním otvoru uprostřed lesa, který obklopuje můj dům na Capri směrem k Faraglioni."
Malaparte s rukopisem závěrečných kapitol Kaputu vyvázl z římského vězení jen díky rychlému zásahu tehdejšího ministra lidové kultury Rocca, generála Castellana, ministra Pietromarchia a legačního rady Rulliho.
"Sotva jsem byl propuštěn na svobodu, odjel jsem z Říma a uchýlil se na Capri; tam jsem čekal na vylodění Spojenců. Na Capri jsem v září 1943 dokončil poslední kapitolu knihy Kaput."
Proč se tento zvláštní román jmenuje Kaput? Malaparte usoudil, že žádné jiné slovo, kromě tohoto tvrdého a téměř tajemného německého výrazu "kaputt" - znamená doslova: co je rozbito, dokonáno, rozdrobeno, ztraceno - nemohlo líp naznačit, čím jsme my všichni, čím je napříště Evropa - hromadou trosek.
"Budiž jasně řečeno, že dávám přednost této Evropě, která je kaput, před Evropou včerejší, či jaká byla před dvaceti třiceti lety. Jsem raději, je-li třeba postavit všecko znovu, než muset přijmout to vše jako nezměnitelné dědictví." Žel, toto přání se Malapartovi zcela nevyplnilo. V období studené války byla proti němu vedena cílevědomá propaganda; především denacifikované Německo nemohlo Kaput strávit a své navíc udělaly autorovy dodatky k románu, v nichž se postavil proti opětovné militarizaci západního Německa a ostře kritizoval americkou politiku, která remilitarizaci podporovala.
Dům Malaparta jsme tedy nenašli, ale nemohli jsme minout vilu jeho blízkého přítele, Švéda Axela Muntha na Torre di Materita. Pořád bylo pravda, co o ní Malaparte napsal - má věž vychrtlou a ohlodanou jako starou kost, o což se přičinily špičaté zuby jihozápadního větru, dujícího z Ischie, i severák, zanášející až na Capri ostrý, sírový pach Vesuvu.
Na několika místech románu si můžeme přečíst, o čem Malaparte s Munthem hovořili. Pochopíme, proč například tento rozhovor Kaput posouval i v poválečném Německu na seznam vydavatelsky zapovězených knih:
Pak se mne najednou optal, je-li pravda, že Němci jsou tak strašně krutí.
"Jsou tedy vskutku tak krvezízniví? Opravdu tedy vrazdí lidi bez milosrdenství?" přerušil mě Munthe, ťukaje netrpělivě holí o dlaždice.
"Ano, je to pravda", odpověděl jsem, "zabíjejí bezbranné lidi, věší židy na stromech uprostřed návsí, upalují je zaživa v jejich domech jako krysy, střílejí sedláky a dělníky na dvorech kolchozů a továren. Viděl jsem, jak se smáli, jedli, spali ve stínu mrtvol houpajících se na větvích stromů".
"Je to ein krankes Volk," řekl Munthe...
Na přelomu letopočtu se náš tisk pohoršoval nad dekretem ruského prezidenta Putina vrátit vojenským praporům rudou barvu. Nemohu se v této souvislosti na stránkách románu nezastavit u těchto řádků:
Tvář hraběte Foxy byla najednou zbarvena stejným odstínem růžové barvy, jaká prosvítala mezi šupinami lososa.
"Škoda," řekl se smíchem, "že prapory SSSR nejsou lososově růžové".
"Kdo ví, co by se bylo stalo s nebohou Evropou," řekl jsem, "kdyby prapory SSSR byly růžové jako losos a jako ženské prádlo".
A na okraj tzv. humánního (Havel) bombardování Jugoslávie ochuzeným uranem, tedy jaderným odpadem, na jehoz následky umírají nejen civilisté, ale s odstupem času i bombometčíci, se mi z románu vrývají do paměti nepředstavitelným způsobem popsané pocity psa při hitlerovském bombardování Bělehradu, ale také tato úžasná věta: "Prosme Boha, aby uchránil před válkou aspoň golfové jamky".
Abych nekončila smutně - když čtu kouzelnou kuchařku Káji Vaříka (alias Karla Sýse) s Doubkovými ilustracemi z nakladatelství Otakar II., kuchařku s titulem Magie v kuchyni, nemohu si nevzpomenout na rozhovor popsaný Malapartem:
Štěstí, že v tu chvíli přinesli na stůl podnos, plný těch nadýchaných koulí z měkkého těsta, které mají velmi jemnou chuť. Samy sestry Srdce Ježíšova je nazývají voltairovským jménem pets de nonne (Ježíšova krmě).
"Nic vám nepřipomíná tato jeptiščí krmě?" optal se Westmann hraběte de Foxy.
"Připomíná mi Španělsko," odpověděl de Foxa vážným hlasem. "Španělsko je plné klášterů a jeptiščích pšouků. Jako katolík i jako Španěl velmi oceňuji, jak jemně jste mi připomněl mou zemi".
Curzio Malaparte mi drsným románem Kaput jemně připomněl Capri.
Jaká škoda, že jsme jeho dům nenašli, jaká radost, že nelehl popelem...
Autor: Anna Kubinová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)