VOJTECH MIHÁLIK

Sonet měsíčního svitu

K půlnoci jsem lunou usoužen.
Teď tě chlapci baví serenádou
a dvorně růže do dlaní ti kladou -
zas se rodíš, Afrodito, z pěn.

Hle Dunaj: jsem jen těžký člun,
co se mlčky potápí tam vzadu
s nákladem touhy po tobě a hladu.
Ty bez obav se v cizí touze sluň.

Jen odraz tepla, měsíční jen svit
smím ti dopřát, drsný krajíc chleba,
jen jiskru, která srší zpod kopyt

a na oheň je sotvakomu třeba.
Však jsem to já - a ze jsem poznal tebe,
pro tu jiskru stálo za to zít.


Absolutně kladná báseň

Čtu v tisku, který zřídka dělá chyby,
že zápor se jen zpátečníkům líbí.
A tak zavrhl jsem negativní "ne"
a píšu absolutně gativně.

Manželka na mne proud výčitek chrlí:
- Jsi nevrlý, buď aspoň trochu vrlý.
Opakuju ti to znovu důrazně:
chovej se mezi lidmi horázně.
Vždyť už dávno vyzkoumali znalci,
ze jsme kulturní, ze jsme - no - andrtálci.
Mlč! Chej mě domluvit! Kolik dní
jsi vůči mně tak otesaně žný?!

Já božák ani dutám, srdce zkřehlo
hrůzou, že se chystá dělat ze mne mehlo,
že už nemůžeme nic jiného zažít,
nezli nadosmrti na sebe jen vrazit.
Když nasytně slovní koncert dohrá,
čeká na nás ještě pozitivní mohra.
Člověk při ní sotva mele rty.
A ona zatím lakuje si hty.

Slova - ostře nabroušený rapír -
obletují mne tak jako noční topýr,
až mě bere rvozita. Jen pár
pokojných chvilek a zavládne tu švar!
Vtom bozez jazyka mě znovu vrtat spěchá
a hned je v tahu vytouzená plecha.

- Lásko, proč se hádat takhle banálně
aspoň k sobě chovejme se utrálně!
- Chceš zamluvit, co se stalo včera?
To je tedy podle tebe věra?
Ta blondýna, co přijela z Přepeře,
byla samozřejmě teř tvé neteře?!

- Ach, jak ulevit si v blízícím se horku?
Přes Mecko přijela přímo z w Yorku.
Povídej mi, že mám k věrám sklon!
Jsem čistý jako na reklamě ón.

Tak se moje řesti proměňují v žaly,
a byť každý můj úmysl je kalý
a moje ctnost se az do oblak pne -
podle ní je všecko betyčné.
Děli co děli žal se ve mně svíjí,
az jsem z toho chytil uralgii.
Jít do mocnice? Tam se uzivím:
napíšu krolog, budu duzivý.

Co vyčtete z této kladné básně,
nevypadá v zivotě tak slaně-mastně.
A ta bohá vděčnice ať ví, že
odepřu jí dbalky, natož gližé.

Vždyť jistě beský bůh mne takhle trestá,
že z nevěsty mi zbyla jenom vesta -
a tisk, ten marně na mne naléhá,
když z něhy na mne zuby cení ha.


Nad krásou přírody

Nad krásou přírody se nerozplývám,
nevzdychám nadšením. Je dobrá tím, ze je.
Radši mám to, co na ní člověk změnil.
Jsem dolňák. Respektuji horolezce,
leč nechápu je. Pohled z vrcholu
je jistě úchvatný (jednou jsem ho zažil),
ale trmácet se do kopce - mne neláká.
I teď v Tatrách, co tu lenoším,
nehnul jsem se z vyhřátého pokoje.
Za zády štíty velehor, hledím k jihu.
Je noc. Kraj zasněžený po uši
uz dodýchal. Jiní promodrává,
jako by lezelo v rakvi na semknutých rtech,
ba ani hvězda, která visí nad smrkem,
nemrkne. U nás doma v zimní noci
přece jen vrána přeletí a zapraská krov,
Orion blikne, rampouch cinkne o zídku.
Zde absolutní ticho, čirá nehybnost
přírodu váže pevněj k smrti nežli k spánku.
A možná je to hlouběji zasuté jaro,
soustředění až po mez zániku,
srdce v kleštích mdloby, přísné mlčení,
v němž se sbírá strašná energie
před vytvořením díla.

Přeložil KAREL SÝS

Slovenský básník Vojtech Mihálik se narodil před 75 lety, 30. března 1926



MICHAL ČERNÍK

Věnování

Dcerko našim políbením nastavuješ líc
a nám láskou a něhou jihne hlas
vždyť my tě potřebujeme mnohem víc
nez ty nás
*
Tobě nejvíc patří tyto dni
každé ráno v strom se rozpřáhni
Usedne sýkorka pěnkava drozd
a hvízdat budou nám pro radost
*
Jsi jako Popelka Hledáš oříšky
v kterých by byly šaty do plesu
Díváš se do stromů díváš se do výšky
a dohlédneš až k nebesům
*
Dcerko v sobě si uchraň modrá nebesa
se skřivánkem který vždycky zaplesá
Uchraň si prostý lidský cit
Nezapomeň děkovat Uměj poprosit



JAN ALCHYMISTA

NESOU NÁM NOVINY

Nesou nám noviny
Poslouchejme
Z globální krajiny
Pozor mějme
Tváří se vilně

A neomylně
Nás to sejme


LIDOVÉ, LITERÁRNÍ A TVAR

Jak to že si říkají Lidové
Když ničím nepohrdají tak jako lidem?

Mohou to říkat s klidem
A logicky
Když přece noviny pseudoekologický
Kdysi prazskojarní
Se stále vydávají za Literární

A kdyz (Panno Maria már)
I postmoderní maškary
Svý elaboráty beztvarý
Prezentují co Tvar


STORY

Bývaly tu kdysi Rozhledy, Reflektory a Světozory
Dnes jsou tu jenom sorry
Samé Story


SPEED

Ale prve nezli zhynem
Zpíval slezský bard
Ať se zpijem rudým vínem
Matka s dcerou chlop se synem
Pod Těšínem pod Těšínem

Majitelům miliard
Rudé víno velmi vadí
Ale vždy si vědí rady

Vědí jak ty chlopy zpít
Vydávají Speed


GLOOBÁLNÍ

Glo-glo-glo-glo-globální
Má každý občan být
Je to pravda banální
Jinak se nedá žít

V tom větru dějin frčí
Vlčí mravy fatální
A jenom bloudi vrčí
Zda je to normální

Tohleto všecko řeší
Globálně kapitální
Páni co vědí: Češi
Jsou za všech dob
Dost glob-
anální

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]