Umřít, toť vykonat skutek nepředvídatelného dosahu.
Anatole France
Za dědečkem do pražské nemocnice jsme přijeli pozdě. Smrt si jej již v noci odvedla. Matka rozhodla, že za ním hned půjdeme. Dodnes vidím, jak nás zřízenec v suterénu rozměrné budovy odvedl do dlouhé chodby a po chvilce čekání otevřel ve stěně jakási dvířka. Dědečka nám ukázal na pojízdných nosítkách. Byl přikrytý bílým prostěradlem a viděli jsme jen jeho obličej. Tak jsem se poprvé v životě seznámil se skutečným mrtvým. Bylo to za války a já byl čtrnáctiletý. Otřesný zážitek na celý život. Ty ostatní neviděné, válečné smrti, byly jen ve filmu, na fotografiích, nebo se o nich pouze mluvilo. Zprostředkovaně. Vše, co je první a bezprostřední, je vždy nejvěrohodnější; tvář první smrti, s podobou někoho velmi blízkého. Do všech ostatních viděných nebožtíků jsem si pak dlouho promítal dědečka. Tak, jak před nás předstoupil v podzemí patologického ústavu...
V květnu roku 1945 jsem se ocitl, v den osvobození, v budově rozhlasu na Vinohradech. Dole ve foyeru ležel člověk v montérkách, s kaluží krve pod hlavou. Jako kdyby tam poklidně usnul. Každý neživý připomíná spícího. Spánek těch, kteří umřeli za svobodu a revoluci je obzvlášť důstojný a tristní. Usnuli, abychom my mohli bdít. Kolik nejen květů, ale i básní, povídek a románů a procítěné piety ověnčilo spánek těch statečných.
A také tuším tělo jedné neznámé dívky. Vůbec jsem ji neviděl, byla zcela zahalena v srpnu roku 1968 do naší vlajky v rozhlasové budově. Krev té neznámé, prosakující plátěným symbolem, byla rovněž tklivým mementem.
Smrti přicházejí neslyšně a nečekaně, bez jakéhokoliv tušení či varování. Najednou jsou tu a nelze se jim nijak vyhnout, ubránit. Lze se jen ptát: »Není-li to nemocí či stářím, proč se umírá?« Jsou smrti osvobozující, vykupující nás z hříchů dějin. Z něčeho, co jsme si sami zavinili či nezavinili a co jsme ani nechtěli. Smrti nezbytečné, důstojné, signalizující, že je třeba jednat a žít jinak a směřovat život jinam, anebo... I smrt jako matematika lidského bytí může mít znaménko plus či minus. Člověk, opouštějící svým odchodem svět, manifestuje svoji víru či skepsi, odhodlání či zbabělost. A co hrdinové a poražení válek? Dějiny stále minulost přehodnocují, převracejí se kritéria a smysl smrtí. Jsou tedy jen smrti dočasně heroické a dočasně poražené, důstojné a opovrženíhodné?
Stál jsem kdysi v pražském bufetu Koruna u stolku s neznámým mužem. Pili jsme pivo a bavili se o kopané. A najednou se tomu spolustojícímu podlomily nohy, sesul se. Přivolaný lékař konstatoval exitus. Automat uzavřeli a za chvíli přijeli pohřebníci. Obyčejná smrt.
Na jednom vojenském letišti jsem si připravoval reportáž s výsadkáři, nacvičujícími seskoky na letecký den. Pak jsme je viděli snášet se z oblohy dolů. Jeden z nich však neměl nad sebou vrchlík padáku a letěl neobvykle rychle. Když byl kousek nad zemí, slyšeli jsme jeho příšerný řev. Věděl, že za chvíli zemře. Jak mu bylo, co cítil, na co asi myslel, jestli ovšem ještě před pádem nezešílel. Tragický exitus.
O existenci a neexistenci člověka jsem mnoho četl. Například válečnou literaturu, hrůzné memoáry z fašistických koncentračních vyhlazovacích táborů – v nichž mnozí vězni záviděli mrtvým. Básník František Halas plašil smrt kohoutem. Nebylo to nic platné. Také já jsem odháněl kostlivou stařenu s kosou od lůžka své matky. Třásl jsem naivně s pelestí její nemocniční postele, aby se vzchopila, vzpamatovala k dalšímu životu. A bylo to zcela zbytečné. Smrt si pro ni neodvratně přišla. Za to postelotřesení se ti však, maminko, velice omlouvám...
Co může být realističtějšího nežli smrt? Co subtilnějšího a surovějšího? A co více konečného a více uzavřeného? A je něco více lidského a zároveň více nelidského? Co můžeme udělat pro to, aby strach ze smrti nebyl i strachem ze života?
»Mors ultima linea rerum.«
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)