Každé období v dějinách národa má charakteristickou postavu či postavičku, prostě prototyp člověka oněch dní. Tylův Švanda, Haškův Švejk či Otčenáškův Brych. Netroufám se přiřadit k výše jmenovaným autorům, ale myslím si, že i občan Brejcha si s klidným srdcem může stoupnout do onoho „špalíru osobností“.
I. PONDĚLÍ 30. ŘÍJNA 1989
V náladě čerstvě vylíhnutého dne kráčel MUDr. Aleš Brejcha, přednosta zubního oddělení v Hrádku, rozvážným krokem čtyřicátníka ulicí městečka jako vážený občan. S pondělním ránem se Alešovi vracela dobrá nálada, kterou ztratil o víkendu, obětovanému svým dětem, Galině, Petře a Davidovi. Cestou se vyzbrojil čerstvým výtiskem Rudého práva, jediných novin, které považoval za vhodné k vydávání. Prodavačka nezapomněla poznamenat: „Jako obvykle, soudruhu přednosto?“ a Aleš pokyvoval hlavou a mhouřil oči na znamení souhlasu, jako když se vám kolem nohy motá ratlík a vrtí ocáskem.
Cestou do práce potkával „svoje pacienty“. Představoval si, že je Franz Josef či jiná hlava pomazaná a v černém kufříku přináší spis začínající větou „Mým národům“. Na pozdravy kolemjdoucích odpovídal krátce a úsečně. U neznámých krabatil čelo a významně mlčel. Se známými se zásadně nezastavoval na ulici, aby neutrpěla jeho pověst. Výjimečně prokazoval úctu, a to pouze funkcionářům jedné strany, bezkonkurenčně soudruhovi Václavu Lemberkovi, předsedovi místní organizace, na jehož šedesátinách, kam byl s manželkou Danou pozván, se opil, aby vyjádřil obdiv k velkému a nedostižnému vzoru.
V městečku žili i lidé, kteří nebyli Alešovi po chuti. Například věčný stěžovatel a „rejpal“ Petr Netík. Sabotoval veřejné brigády, odmítal darovat bezplatně krev a při májových oslavách sázel brambory na zahrádce, čímž pošpinil svátek pracujících. Vlastní odborná práce dr. Brejchu unavovala. Pacient za pacientem vstupovali do denního záznamu činnosti a vedoucí lékař unuděně vrtal, tahal a brousil. V půl desáté přerušil práci a překontroloval, zda lékaři oddělení využívají pracovní dobu. V poledne se vrátil a přikázal vrchní sestře Fibingerové, zvané Fibingerka, přeobjednat marně čekající. Stěžovat si nedovolili, neboť věděli, jak dopadl pan Netík.
Jeho dopis se stížností prošel řadou kanceláří, až definitivně zakotvil u soudruha předsedy Lemberka. Závěr vyzněl jednoznačně ve prospěch dr. Brejchy. Uznávaný odborník, organizátor, zasloužilý pracovník ve zdravotnictví. Vyzdvižena byla politickovýchovná činnost, vytíženost na schůzích, seminářích a konferencích, poslanecký mandát v národním výboru a předsednictví v sociálně-zdravotní komisi.
Po náročném dopoledním programu zasedl Aleš Brejcha za psací stůl, vypnul telefon a začal úřadovat. Rozevřel noviny a prolétl titulky. Zaujaly jej informace o nepovolené demonstraci na Václavském náměstí. Ulevil si po přečtení článku, jak se prostí lidé vypořádali s podvratnými živly narušujícími budování socialismu. Mumlaje si heslo: Republiku si rozvracet nedáme, dal se do vyřizování Hlášení o stavu a počtu vytažených zubů uskutečněných v měsíci říjnu. Hlášení je nutno neprodleně zaslat na příslušný odbor MěstNV, na okresní středisko, okresnímu stomatologovi, vedoucímu tajemníkovi, na OV ČSČK a jeden formulář založit pro potřeby oddělení. Celkem šest výtisků nutno zhotovit, aby nejpozději 2. listopadu mohla příslušná místa podat hlášení nadřízeným, kteří do 4. listopadu musí bezodkladně podat hlášení na ještě vyšší místa, a ti zase až na úplně nejvyšší místa.
Zbývalo sestavit plán na příští měsíc. Vycházel ze závěrů listopadu 1988 s předpokladem, že vzhledem ke zhoršeným povětrnostním podmínkám, náledí na silnicích a zahájení myslivecké sezóny v lesích dojde ke zvýšení počtu vytažených zubů o 4–6 %, což pokryje oddělení vlastními prostředky.
Po vyřešení klíčových neodkladných záležitostí zapojil Aleš telefon a uvelebil se v křesle. Začínal pondělní Brejchův dýchánek, při kterém se přednosta věnoval podřízeným především politickovýchovně.
Prvním bodem programu byl MUDr. Rudolf Pechánek, sedmapadesátiletý předseda ZO ROH. Pechánek neodmlouval a plnil příkazy. Původně nechtěl Aleš svěřit Pechánkovi zodpovědnou funkci, ale po námitkách kolegy Helera, že je nesmysl, aby vedoucí oddělení hájil zájmy pracujících jako předseda ROH, což bylo totéž, jako kdyby továrník vedl odbory, uvědomil si Brejcha nebezpečí při zvolení dr. Helera, a tak volil kompromis v podobě nerozhodného Pechánka.
I dnes pochopil starší kolega pokyny. Pozorně si vše zapisoval a červeně podtrhával hlavní myšlenky přednostova vystoupení. Brejcha mu vytýkal, že kouří, čímž negativně působí v rámci akce Šance pro tři miliony na růst dospívající mládeže, narušuje světonázorovou představu profilu socialistického lékaře. Doktor Pechánek slíbil, že v osobním závazku BSP přestane s nikotinismem zcela.
Druhý chod sliboval lahůdku: MUDr. Zuzana Daňková, čtyřiadvacet let, čerstvá manželka a pracovnice oddělení sotva pár týdnů, sledovala pečlivě výklad nadřízeného. Mladé kolegyni doporučeno vyplnit přihlášku do ROH a ČSČK, což bylo bezpředmětné, neboť Zuzaně v zářijové výplatě strhli v účtárně příslušnou částku na členské známky.
Sestra Šárka Hanušová se dýchánku účastnila pro neskrývanou víru v nadpřirozeno. Tentokrát šlo o hák na rentgenové snímky. „Ale soudruhu přednosto, to nebyl křížek,“ dovolila si sestra oponovat.
„Byla to provokace, přímo před očima pacientů hák s chybějícími postranními příčkami. Tvořil evidentně kříž. Víte, co se mohlo stát, kdyby přišel na zubní soudruh Lemberk!“
Sestra Hanušová tvrdila, že k poničení háku došlo zásahem opraváře, který jej použil k násilnému vniknutí do elektrické rozvodné skříňky, ale slíbila, že zjedná nápravu. Přednosta o jednání provedl zápis ve dvou kopiích do knihy Škody na majetku v socialistickém vlastnictví.
Následoval o rok mladší současník šéfa, Vojtěch Heler. Aleš se pečlivě připravil na Helerovo vystoupení, neboť doma několik týdnů přehodnocoval dva materiály, které obdržel od kolegy ke schválení. První z nich nesl název „Návrhy na změny v administrativním zpracování výkazů a další podněty k práci na zubním oddělení“.
Aleš celou záležitost smetl ze stolu jedinou větou: „Vojto, to snad nemyslíš vážně!“ Dále zdůraznil, že většina návrhů je už léta rozpracována na nejvyšších místech nejpřednějšími odborníky z celé republiky, takže by podobné vystoupení podráželo nohy vedení a socialistickému zdravotnictví. Především by hnalo vodu na mlýn západním štvavým vysílačkám.
Druhá práce se jmenovala „Využití ultrazvukového přístroje na stomatologickém oddělení v Hrádku“. – „Podívej se, Vojto, práce má několik závažných nedostatků. Dobře víš, že na okrese podobný přístroj nemají. Budou tvoji práci chápat jako provokaci, povyšování. Mimo to v textu stále uvádíš západní firmy. Tady na straně 3: Západoněmecká firma... Nebo tady: Firmy ve Švýcarsku a Švédsku dnes vyrábějí přístroje novějších generací, než jaké používáme..., to snad nemyslíš vážně. Úplně jsi opomenul výsledky budování socialismu v naší zemi, ani slovem ses nezmínil o závěrech sjezdu strany a vědeckotechnickém vývoji v Sovětském svazu po VŘSR.“
Heler vycouval, ani nepoděkoval za odborný posudek na práci, které se věnoval tři roky ve svém volnu.
Na úplný závěr pozval MUDr. Milenu Vilímkovou, aby si zlepšil náladu. Dnes měl jediný důvod. Přednesl kolegyni návrh týkající se demonstrací v Praze: „Měli bychom jako oddělení vystoupit!“
„Máte na mysli nějakou kulturní vložku?“ zeptala se Milena.
„Napíšete dopis za oddělení, kde odsoudíte provokace v Praze. Jednoznačně označíte, na čí straně stojíme, a dáte všem podepsat. Kdyby měl někdo připomínky, pošlete jej za mnou!“
„A co s tím dopisem budeme dělat?“
Aleše mrzela nechápavost kolegyně Vilímkové, proto pokyn upřesnil: „Pošleme ho do Rudého práva!“
Když MUDr. Brejcha odcházel ze střediska, kladl si otázku, jak by vypadal chod oddělení bez jeho osobnosti. Nedokázal si představit, že jednou odejde a svět se bude točit dál. Snil o tom, jak tragicky zahyne při plnění služebních povinností a řečník nad hrobem, soudruh Lemberk, bude promlouvat k davům: „Odešel člověk, vědec, lékař, odborník, manžel, táta a komunista, který celý svůj plodný život zasvětil práci pro socialismus!“
Alešovi bylo líto, že se té slávy nedožije.
II. PONDĚLÍ 27. LISTOPADU 1989
„Půjdete taky?“ zeptala se přednosty zubního oddělení v Hrádku MUDr. Aleše Brejchy vrchní sestra Fibingerová půl hodiny před zahájením generální stávky. Stejnou otázku si Aleš kladl už týden. Nechápal, jak se přihodilo, že se jeho neotřesitelná pozice začala naklánět. Nejprve čekal na příkaz vyšších složek, vždy postupoval stejně, ale vytočit příslušné telefonní číslo se neodvažoval.
Nadřízení Aleše opustili a u podřízených postrádal oddanost. V práci se bál chodit mezi zaměstnance, uzavíral se ve své samotě, hltal Rudé právo a poprvé v životě i jiné noviny. Ani doma nenašel klid. Byl ochoten se potichu modlit, ale jen potichu, co kdyby nebylo zcela odzvoněno starým pořádkům a soudruzi by mu vytýkali poskvrnění kádrového listu. Poprvé uhodil syna, pohrávajícího si se setrvačníkovým autíčkem při přenosu z Letné, kde ke statisícům promlouvali disidenti. Starší dcera Galina, studující první ročník gymnázia, obtěžovala s otázkou, co má dělat při stávce.
Aleš odpovídal vyhýbavě. Naštěstí přispěchala na pomoc manželka Dana: „Běž s většinou, cestou nejmenšího odporu!“
Řídila se tímto heslem celý život a dotáhla to až do kanceláře Kovony. Aleš dospěl k názoru, že na Daniných slovech něco je. V práci oznámil, že bude zajišťovat zubní pohotovost, a ostatní ať se rozhodnou podle nejlepšího svědomí. Sám případně zaskočí na náměstí, pokud nebude zaneprázdněn. Nic se nemohlo stát. Když půjde pár křiklounů, vrátí se s nepořízenou zpět a Aleš bude mít čisté ruce. Když ulice zaplaví nekonečné zástupy, přidá se. Ne, MUDr. Aleš Brejcha nemohl prohrát.
Ve tři čtvrtě na dvanáct se středisko vylidnilo. Přednosta se díval oknem ven. V mrazivém počasí pochodovaly ulicí masy lidí. V přetopené ordinaci běhal doktoru Brejchovi mráz po zádech. Co řekne dějinám, až se zeptají: „Co jsi dělal, Brejcho, v listopadu?“
V zástupu zaměstnanců Kovony poznal ženu Danu. Sebral svíčku a vyběhl ven. Daně spadl kámen ze srdce. Bála se, že provede nějakou hloupost. Teď poznala, jak se hluboce mýlila. Kolik toho o manželovi po patnáctiletém manželství neví?
Seznámili se, když Aleš na fakultní schůzi SSM promlouval o berlínském festivalu mládeže a studentstva, kterého se jako nejaktivnější svazák účastnil. Dana se po chudičké diskusi vetřela do přízně přednášejícího medika a s nevšedním zájmem se dotazovala na průběh festivalu. Aleš ji nemohl přehlédnout, a tak si prověřil důležité informace o možné partnerce a pozval ji do agitačního střediska.
Dana byla typ, jaký potřeboval. Žádné styky s kapitalistickou cizinou, pracovala ve výboru ZO SSM jako nástěnkářka a dokázala si poradit s nejrůznějšími problémy. První schůzka se protáhla do pozdních nočních hodin a Dana dosáhla svého. Od té doby se vídali často. Scházeli se před pomníky Karla Marxe, na nábřežích Bedřicha Engelse, zmrzlinu kupovali zásadně v cukrárně na ulici V. I. Lenina, na filmové plátno upírali zrak v kině Moskva a nejraději trávili večery ve vinárně Hvězda. Když Aleš dokončil školu, Dana čekala dítě. Nastěhovali se k Daniným rodičům, kteří se plácli přes kapsu a vystrojili veselku (vlastně muselku), že by záviděli i imperialisté. Na Aleše čekala vojna. Dvanáct měsíců u útvaru ve městě, neboť díky známostem přenechal lákavá místa západních Čech či východních svazů slovenských kotárů kamarádům. V dubnu 1975 se narodila dcera Galina. Aleše mrzelo, že se radostná událost neodehrála o měsíc později, v době oslav 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou.
Po vojně čekala Aleše první a druhá atestace. Díky stranické legitimaci neměl problémy jako kolegové, kterým byla hlavně druhá nástavbová atestace znemožňována, neboť nesplňovali podmínku odborníka s politickou angažovaností a morálně volními vlastnostmi socialistického lékaře.
Po druhé dceři Petře, v době, kdy Aleš dokončoval druhou atestaci, dočkal se syna Davida. Jméno prosadila manželka. Aleš zbožňoval od jara 1978 jméno Vladimír, po vzoru prvního českého kosmonauta, ale pro klid v rodině ustoupil. Mnohem víc si uvědomoval, že v ruchu velkoměsta jako řadový stomatolog nemůže nikdy dosáhnout vyššího společenského uznání. Zůstane rybou v rybníce, avšak on toužil stát se vrchním kaprem. První příležitost s uvolněným primariátem využil dokonale. Tak se začala psát velká kariéra úspěšného vedoucího pracovníka.
V zástupu pochodujících se rád ztratil jako kapka v moři. Zahřálo jej Danino povzbuzení: „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady!“
A pak šel. Do tváří jej štípal mráz, pod nohama křupaly zmrazky prvního sněhu a on, revolucionář od narození, kráčel neohroženě vpřed. Díval se dělníkům z Kovony hrdě do očí a připadal si jako v prvomájovém průvodu. Pociťoval, že atmosféra je vřelejší, upřímnější a pravdivější než monstrózní dav ověnčený mávátky a třepetalkami. Transparenty byly tentokrát šity horkou jehlou, Aleš si přeříkával několik hesel, která mu utkvěla v paměti z televizního přenosu z Letné. Vyčítal si, že sám nenese transparent. Mohlo by na něm stát: AŤ ŽIJE HAVEL. Přitom ve skladu se jeden takový od 1. máje povaloval. Stačilo jen přelepit slovo KSČ a mohl jít s dobou.
Náměstí vřelo, záplava hlav vymetla každý zapomenutý kousek starého centra města. Na kašně stál známý rebel pan Netík a mluvil o událostech 17. listopadu na Národní třídě, o podpoře vysokoškoláků a umělců a o konci vlády jedné strany. Projev byl přijímán přerušovaným aplausem a hesly: „Chceme novou vládu! Svobodné volby!“
Po Netíkovi mluvil student z Prahy. Děkoval za podporu a vyzval k vytrvání ve stávce do splnění oprávněných požadavků. Aleš pochopil, že se blíží jeho chvíle. Prodral se ke kašně. Když student domluvil a dav zůstal bez vůdce, vysoukal se přednosta na okraj kašny a před udiveným Netíkem vytáhl zápalky a svíčku. Za hrobového ticha vzplál oheň jako na olympijském stadiónu. Aleš, poslední běžec štafety, zvedl svíčku vysoko nad hlavu. Z kašny viděl do očí lidem města, znal jejich osudy z ordinace, tísnila se mezi nimi jeho žena, děti, zaměstnanci zubního oddělení. Stal se velkým tribunem lidu. Z plných plic zakřičel: „To je vono! To je vono!“
Svíčka plála náměstím a ozvěna odpovídala ze všech stran: „To je vono! To je vono!“ Nikdo nechápal smysl Alešova počínání, ale nebylo to poprvé v dějinách, kdy člověk zfanatizoval masy, kdy z lidí udělal poslušné vykonavatele příkazů, kdy člověk odložil vlastní mozek a začal se chovat emotivně.
„To je vono!“ přisadil si Aleš, když ozvěna slábla. Náměstí ovládly svíčky. Doktor Brejcha stál na svém soukromém Everestu. Začal zpívat: „Kde domov můj...“
Když dozpívali, začal se dav rozcházet. Aleš hledal Danu.
„Aleši,“ políbili se, „já věděla, že jsi jednička,“ řekla Dana jako puberťačka a v očích jí svítily slzy. „Jak jsi dokázal ty lidi..., fakt!“
V davu kdosi poznamenal: „...a nebyl ten zubák rudej až za ušima?“
Alešovi nemohlo nic pokazit výbornou náladu. Kdyby se jej zeptali, věděl, co odpovědět: „Zatímco jste kuli pikle, hádali se o malichernosti, já pracoval, chystal revoluci a věřil v její vítězství. Celá moje minulost byl omyl, ale co jsem měl dělat? Přenechat vedoucí místo stalinistovi, který by donášel StB? Nikdy! Vzal jsem na sebe zodpovědnost a nebezpečí, že se v očích veřejnosti zdiskredituji. Hrál jsem dvojí hru, navenek komunista, v duši odvěký demokrat!“
V ordinaci si Aleš slíbil, že si do zítřka opatří plakáty s Havlem, aby zubní nezaostávalo. Dnes už neměl příliš času. V osmnáct hodin začínala na náměstí další demonstrace se svíčkami, na které Aleš nemohl chybět. Cestou domů si mumlal větu z jednoho filmu: „Kdo včas zradil, nezradil, jenom předběhl děj!“
III. PÁTEK 29. PROSINCE 1989
Doktor Aleš Brejcha, přednosta zubního oddělení v Hrádku, vstoupil bez klepání do ordinace kolegy MUDr. Rudolfa Pechánka a sestry Hanušové:
„Proč neposloucháte rádio?“
Doktor Pechánek, shrben nad pacientem, koukal vyjeveně přes vrch dioptrických brýlí na nadřízeného.
„Copak nevíte, že jsou dneska volby pana prezidenta?“ pronesl Aleš s učitelskou pedantností, jako by se bál, že někdo pochybuje o tom, co říká.
„No jó,“ Pechánek zamázl palcem novou plombu a poučoval pacienta, že nemá dvě hodiny jíst.
„Rudolfe, proč jsi nevyvěsil na budově vlajky? Nemyslete si, ale veřejnost pozorně sleduje, jak to s naší čerstvě získanou demokracií myslíme vážně. Každé zaváhání, každé vyčkávání, stání opodál se může obrátit v náš neprospěch.“
„Já ji pověsím v poledne,“ flegmaticky pronesl Pechánek. Aleše mrzelo, že s člověkem bez vlastní iniciativy a přesvědčení zakládal na pracovišti Občanské fórum, leč co měl dělat, když o vánočních svátcích na pracovišti nebyl nikdo jiný. Doktorka Vilímková sledovala volbu prezidenta na Hradě, doktorka Daňková si léčila angínu a doktora Helera..., fuj, nikdy! Vyhýbal se tomu prašivému stalinistovi, vlastně neostalinistovi, který jej napadl na prosincové schůzi. Jak to řekl, že prý Aleš neví, kterou stranu kabátu má zrovna navrchu. Ještě štěstí, že jej poslali do patřičných mezí okresní stomatolog a ředitel OÚNZu.
„V poledne může být pozdě. Běž raději hned, pacienti počkají, ale na volbu pana prezidenta jsme čekali čtyřicet let!“
Pechánek víc neodporoval a vyšel do přeplněné čekárny, kde pacientům ze všech obvodů nezbývalo nic jiného než trpělivě čekat na jediného pracujícího zubního lékaře onoho dopoledne v městečku.
Aleš měl rázem dobrý pocit. Nikdo nemůže oddělení nic vytknout. Ani pan Netík, kterého za pár minut čekal v ordinaci. Z oken zářily letáčky: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ a „Havel na Hrad“. Mrzelo jej, že nesehnal do série „Říkali nám pravdu?“
„Jak se vám, sestři, líbila půlnoční? Mně tedy ohromně,“ řekl Aleš a začal vzpomínat na dětství. Jako kluk ministroval, když býval na prázdninách u babičky. Rád prohlížel obrazy svatých a kamarádil se synem kostelníka Vohralíka. Vyprávěl o stříbrné stokoruně, kterou dostal při křtu.
„Já vás viděla, pane přednosto, byl jste tam s paní a s dětmi,“ začala opatrně sestra a Aleš doufal, že si nevšimla, jak Davídek brečel, protože za žádnou cenu nechtěl opustit novou autodráhu.
Doufal, že Hanušová nepostřehla, jak mladší dcera Petra vyplazovala jazyk na Galinu, které začal na veřejnosti říkat pro jistotu Gábina, a ta jí vše oplatila herdou do zad.
„Ta starší, naše Gábi, má o křesťanství zájem. Chceme jí koupit řetízek s křížkem a... nemohla byste mi půjčit bibli? To víte, člověk dříve nemohl tak na veřejnosti, musel být opatrný. Měl jsem bibli po babičce, ale založil jsem ji a nemůžu ji najít.“
Pechánek se vrátil do ordinace: „Hotovo, visí!“ hlásil jako na vojně splnění rozkazu.
„A viset bude,“ řekl Aleš a vzpomněl si na Netíka. Spěchal do ordinace.
„Čekáš dlouho?“ srazil se před ordinací s Petrem Netíkem.
„Teď jsem přišel,“ potěšil Aleše Netík.
Doktor Brejcha měl štěstí, že 27. prosince o jedné hodině po půlnoci rozbolel Petra Netíka zub. Už delší čas pociťoval Petr občasnou bolest, ale práce v Koordinačním centru Občanského fóra jej pohltila. Neměl čas zajít na středisko a mikrobi tesali, vrtali a hlodali. O svátcích, kdy si Netík přece jenom v rodinném kruhu dopřál trochu klidu, došlo na nejhorší. V noci se snažil zahnat bolest rumem a tabletou Dinylu, avšak marně. Nezbývalo než zazvonit u dveří dr. Brejchy. Aleš s trpícím zašel na zubní oddělení, přiložil do zlobivého zubu umrtvující vložku a společně čekali na chvíli, kdy preparát začne účinkovat. Bolest a neštěstí lidi sbližují. Aleš našel v kartotéce nedopitou láhev z vánočních oslav a nově nabyté přátelství prolili hrdlem. Petr se svěřil Alešovi, že jej považoval za protivníka, že se polekal, když tenkrát Aleše uviděl na kašně.
Dnes Aleš pokračoval v léčení zubu a zároveň komentoval děj z rozhlasového přijímače, který sestra musela povzbudit do vyšších obrátek. Když Netík odcházel, bylo vše hotovo. Prezident skládal slib a Petr měl po bolestech. O radostných změnách neprodleně
Aleš informoval ženu Danu, která sdílela jeho výbornou náladu: „Alešku, já jsem tak šťastná, že to dobře dopadlo, musíme všechno oslavit!“
Aleš se rozplýval blahem. Zavřel se v kanceláři, nechal se zapřít před soudruhem Lemberkem a třídil zbytečné formuláře. Vyřadil prakticky všechno, měl radost, že se snížila rozpapírovanost o 94,6 %, čímž splnil osobní závazek uzavřený na počest dnešní volby prezidenta. Když se unavil zodpovědnou prací, zamířil k domovu.
Cestou vypínal hruď s plackou OF a portrétem nového prezidenta. Za náměstím uviděl plakát s aktuálně upraveným nápisem „Havel na Hrad“ na „Havel na Hradě“. Uzavřel závazek, že příští pracovní den upraví plakát na zubním oddělení. Z každého rohu se smál Havel, díval se z výloh, mával z oken autobusů, a jeden se uvelebil dokonce na patníku nízko nad zemí. Jenže ne všichni vítali volbu se spontánním nadšením, došlo Alešovi, když odháněl volně pobíhajícího voříška, který na jednom z letáků na patníku zanechal autogram.
Aspoň na chvíli se Aleš cítil prezidentem. Promlouval k davu lidí, mezi kterými nemohl přehlédnout kolegu Helera. Sám Aleš pronášel věty, slavné věty, jen nevěděl, komu z mocných je vzal z úst.
„V žádné zemi, v žádné zemi nemohou trpět, aby o osudu nové demokracie rozhodovali takoví lidé, jako jste vy, Helere. V žádné zemi by totiž nemohla existovat skutečná demokracie, ale pouhopouhá anarchie. A to by byla, pamatujte si to dobře pro budoucnost, Helere, to by byla hrůza!“
Se spokojeností státníka odstoupivšího od mikrofonu vstupoval do bytu. Chyběl jen dlouhotrvající potlesk.
IV. STŘEDA 30. KVĚTNA 1990
Doktor Aleš Brejcha otočil na poslední stranu připravovaného projevu: „Závěrem dovolte, abych poděkoval okresnímu stomatologovi doktoru Kánskému za odborné vedení a cenné připomínky k přednesené práci. Zároveň děkuji všem spolupracovníkům, kteří přispěli ke vzniku této práce. Děkuji vám za pozornost.“
„Děkuji doktoru Brejchovi za příspěvek, a dříve než přistoupíme k dalšímu vystoupení, otvírám diskusi k přednesenému tématu,“ vyzval přítomné MUDr. Kánský. Zdálo se, že vystoupení zůstane bez odezvy, když zvedl ruku doktor Heler.
„Mám několik připomínek. Tak za prvé, náměty pro zlepšení nejsou náměty doktora Brejchy, a za druhé, práce s ultrazvukem není taky jeho. Ještě chci říct, že jsem...,“ Aleš při slovech kolegy Helera rudl. Naštěstí zasáhl okresní stomatolog.
„Počkej, Vojtěchu! Uvědom si, že doktor Brejcha v závěru práce označil všechny lékaře z Hrádku jako spoluautory. Jeho studie vychází z vašich připomínek, ale on je jen rozpracoval. A co se týče druhé práce, tak i zde autor nepopírá podíl ostatních zaměstnanců. Tvoje poznámky jsou bezpředmětné. Vím, kam míříš. Chceš pošpinit dobré jméno zodpovědného pracovníka, jak jsi to dělal v minulosti.“
Aleš se opět napřimoval. Ve slovech nadřízeného tryskala živá voda. Jenže Heler se nechtěl vzdát tak lacino.
„Já mám důkazy, že přednosta...,“ ani tentokrát nedokončil větu.
„Myslím si, pane doktore, že pokud nemáš faktické připomínky, neměl bys naše jednání prodlužovat.“ Ostatní přítomní souhlasili, neboť odpoledne nabízelo příjemné počasí, a navíc vůně občerstvení vnikala do sálu.
O slovo se přihlásil ředitel OÚNZu MUDr. Vladimír Ketner, sedící na ředitelské židli dva měsíce: „Dovolte mi, abych vystoupil v diskusi už nyní. Původně jsem předpokládal, že vystoupím až v samém závěru vašeho jednání, ale slova doktora Helera mě přiměla k tomu, abych vyjádřil názor na přednostu zubního oddělení v Hrádku. Doktor Brejcha spolupracoval s Občanským fórem při našem OÚNZu prakticky od samého začátku. V listopadových dnech se rozhodně postavil za změny ve zdravotnictví, přišel s novými návrhy a jako první na okrese založil samostatné Občanské fórum zdravotníků. O jeho postoji při generální stávce jsme četli v okresních novinách. Na jeho obhajobu musím říct, že udržuje kontakty se zahraničím, o čemž svědčí odborná práce, kde dokazuje dlouholeté sledování západní literatury, podporuje vstup do Evropy a inspiruje ostatní. Myslím si, že jeho vedoucí postavení je oprávněné. Navíc doktor Kánský už dva roky přesluhuje ve funkci okresního stomatologa a na ředitelství jsme si kladli otázku, kdo na jeho místo. Právě zde padlo jméno doktora Brejchy. Myslím si, že vhodnějšího kandidáta budeme těžko hledat. Doktor Brejcha, ať se to někomu líbí, či nelíbí, tady dnes mezi námi sedí a ujišťuji vás, že za předsednickým stolem sedět bude!“ – Zdvořilostní potlesk vzal definitivně vítr z plachet Helerovi, který odešel ze sálu.
Aleš měl nevýslovnou radost. Litoval, že musel brzy odejít domů, neboť potřeboval sestavit projev na zítřejší předvolební mítink. Z přípravy referátu jej vyrušil telefon.
„Prosím, Brejcha!“
„Nazdar, Aleši, tady Petr! Tak počítáš s tím předvolebním mítinkem OF?“ ptal se Netík.
„To víš, že jo. Od kolika to začíná?“
„Já se pro tebe zastavím okolo půl sedmé. Schůze je od sedmi v kulturáku. Máš připravenou řeč?“
„Makám na ní. Nenechám vás přece ve štychu.“
Aleš kandidoval do České národní rady na kandidátní listině číslo sedm, tj. za Občanské fórum. Potřebovali osobnost, člověka, jehož rozhodný postoj zná celé město, okres. Člověka, kterému každý rád odevzdá svůj hlas.
S kandidaturou se před Alešem otvíral nový svět. Nedočkavostí hořel na pondělní demokratické chvilky, kdy podřízené vedl na cestu pravou. Umiňoval si, že doktorku Vilímkovou dovede do funkce prvního mluvčího Občanského fóra na pracovišti. Mladé Daňkové je třeba věnovat náležitou pozornost, neboť by zase jednou mládež mohla dělat nějakou revoluci. S Pechánkem asi nehne, kouří ještě víc.
A Heler? Navrhne mu, aby požádal o rozvázání pracovního poměru. V očích kolegů se znemožnil. Aleš by nad pracovními problémy meditoval do rána, kdyby jej manželka Dana nevolala k večeři.
„Představ si, táto, že nechtějí jet na tábor,“ stěžovala si Dana.
„Kdo nechce jet?“ přísně změřil ratolesti Aleš.
„Na pionýrák jako loni, pche,“ ohrnovala nos Petra.
„Žádný pionýrák, je to od skautů,“ upřesnila manželka.
„Tak holčičko, pojedeš a basta! Příští rok končíš školu, a kam se dostaneš, když v posudku budeš mít napsáno, že nejsi u skautů? Uvědom si, že jsi dcera představitele OF ve městě,“ poučoval Aleš.
„Mně se taky nechce,“ dovolil si odporovat David.
„Pojedeš a hotovo!“ Aleš nepřipouštěl diskusi.
„Ale já jsem chtěla jet s holkama na čundr,“ snažila se Gábina.
„Ani nezačínej,“ čílila se Dana.
„Tak na čundr a s holkama. To povídej někomu jinému. Pojedeš a hotovo!“ Alešovi docházela trpělivost.
„Děti, děti, po kom jen jste? Tatínek se stará, a vy...“ Dana si prohlížela potomky a Aleš si říkal, že po něm nezdědili nic.
„Podívejte se na tatínka, z něj si berte příklad!“
Na Alešovu hlavu se ten den sneslo příliš chvály, že večer ani nemohl usnout. Pod lampičkou listoval v bibli, ochotně zapůjčené sestrou Hanušovou. Dana vstoupila do ložnice právě ve chvíli, kdy končil kapitolu o Jidášovi.
„Co to čteš?“
„Bibli.“
„A proč?“
Aleš už věděl, po kom jsou jeho děti. „Všechno se může jednou hodit!“
„Víš, Aleši, co na tobě nejvíc obdivuji?“
Aleš netušil.
„Jak se vyznáš v tlačenici. I dětem dokážeš všechno vysvětlit. Třeba s tím táborem. Já mluvím hodinu, a tobě stačilo několik vět. Víš, někde jsem četla o divokém psovi, který bloudil ve vysoké trávě, až pošel hlady, protože nemohl najít východisko, prostě cestu ven z pralesa.“
Dana byla zvyklá mluvit při nejrůznějších příležitostech, Aleš ji rád poslouchal, ale někdy nechápal tok myšlenek.
„Někdy mně připadáš jako ten pes.“
„Já a pes?“ podivil se Aleš a začal hladit manželku. Nic neodbýval. Kdo ví, kdy se mu to může hodit. Co kdyby příští volby vyhrála Nezávislá erotická iniciativa nebo Romové nebo zelení nebo...
Za chvíli bylo v ložnici po všem. Aleš oddychoval a myslel na Danina slova o psovi. Mýlila se. Nebyl psem. Možná okamžik bloudil, leč jen nezbytně nutný okamžik, maličkou část života. Než uviděl světýlko. A pak už šel. Pořád dál, vpřed. Ke korytu.
„Na co myslíš?“ zeptala se Dana.
Neodpověděl. Začínal dostávat strach, aby v té příští vysoké trávě opravdu, ale opravdu nezabloudil.
Autor: VÁCLAV FRANC
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)