V posledních letech se básník Karel Sýs představoval čtenářům převážně jako autor publikací historických (např. Akce Heydrich – 2008, Praha zednářská – 2009, Jak se bavila Praha – 2009), méně často pak svou tvorbou básnickou (sbírka Pouhý jen básník – 2009). Nyní přichází tento respektovaný literát opět s knihou poezie: jeho MALÁ INVENTURA vyšla na podzim 2011 s podporou poslance Evropského parlamentu Jiřího Maštálky. Nutno předeslat, že jde již o druhé vydání dotyčného díla, tentokrát s ilustracemi Vojtěcha Kolaříka. Poprvé vyšla Malá inventura v nakladatelství Albatros v r. 1989 – tehdy s ilustracemi Vladimíra Suchánka. Kniha určená (jak uvádí anotace internetových knihkupectví) „dětem od šesti do devadesáti let“ je tudíž důkladně prověřena časem, navíc časem zlomovým. Změnily se společenské podmínky a životní styl. Mnohé reálie, které vstupují do Sýsových veršů, jsou již nyní historií: vezměme si třeba takovou schránku na dopisy – dnes plněnou nikoli dychtivě očekávanými listy od blízkých lidí, nýbrž úředními papíry a reklamními letáky. Esemesky, maily a jiné technické způsoby komunikace nelítostně zatočily s možnostmi řady metafor, jejichž půvabná hravost teď získala nostalgickou patinu:
   „Když přijde psaní, schránka cinkne, / jako když upadne zvoneček na porcelánovou podlahu. / Když je dopis větší, schránka mlaskne jako plachta, když / se otře o stožár. / A já vím, že bezvětří konečně skončilo.“ (Báseň Mám schránku na dopisy.)
   Při čtení veršů o tom, jak obálka s dopisem milované dívce „vyhrne hedvábně modré bříško“ (báseň Chtěl bych se projet v kočárku) vybavily se mi okamžitě někdejší dopisní obálky, tak pěkně vypodšívkované bleděmodrým hedvábným papírem. – Konkrétní zdroj tohoto obrazného vyjádření již tedy rovněž odnesl čas, ale hedvábně modré bříško si vesele žije dál ve vlastním erotickém kódu.
   Sýsovy verše snad ještě intenzivněji než v době svého vzniku připomínají kouzelný pozdrav z dávných prázdnin na rozhraní dětství a dospělosti:
   „Mám kolo / Šlapu a mládnu, / než dojedu k Panskému rybníku, je mi čtrnáct. / Nevím, čí jsem. / Mám chromovanou duši. / Asfalt mlaská, silnice chňapá po galuskách a prská / jako náplast / rvaná z chlupatého lýtka. / Drc – krajina se rozepne. / Všecko, co jsem miloval, se řine ven.“
   Malá inventura působí díky věrohodné autorské stylizaci především jako spontánní chlapecké vyznání. Vždyť právě v mládí se člověk přímočaře pohybuje mezi ostře vyznačenými názorovými póly „miluji“ a „nenávidím“. Tyto přirozené antinomie pak autor velmi promyšleně využívá jak v kompozici knížky jako celku, tak i v kompozici jednotlivých básní (všechny jsou psány volným veršem). Napovídají to již samy názvy částí: Co mám; Co bych chtěl; Čím bych chtěl být a čím bych nechtěl být; Co nenávidím a co miluji; Čím jsem; Co nemám.
   Alespoň dva příklady za všechny:
   „Nechtěl bych být / nebem které stehuje bombardér / nebem které páře výbuch / nebem které není obydlené.“
   „Chtěl bych být / slovem děkuji / slovem miláčku / slovem maminko.“
   Vzhledem k dobovému posunu a odlišnému společenskému kontextu, zejména pak jinému morálnímu milieu, získávají Sýsovy básně nový význam. Svým etickým poselstvím se zákonitě dostávají do protikladu k dnešnímu hodnotovému žebříčku, jenž je čím dál obludněji deformován. Knížka tak nečekaně nabývá kritického smyslu. Třeba tím, že zobrazuje vesměs přání prostá, nekonzumní, nesobecká a lidsky solidární, prostě přání, která se v naší dravé a bezohledné současnosti „nenosí“. – Vždyť ani báseň Chtěl bych mít Ubrousek prostři se není zasvěcena egoistickému, reklamně okázalému debužírování, nýbrž hodům pohádkové fantazie: „… Dnes si přeju / račí polévku s ocásky, buvolí vejce, pečené hroší mládě, / dvoudenní jepice na kyselo, Semtelův dort, a protože / mne trochu škrábe v krku – horkostudenou limonádu. / Na nemocnou mandli horkou a na zdravou ledovou.“
   Mrazivě aktuálně (a zpětně prorocky) vnímáme např. Sýsovy verše z básně Nemám odvahu stárnout: „… Nemám důvěru v mlčení. / Mlčení střílí ze zálohy. / Mlčení tasí pod kabátem. / Mlčení mučí uši. / Nemám důvěru v ticho. / Ticho léčí / ale písnička uzdravuje. / Tichu nevidíš na dno. / A kdoví / je-li ticho zticha dobrovolně!“
   Autor hojně pracuje s hromaděním a postupným rozvíjením stejných motivů a slov (v rámci paralelismu kladného i záporného), jako např. v těchto dvou paralelních básních:
   „Chtěl bych být / vodou kterou rozhrnuje vodoměrka / skálou kterou rozhrnuje krápník / rukou která rozhrnuje dívčí věnec.“
   „Nechtěl bych být / vodou zavírající se nad utopencem / kamenem zavírajícím se nad hrobem / věncem klesajícím na kámen.“
   Slova a motivy jsou často řetězeny a gradovány pomocí anafor a epanastrof, jako např.: „Čím jsem / Píšťalkou bez duše / duší bez pláště / pláštěm bez deště / deštěm bez větru…“
   Objevují se různé jazykové hříčky a kalambúry, např. „Nenávidím (…) / nedbalky, nedodělky a nedojedky…“ „Nemám / majetek abych ho sepsal / Nemám / nepřítele abych ho zepsul“.
   (Pouze na okraj poznamenávám maličkou výtku: je škoda, že v rámci korektury nedošlo k sjednocení, takže některé básně jsou psány s interpunkcí, jiné bez interpunkce.)
   K „prázdninovému“ dojmu, který knížka vyvolává, nepochybně přispívají hojně užité motivy tradičních živlů, jako jsou vzduch (nebe, obloha, bezvětří, vítr…) a voda (moře, rybník, řeka, jezero, příliv, příboj, ostrov…); dále lodi (plachta, stožár, stěžeň, kosatka, trojstěžník, plovací vesta…); ryby a ptáci (rorýsi, sokol, papoušek, káně…); a cestovatelský pocit širého prostoru (jako např. v básni Miluji: „… plovací vestu na suchém dně skříně / tropickou helmu v její horní poličce / mapy a atlasy v neznámých jazycích / ostrovy na které se nedostala barva / města která vypadla při korektuře / mapy nenavštívených planet / (…) / telefonování do Austrálie / – volám a kolem budky přeběhne klokan / horká chodidla protinožců…“).
   K nepřehlédnutelnému, příznačnému motivu vody (a vody versus ostrova) ještě dva příklady za všechny:
   „Mám pruhované tričko / Když ho svléknu, leží klidně přes židli. / Když ho natáhnu na prsa, rozpomene se na příliv / a začne se vlnit. / Dýchám a příboj bije holou pěstí do skal.“
   „Mám ostrov / Je přenosný. / Nosím ho obtočený kolem pasu. / Vypadá jako nafukovací pásek. / Když se mi zlíbí, nafouknu ho a moře mne vyvrhne / na břeh. / Jsem trosečník uprostřed Prahy. / Pláž studí, ale já zůstanu suchý. / Je mi takové sucho, že vytáhnu z ostrova kolíček / a útesy, mysy, zálivy, / lesy, sopky, řeky, bažiny a strže se scvrknou. / Snadno přes ně přetáhnu košili. / A jdu zas po pevnině, suchozemec. / A nikdo by nevěřil, / že stačí několikrát vydechnout / a octnu se na Tajuplném ostrově.“
   Zatímco mně coby běžnému čtenáři asociují opakující se motivy vody a ryb (moře, lodí, ostrovů atd.) již zmíněnou uvolněnou a prostorově rozmáchlou prázdninovou atmosféru, stoupenci Jungovy hlubinné psychologie by vodu chápali jako symbol nevědomí (řečeno s Carlem Gustavem Jungem „symbol temné psýché“) a také jako archetyp matky („moře a stojaté vody“); v rybě by potom spatřovali symbol duchovního bytí (vědomí, duchovního pokladu vyloveného z temných hlubin, Krista vykupitele…). Pro Sigmunda Freuda (odvolávajícího se na Wilhelma Stekela) by zase ryba ve snu (či v poezii?) byla – jak jinak – symbolem pohlavního ústrojí.
   Využiji tohoto inspirativního pojmového chaosu k tvrzení, že každý z obou proslulých dušezpytců by si v Malé inventuře nepochybně našel to svoje. Pro Junga bych vybrala třeba následující verše z básně Nemám odvahu stárnout:
   „… Nemám odvahu plavat mezi lekníny. / Bojím se že mne bahno stáhne za nohu. // Nemám brnění na srdci. / Nechci aby se srdce leklo jeho dunění. / Nemám šupiny na očích. / Nechci aby se oči polekaly / až šupiny spadnou. / Nemám nákoleníky. / Když musím klečet / chci aby to tlačilo...“
   A Freud by se vůbec v Sýsově poezii cítil jako ryba ve vodě, byť zrovna v případě Malé inventury nejde o lyriku erotickou. Myslím, že by zakladateli psychoanalýzy udělaly obzvláštní radost třeba tyto dvě básně:
   „Mám kufr / Je to skříň viděná zmenšovacím sklem. / Uvnitř žije kartáček na zuby, kartáč na vlasy, kartáček / na nehty a štětka na holení, / samé chlupaté a štětinaté věci, / které si pouštím k tělu. / Je to skříň plná ježků a divokých prasátek. / Zapomněl jsem říci: navrchu leží kapesník, / kdybych se rozhodl vztyčit kosatku.“
   „Mám tašku / Polyká věci větší, než je sama. / Právě tak spolkne ryba trojstěžník / a dámská rukavička ruku boxera.“
   Ano, toto vrstevnaté dílo je opravdu určeno „dětem od šesti do devadesáti let“, přičemž každá věková kategorie může text číst po svém.
   Na závěr je nutno se ještě jednou zmínit o bohatých ilustracích, které Sýsovy verše nejenom doprovázejí, ale jsou rovnocennou součástí knihy, přispívají svou polovinou k její celkové umělecké hodnotě. Jak již bylo poznamenáno, při prvním vydání v r. 1989 ilustroval Malou inventuru Vladimír Suchánek, při novém vydání v r. 2011 Vojtěch Kolařík. Nabízí se tudíž možnost srovnat obě výtvarná provedení. – Suchánkovy snivé obrázky s tlumenou barevností a starosvětským laděním akcentovaly meditativní, vážnější stránku Sýsových básní. Nové ilustrace Kolaříkovy (přes 90 obrázků) jsou naopak pojaty jako veselé, pestře kolorované výjevy, určené v prvé řadě dětskému čtenáři, a jistě i proto evokující ovzduší prázdnin, dětských her a přání:
   „Chtěl bych mít skafandr na procházku / Spokojil bych se i s viditelným. / Vyšel bych z domu a maminka by jako na vysvětlenou volala / z okna: »A pozdravujte v souhvězdí Psa našeho Alíka«.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]