Hrabalovskému badateli Tomáši Mazalovi se v knize CESTY S BOHUMILEM HRABALEM (nakladatelství Academia, Praha 2011) podařilo shromáždit snad vše, co se shromáždit dalo – rodinné fotografie, dokumenty, rodné listy, vysvědčení, průkazky na dráhu, a co je zvláště cenné – pořídit fotografie míst svázaných se spisovatelovým životem, jak vypadají dnes. Tento počin umožňuje dosud pohyblivým a zvídavým čtenářům podívat se na a za kulisy díla, v němž Wahrheit a Dichtung leží nezvykle blízko sebe. Proto kniha po právu patří do edice Průvodce.
   Hrabalovský bedekr však trpí obvyklou slabinou publikací tohoto ražení – autor životopisu, průvodce nebo třeba jen zamyšlení se natolik vžije do popisované osoby, až se postaví na její úroveň, přivlastní si ji a někdy dokonce zcizí.
   Škoda, že Hrabalova plebejská pravda byla i tentokrát - jak dnes snad ani jinak není možné - vtažena do patricijských ideologických siločar. Tak možná nejdůležitější informací o staroslavné hospodě U Zlatého tygra představuje sdělení, že zde byl StB údajně zatčen coby státu nepřátelská osoba chartista Třešňák.
   Opět tu najdeme i Mazalovo oblíbené, leč nepravdivé tvrzení, že rozhovor s Bohumilem Hrabalem, jakož i ukázka z tehdy rukopisné Rukověti pábitelského učně, uveřejněné v Tvorbě 8. ledna 1975, byly „redakcí týdeníku upraveny a záměrně zkresleny, redakčně korigovány“.
   Pravda je, jenže o tom Tomáš Mazal přirozeně nepíše, že tehdejší režim neuměl se svými spisovateli zacházet a že počin šéfredaktora Tvorby Jiřího Hájka a redaktorů Jaromíra Pelce a Karla Sýse vyšel do ztracena.
   Ani titul zasloužilého umělce, udělený Hrabalovi za pět minut dvanáct 6. května 1989 - mimochodem jsem ho přejímal spolu s ním – už nic nenapravil, pokud nějaký titul vůbec může něco napravit.
   Dnešní neonormalizační režim se spisovateli nezachází vůbec a pracuje plnou na tom, aby občané totálně zblbli, kromě reklam nic nečetli a na nějakého pivaře z Libně zapomněli.
   A tak v závěru knihy figuruje spisovatel používaný Havlem a spol. coby staropražská figurka, ukazovaná v staroslavné pivnici zahraničním návštěvám, najmě prezidentu Clintonovi. Figurka, která se opět proměnila v olbřímí postavu, když se vzepřela světu nastupující marnosti. Že se tak stalo skokem z okna, zůstane tragédií natrvalo připsanou na účet režimu, který slovo básníkovo vykázal do kouta kuriozit a veteše.
   Zatímco Tomáš Mazal musel odvést obdivuhodnou práci objevitelskou, měl Jiří Padevět zdánlivě snazší úkol, když do dalšího Průvodce nakladatelství Academia – CESTY S KARLEM HYNKEM MÁCHOU - vypsal a vyfotografoval kompletní máchovskou topografii. Snazší proto, že je všeobecně známo, kde se chodec Mácha zdržoval i kudy jen letmo prošel. Jenže těch míst jsou stovky a kráčet v básníkových stopách věru není snadné ani pro motorizované badatele.
   Autor nejen zachytil dnešní podobu „hradů spatřených“, zámků, měst, městeček, samot a přírodních zákoutí, ale pečlivě shromáždil dostupné údaje o jejich dávné i nedávné minulosti a dovedl je až do přítomnosti.
   Máchologové, kteří málokdy vytáhnout paty z pracoven, se diví, čtenáři-chodci jsou nadšeni.
   Kniha bezděčně dokumentuje i polistopadový návrat české společnosti do středověku; naštěstí však neporušuje zákon aspoň v tom, že neuvádí predikáty všech těch baronů, hrabat, knížat, jimiž servilně hýří patolízalská média, porušujíce striktní zákaz prosazený ještě Masarykem.
   S Máchovým životem jsou nejúžeji spjaty čtyři budovy, z nichž tři už nestojí, respektive jsou z gruntu přestavěny: v Praze rodný dům na Újezdě č. 35 (je na něm deska s chybným datem narození, místo 15. listopadu 1810 má být 16.), v Petrské čtvrti dům U Horských v Mlýnské uličce č. 1182, dnes Samcova, kde Mácha bydlel s rodiči, dům na Dobytčím trhu, dnes Karlovo náměstí č. 551/34, v jehož dvoře se nacházela „trudná komnata“, kde Mácha napsal Máj, a v Litoměřicích na Janských schodech dům, v němž básník 6. listopadu 1836 zemřel (pamětní deska nese opět chybné datum úmrtí 5. listopadu – co mu při narození přidali, po smrti zase ubrali).
   Tady snad autor mohl učinit výjimku a kromě novodobé fotografie přetisknout i dřevoryt rodného domu v původním stavu, fotografie z Petrské čtvrti i ze dvora domu na Karlově náměstí, které se dochovaly, a zachytit i vnitřek litoměřického domu smrti, tzv. Máchův pokojík. Ale to jsou jen drobné vady na kráse.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)