Před sto lety, 18. března 1901, se narodil slovenský spisovatel PETR JILEMNICKÝ. Z jeho díla si připomeňme romány Vítězný pád, Pole neorané, Kus cukru a Kroniku, v češtině jako Vítr se vrací.

   "...do šířky i do dálky leželo tu nad krajem unavené ticho... věž kostela vyčnívala do výšky, jako kdyby byla osou tohoto bídného kraje.... večer sedl do vesnice jako černá vdova do pohovky.. byli zakousnutí do kamene, s nímž rok za rokem úporně bojovali, a žádný nepopustil: ani oni, ani kámen.... vykládali všechnu žhavou bolest na stůl hospody před sedláky a zalévali ji, hasili pálenkou, aby zapomněli. Svět ležel před nimi na dlani, svět v barvách černých jako ty jejich lesy."
   Tak viděl Petr Jilemnický ve svých knihách Kysucko. Nemohl jinak. Celé Kysucko patřilo za první republiky mezi nejzaostalejší. Začátkem roku 1920 zde existovalo jen několik menších pil, které zaměstnávaly v průměru kolem dvaceti lidí. Největším závodem byla textilka v Čadci, kde pracovalo asi pět set lidí. Žili tu dráteníci, horáci, kopaničáři. Kopanina byla půda horší kvality, propůjčovaná za plat. Získávala se mýcením lesů v horském terénu. Od slova kopanina je i odvozen název kopanice - samoty, roztroušené v horských svazích, charakteristické právě pro tuto oblast. Lidem se tady říkalo kopaničáři. Jednoduchými nástroji, většinou motykami, obdělávali svá horská políčka. Ti, co neměli pole a nesehnali práci, se živili výrobou a podomním obchodem drátěného zboží, opravováním hliněného, kamenného, porcelánového nebo plechového nádobí. Na Slovensku se jim říkalo drotári, v Čechách dráteníci. Jako by vypadl dráteníkovi z kapsy, říkávalo se o někom, kdo byl chudý. Když padaly veliké sněhové vločky, používalo se přirovnání - z nebe padají dráteníci. Podobných příměrů bylo víc. Dráteníci se spojovali s představou chudoby. Dráteníci a Kysucko. "Kysuca, Kysuca, studená vodička, keď sa ťa napijem, bolí ma hlavička," zpívá se v jedné slovenské lidové písni, jejíž melodie je bohatá smutkem.
   Otřesný obraz Kysucka tehdy popsal Jilemnický slovy:
   "Hlavním a podstatným znakem Kysuc je bída. Valí se z chudých kamenitých strání a černých hor, z uzoučkých kopanic a vstupuje tiše do každé chalupy jako starý známý host, kterého už ani pozdravem nevítají. A přichází každým rokem, neboť na malých polích se nikdy neurodí dost brambor - a oves často ještě na kořeni zasype sníh. Oves, brambory a zelí - to je vše, z čeho se tu žije. A když ani to nestačí, musí se chlapi rozejít po světě, aby prodávali svou sílu v USA, Kanadě, Argentině, Francii anebo alespoň pár myších pastiček u sousedů na Moravě. Okresní soudy jsou každoročně obstoupeny vesničany. Projednávají se majetkové spory, při kterých syn otce, otec syna vyhnal z domu, krčmáři žalují dlužníky, hospodáři dřevařské kupce, kteří je okradli. Před soudem stojí mládenci, kteří se při svatbách poprali, stojí i dospělí chlapi a ženy, které pijáctví přivedlo před soudcovský talár. Množí se takové případy, kdy hospodáři, nenacházející jiného východiska, postavili se se sekyrou nebo nožem proti exekuci a teď před soudem bez rady a pomoci obnažují ve své výpovědi svou bídu, která nebývá ospravedlněním...
   Pole neorané snažil jsem se napsat jasně bez jakýchkoliv jinotajů a skrývaček, doufal jsem, že mu právě proto bude rozuměno, že bude považováno za knihu, která bez romantiky odhaluje svým způsobem ne kysuckou, ale slovenskou bídu. Odkrývá její prameny a ukazuje těm, kteří tuto bídu snášejí na vlastní kůži, východisko."
   Takové bylo Kysucko dvacátých let dvacátého století.

   Vzpomínka Ludvíka Pastora Deje, přítele Petra Jilemnického
   "Právě v tom čase, počátkem roku třiadvacátého, seznámil jsem se s Petrem Jilemnickým. Vybírali jsme se ženou a otcem brambory na Horekončí za školou. Po chodníčku šel mladý, menší člověk spolu s učitelkou Marií Urbánkovou, která do prázdnin učila v naší osadě U Deja. Zastavili se u nás. Neznámý příchozí řekl, že je k nám poslán jako nový učitel. A prosil nás, zdali bychom mu nepřivezli za zastávky ve Svrčinovci kufr, který tam zanechal.
   Vypadal prostě, skromně a nenápadně a hned při tomto prvním setkání zapůsobil na nás sympatickým dojmem. Slíbil jsem mu, zapřáhl koníka a kufr přivezl. Nabízel mi za dovoz dvacet korun a snažil se mně je vnutit. Já jsem však namítal, že to je moc a vzal si jen polovic. Tak jsme se seznámili.
   U nás za vrchy, ačkoliv tu žilo na malém okruhu na pět set lidí, nebyl obchod ani hostinec, nevedla sem ani obyčejná, trochu upravená cesta. Nebylo tu přirozeně ani elektrické osvětlení, ani telefon. Nebylo kde se stravovat. Když se mne nový učitel ptal, kde by mohl dostat večeři a kde by se mohl stravovat, řekl jsem mu, že by mohl povečeřet u nás, bude-li ovšem jíst to co my. Souhlasil. K večeři měl ve svém prvním učitelském působišti na Slovensku bramborové placky, polesníky. Těch se u nás potom najedl do sytosti. Staly se jeho nejoblíbenějším jídlem. A kdykoliv nás později, když už byl jinde ve světě, navštívil, vždycky prosil ženu, aby mu je uchystala.
   Petr byl skromný, jednoduchý člověk zlatého srdce. Oblíbil jsem si ho a měl jsem ho rád jako svého bratra. Přišel mezi nejchudobnější a měl je rád. Cítil s nimi, pomohl a poradil každému, kdo se na něho obrátil. Sám byl družný a společenský. Uměl hrát na kytaru a rád si zazpíval. Lidé ho všude rádi zvali, na svatbu i na křtiny. Tak poznával poměry u nás, starosti i radosti kysuckých kopaničářů, kysucké zvyky a obyčeje. Co ho zajímalo, poznamenával si do zápisníku. Všechno potom použil ve svých románech a povídkách z kysuckého prostředí."

   Vzpomínka Ignáce Strýčka, žáka Petra Jilemnického
   "Jednou přišla naše paní učitelka Urbánková do třídy s takovým nízkým, počernalým chlapíkem a řekla: Dětičky, to je váš nový pan učitel. A on řekl: Za dva dny nastoupím, seznámím se s vámi. Pak nastoupil a začal nás učit. Ale neměl z čeho. My byli na dost nízké úrovni, moc jsme toho neznali, rodiče byli chudí a neměli jsme proto ani učebnice, ani pomůcky. Tak on to všechno koupil a těm, co nejvíc potřebovali, pomůcky rozdal nebo zapůjčil. Paní učitelka Urbánková byla Češka a taky česky mluvila. Jenže Jilemnický nás učil v našem jazyku, vypravoval čistě slovensky. My nevěděli, že je Čech, ani jsme to netušili. Až jednou. Na tabuli visela mapa a on měl takový zvyk, že vždycky když někoho vyvolal k tabuli, řekl město a vyvolaný ho musel ukázat. Pak nám o tom městu povídal. A tak jednou vyvolal i mne. A abych ukázal Kyšperk, to je dnešní Letohrad. Nakonec jsem ho našel a on řekl, že je to jeho rodné město. A já se zeptal: Pane učiteli, vy jste Čech? Ano, odpověděl. A proč povídáte slovensky? Trochu se ho dotkla moje otázka, byla vyzývavá. A pak nás oslovil: Děťurenci - a začal nám o sobě všechno vykládat."

* * *

   Za to, že přičiněním Jilemnického vznikla roku 1923 ve Svrčinovci KSČ, že jeho přičiněním zakládají stranu i dřevaři v Čierném, za to, že Jilemnický psal články do Rudého práva a Pravdy chudoby, že žije s bedáry jako s rovnými o bramborách a kyšce, za to byl přeložen do Čadce, aby byl úřadu na očích. V té době byla v Čadci zastavena textilka a nezaměstnaní se rozhodli založit Interhelpo a vypravit se za prací do Sovětského svazu. Roku 1926 Jilemnický s nimi odjíždí bez povolení úřadu. Za dva roky se vrací, nejprve pracuje v Ostravě jako redaktor Pravdy chudoby, ale potom znovu působí jako učitel na různých místech Slovenska. Za okupace roku 1942 je zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. Z koncentráku se vrátil po osvobození v pětačtyřicátém roce, už těžce nemocný. Zemřel v květnu roku 1949, kdy mu byl in memoriam udělen titul národní umělec.

* * *

   Na Kysucku jsem trávil celý týden v polovině sedmdesátých let. Byl jsem tu poprvé a naposledy. Poznal jsem Čadcu, Svrčinovec, Rudino, Oščadnici, Ochodnici, Krásno, osadu U Deja, osadu U Kulla. Svůj výsledný dojem jsem mohl shrnout do jediné věty: Všude se tu stavělo. Stavělo se ve velkém - závody, výrobní objekty, a stavělo se v malém - vilky, domky, prodejny a kulturní domy. Slovo stavět bylo pečetí celého Kysucka. Tu a tam bylo vidět dřevěnice, jako vzpomínka.
   Jaké je Kysucko dneska? Nevím. Vím jen, že zdejší kraj postihla extrémně vysoká nezaměstnanost, chudoba a nouze začínají hospodařit v mnohých domácnostech. Sociální paměť zůstává už jenom v knihách Petra Jilemnického a sociální zkušenost se pro většinu zdejších lidí stává tím nejkrutějším poznáním posledního desetiletí.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)