Jsou ulice, třídy, uličky a pěšinky života. V Praze je Národní a Na poříčí, nekonečná Sokolovská, v Třeboni Husova a jinde... Jsou stovky ulic, v nichž jsem v životě uvízl a prochodil v nich tisíce kilometrů. Jednou jsem šel téměř posvátně zelenou Grünwaldovou v Budějovicích a dva tlustí kluci mi skočili do cesty, když jsem tam u pumpy točil pitnou vodu. Jeden z nich s velkou hlavou mi řekl: »Vy ste odtud, přiveďte sem vašeho kluka, my si s ním budeme hrát!« A ten špunt tam mě dál unavoval svými nekonečnými nápady.
A nedaleko za rohem té pumpy je Pabláskova. Tichá ulice: vily, květiny, zahrady, část sídliště. U cestiček lavičky jako v pohádce na konci světa. Jednou do té uličky sjel divoký blesk a rozbil na jejím rohu vysoký, košatý strom. Šli jsme se tam podívat s matkou. Bylo parné srpnové odpoledne. Doplížili jsme se k lavičce pod zelenkavým keřem. Bylo dusno, matka prostovlasá, já měl na hlavě žlutý slamák jako zahradník či včelař. Seděl jsem tiše, ale vnitřně neklidně, matka žbrblala své starůstky, věžní hodiny na nedaleké nemocnici vytloukaly do ticha neodbytně svůj čas, někde za námi drbaly báby. Kolem nás přešly dvě paničky a doprovázel je přízemní jezevčík a když vše omočil, utíkal na konec ulice a zase se vracel zpátky.
A pak jeden malý hoch s děvčaty vpluli do jednoho domu a z balkónu ten mrňous vyhazoval malé plivance na vchod dole pod sebou a málem tam zasáhl jednu paní. A z okna toho domu vyletěl nečekaně chvástavý hlas kukačky. A hodiny na věži zazvonily opět dunivým hlasem. Projížděla líně auta, lidé přecházeli pomalu jako ovečky. Seděl jsem tam tupě a nezúčastněně, matka mi strhávala z hlavy slamák, že se zpotím. Pak jsme se vlekli domů vedrem a tichem. A mně se zdálo, že hodiny navždy dotloukly, kukačka dokukala, baby dodrbaly, matka dožbrblala své starůstky, kluk se docela vyplival z balkónu a pes vymočil ze své nepatrné jezevčí podoby. »Inu, jo,« povzdechla si tehdy moje matka.
Jsou ulice, které poznamenaly naše nostalgické, neopakovatelné vzpomínky, nepatrné, ale v životě člověka pevně ulpívající, bezvýznamné děje. Bohužel čas je neúprosně nevratný, zahlcuje nás nesmiřitelnou krutostí, pošlapává vše krásné, podivuhodné, romantické, zvláštní...
Bleskem rozčísnutý strom na rohu Pabláskovy ulice vykopali. Ale tíha, tíha čehosi podivně neuchopitelného tam pro mne stále visí v neviditelné pavučině děsu, horka, ale především zoufalého, bezvýchodného smutku jednoho jediného letního odpoledne.
»Inu, jo,« povzdechla by si moje matka, kdyby tam se mnou byla dnes, kdyby čas, ten věčný nepřítel opakovatelnosti, nepřestřihl její stařičkou a vetchou nit života. A tak zbývá jen vzpomínka na to drobně prožité odpoledne. Ale kdo ví, co je marginální a co je veliké?!? Proč se nám zdá někdy veliké a uchvacující to, co bylo jen nepatrné, ale ve vzpomínce dostalo docela jinou podobu? I nepatrná, kratičká ulice nám připraví někdy tak sugestivní zážitek, jaký nám nemůže poskytnout nejhonosnější bulvár, nejrušnější ulice. Je dobře, že každý z nás má někde v sobě uloženy navždy citlivé dojmy z Pabláskovy ulice. I když ta ulice má pochopitelně pro každého z nás docela jiné jméno a ty dojmy jsou také individuální...
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |