l. Odhalení pomníku světoznámého českého spisovatele Jaroslava Haška (s názvem Hlava XXII), dílo sochaře Radomíra Dvořáka. Mohutný žulový pomník se od konce dubna 2013 tyčí nedaleko Lipnice nad Sázavou.
2. Film italského režiséra Paola Sorrentina Velká nádhera (La Grande bellezza, 2013) – „stahovači“ a piráti už tento úžasný snímek stačili zhlédnout koncem loňského roku, v současnosti je uváděn také v českých kinech.
3. Televizní záznam divadelního představení Odpad, město, smrt – strhující hra Wernera Rainera Fassbindera v divadelní úpravě a režii Dušana D. Pařízka (2012). Záznam představení z Divadla Komedie odvysílala loni v prosinci Česká televize.
P. S. Za soukromou kulturní událost roku 2013 pokládám neuvěřitelně šťastnou vánoční koupi v Levných knihách: třídílné luxusní obří vydání slavných pohádek Tisíc a jedna noc v ceně 99 Kč za jeden díl! Vydala Euromedia Group – Odeon v r. 2011 ve skvostné úpravě (křídový papír, saténový obal se zlatou ražbou, zlatá ořízka, krásné barevné ilustrace, bohatý poznámkový aparát).
IVANA BLAHUTOVÁ, spisovatelka
Dovolte, abych se v anketě zastal toho kulturního oboru, kterému dnešek obzvláště nepřeje: poezie.
Pro mne je událostí roku Apokalypsa podle Joba od Karla Sýse. Proč? Je to kniha myšlenkově a emocionálně bohatá. Dokáže zaujmout a zatřást duší toho, kdo ji čte. K čemu bych ji přirovnal? Asi ke knize Piera Paola Pasoliniho Gramsciho popel. Oba básníci milují lidi, mají láskyplný vztah k životu a v jeho jménu se bouří proti všemu, co košatost života mrzačí a ochuzuje. Oba vyznávají volný verš, ale metafory se setkávají s drsnostmi jazyka; poezie, má-li být pravdivá, nesmí vyznávat uhlazenost. A zejména: oba vidí za horizont dneška. Jak napsal Karel Teige: „Báseň, uskutečňující touhu, touží se uskutečnit v pozemském životě, aby člověk, otrok skutečnosti, stal se vládcem skutečnosti. Cíl, k němuž se lze asymptoticky přibližovat, ale jehož nebude nikdy dosaženo, ať už bude sociální organizace jakákoliv: proto je básník věčný revolucionář, jemuž politické změny životních poměrů jsou jen stupni do nekonečna stoupajícího schodiště.“
Karle, díky!
MILOSLAV RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu
Za největší kulturní počin národa v roce 2013 považuji jeho rozhodnutí ve volbách do Parlamentu ČR.
VLASTA BRTNÍKOVÁ MARCH, šéfredaktorka portálu Literární.cz
1. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od švédského novináře Jonase Jonassona je jeden z nejzábavnějších románů poslední doby. Exkurse dějinami dvacátého století se stoletým hrdinou mi přijde sice trochu příliš zjednodušená, za přečtení ale stojí. A paralelní – současná – zápletka je napínavá a originální. Těším se na film, který z toho vznikne.
2. Leonard Cohen v O2 Aréně. Cohenovi – na rozdíl od Jonassonova hrdiny – ještě není sto, v roce 2014 mu bude „jen“ osmdesát. Přesto už jen skutečnost, že tento komorní zpěvák, v tomto věku, vyprodává sportovní arény, stojí za zaznamenání. Jenže s Cohenem je to ještě jinak – je to básnický guru v nejlepším slova smyslu a u takových lidí čas nic neznamená.
3. Vystoupení a deska písničkáře Mirka Kemela. Pan Kemel kreslí vtipy, které mě, přiznám se, zas moc neberou. Ve volném čase ale zpívá s akordeonem, a kdo navštíví jeho koncert zjistí, že se zrodila nenápadná, ale velmi charismatická písničkářská osobnost první kategorie.
DUŠAN SPÁČIL, básník a novinář
1. Radost mi udělalo nové věrné vydání kultovní knihy Jana Antonína Bati Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Nejsou v ní jen pouhé vize, ale také věrohodné cesty k lepší budoucnosti našeho státu. A nadšený jsem byl z listopadového 3. beatového festivalu v Teplicích, především z úchvatného, více než hodinového koncertu skupiny Olympic.
2. Naopak mne na dlouhou dobu rozčarovalo, zklamalo a bohužel i znechutilo nečekaně agresivní, hysterické a mstivé chování mnoha mých kolegů a přátel v souvislosti s přímou volbou prezidenta ČR.
3. Očekávám a doufám, že padne likvidační sazba DPH na knihy a naše nová vláda konečně porozumí svým občanům.
JIŘÍ ŠVEJDA, spisovatel, vydavatel
1. O knižní recenzi stručná definice říká, že je to žánr literární kritiky, posudek literárního díla po jeho vydání. Jeho posláním je v prvé řadě informovat potenciální čtenáře, že dílo spatřilo světlo světa, v druhé řadě pak na něj podat názor recenzentův. V uplynulých letech však režimní recenzenti u kritičtěji zaměřené literatury nepovažují vůbec za potřebné vzít novou tvorbu autorovu takto na vědomí. Nikdo z nich nechce nazlobit své chlebodárce. Palec ruky sevřené v pěst se otáčí proto vždy k zemi. Tuto kulturní politiku určil Václav Havel, s prominutím, literát na trůně. Obratem ji za svou přijali režimní nakladatelé a vydavatelé a jejich pisálci. Poslední básnická sbírka Karla Sýse Apokalypsa podle Joba je proto spolu s jeho další tvorbou – jako i s tvorbou dalších autorů – odsouzena k bezživotí. Nad tímto velkým básnickým dílem je zavěšen zlověstný, nenávistný mrak mlčení, který jen odráží čecháčkovskou ubohost, malost, ne-li kulturní záškodnictví.
Apokalypsa podle Joba je mimořádně erudované dílo, jehož 260 stran se čte téměř jedním dechem. Autor tu předkládá čtenářům neuhasínající ohňostroj překvapivých až provokujících metafor, do veršů moderní poezie překovaných obrazů usilování, zklamání a nadějí naší epochy. Možná, že se Sýs dočká času, kdy jeho dílo bude oceněno v zahraničí, nebo naší cenou státní.
2. Za druhý kulturní počin roku 2013 považuji časopis Lípa, pro levicovou kulturu tak důležitý, vydávaný Výborem národní kultury. V novém hávu a především nově koncipovaný se má tento čtvrtletník – po překonání krize v první polovině roku 2012 – čile k světu. Je svým obsahem jedinečný a čtenáři stále více vyhledávaný. Mezi podobně zaměřenými českými časopisy se řadí ke špičce. Poděkování za to patří osobě zvláště kompetentní a pro věc zanícené, šéfredaktorovi Janu Poláčkovi, jehož editorský rukopis posunul Lípu na současnou vysokou úroveň. Proto je mi líto, že časopis Lípa nemůže z nejrůznějších příčin, mimo jiné ekonomických, prorazit do celostátní distribuční sítě. Na trh, kde záplava bulvárních, populárních a komerčních časopisů se s tímto čtvrtletníkem nemůže měřit. I tím, že šéfredaktor a celá redakční rada, ale i všichni autoři do jednoho, věnují svůj čas i své umění časopisu Lípa naprosto bezplatně. Najde se sponzor, který by pomohl vyprostit Lípu z jejích podmínek, tak neblaze kapitalistických? S cílem zvýšit její náklad a pomoci tak dostat Lípu do celostátní distribuce?
3. Konečně za třetí významný kulturní počin roku 2013 považuji odchod paní Aleny Hanákové z funkce ministryně kultury České republiky. Bez komentáře.
JIŘÍ STANO, prozaik, básník – satirik a publicista
1. Strhující rekonstrukce bitvy o osvobození Kyjeva v roce 1943. V loňském listopadu v noci před reprízou rozhodujícího boje po 70 letech u ohňů na břehu Dněpru na tisíc ruských, ukrajinských a českých figurantů bez režiséra a taktovky do rozbřesku zpívaly vojenské písně. Byť nikdo neměl hlas Alexandrovců nebo Volodi Vysockého, ještě teď tyto vítězné melodie slyším.
2. Fejeton Karla Sýse o Kamile Moučkové a její trvající nenávisti k otci, Vilému Novém. Po premiéře filmu Hořící keř na dávno zesnulého tátu opět vyprázdnila fekální hovnocuc. Sýsův literární sarkasmus je hodný Jaroslava Haška a legendy polské žurnalistiky – Jerzyho Urbana.
3. Návštěva ateliéru sochařky Mirky Špačkové v obci Moravec na Žďársku. Absolventka proslulé školy prof. Vladimíra Preclíka tvoří doma, na kuchyňském stole a ve vaně, neboť nemůže zaplatit ateliér. Vloni dokončila sochu Na vlnách rozkoše, protože soudí: „Ženská intimita mě fascinuje, pro mě není tématem tabu, ale dílčím článkem přirozené a životadárné erotiky.” Ani toto originální dílo sochařka neudala, zatímco veřejný prostor měst, a už také vesnic, na Vysočině zaplňují kýče velkobetonáře Michala Olšiaka; sám sebe tituluje umělcem.
IVO HAVLÍK, novinář a fotograf
Tři kulturní NEJ loňského roku? Domnívám se, že nebyl žádný zvláštní důvod k jásání, neboť kultura bezesporu hyne na úbytě, dušena plevelem komerce a bulváru. Dle mého názoru je na tom u nás v poslední době zvláště špatně s úspěšnými díly filmová tvorba a architektura. Výtvarné umění je více méně deklasované na aranžering a vztyčené ukazováčky na Vltavě. O něco lépe je na tom literatura, poezie zoufale bojuje o přežití. I tak ale mohu jmenovat tři záležitosti, které mne při žatvě předcházejícího roku zaujaly.
V literatuře je to román autorky řady knih Taťány Březinové (Křižovatky žen, Tři holčičky na římse, Marika píše Vincimu, Děravý štěstí či Tanec na palatě, Takoví jsme blázni, Sanatorium raněných duší a Velká cesta seniorů) – Příběhy domu, který vyšel před Vánocemi (vydalo nakladatelství Akcent.). Březinová píše v hořkosladkém tónu knihy ze současnosti o nepřikrášleném životě, kde hlavní roli hraje naděje, jemný humor i dnes tak vzácná lidská solidarita. Všímá si lidí z okraje společnosti, těch obyčejných, nebo řekněme i neúspěšných. Dá se říci, že navazuje na čtyřicet let přetrženou roli tzv. sociálního (nikoli společenského) románu, což je výsledek velkých sociálních rozdílů v současné společnosti, které jsme za starého režimu neznali. Tato situace ale rodí i velká témata; otázkou je, jestli se jich někdo chopí.
Zcela výjimečným dílem je pak objemná sbírka burcující poezie z levého křídla Apokalypsa podle Joba z pera výjimečně nadaného a pracovitého Karla Sýse. Ten se nebojí na vlastní kůži již dvě desítky let vybubnovávat národ z letargie a klanění se zlatému teleti, byť je mu spíláno i vyhrožováno ze všech stran. Sýs na úctyhodných třech stovkách stran mapuje naše svědomí a nebojí se prostřednictvím metafor ukázat prstem. Apokalypsa podle Joba je velké politikum a není pochyb, že Karel Sýs opět strčil klacek do vosího hnízda. Ale jak říká staré arabské přísloví, psi štěkají a karavana kráčí dál. Smutné je, že pro takové dílo nenašel nakladatele a musel sbírku vydat vlastním nákladem.
Do třetice všeho dobrého. Bezesporu výstavou roku se dá nazvat defilé Zoubkova kumštu v Jízdárně Pražského hradu (listopad – březen). Expozice, kterou si sám osmaosmadesátiletý sochař sestavil, předvádí na tři sta soch (olovo, beton, umělý kámen), komorních plastik a reliéfů, vytvořených od poloviny 50. let do současnosti. Mne osobně nejvíce zaujaly jeho první práce s přesahem do 60. let minulého století, které dávají znát Zoubkovo hledání sebe sama. Pracoval ještě s tehdy populárními a žádanými náměty s výtvarnou stylizací, kterou používala řada jiných sochařů (Ruce k slunci nebo třeba Lešenář). Po roce 1989 se jeden čas angažuje v politice, pak se ale natrvalo vrací k svému nejoblíbenějšímu námětu a tím je Žena. Zoubkovy charakteristické protáhlé ženské figury někteří kunsthistorici považují až za kýč, nelze jim však ubrat na kráse ani sexu.
IVAN ČERNÝ, novinář, spisovatel
1. Byl jsem jednou pozván do zábavní televizní soutěže „Pročpak bych vám lhal“. Před natáčením jsem prozradil, že mám s sebou 150 milionů a nemám strach, že by mě někdo přepadl. Režisér tomu ani nechtěl věřit. Leč – pročpak bych mu lhal. Citovaný obsah jsem vyložil na stůl. Byla to básnická sbírka Vladimíra Majakovského 150.000.000 (kterou v překladu Jiřího Taufera vydal Odeon). Šlo o malou knížku v celokožené vazbě za 20 Kč, vydanou v roce 1972. Dnes ji mám doma jen jako malou kuriozitu. Největším překvapením pak bylo pro mne režisérovo ustrašené rozhodnutí, že o knížce (tedy o 150 milionech) mohu na kameru povídat, ale nikoli výtisk ukazovat. Prý by šlo o reklamu!!!
Věřte mně, pročpak bych vám lhal…
2. Vloni v létě, v červencových nejteplejších dnech, jsem v lese a skalách, kde každoročně stanuji u Vltavy na Častoboři (vedle stanu mám vždy malý stolek a psací stroj), dokončil rukopis dalšího stolního kalendáře – s patřičným předstihem – na příští rok, tedy na rok 2015. S jeho ilustrátorem Slávkem Martenkem jsem již o této skutečnosti udělal malou besedu v klubu Golem. Mnozí se bavili tím, jak dnes chceme (a musíme) mnohé stíhat s velkým časovým náskokem. Není tajemstvím, že citovaný kalendář (s tématem „muž a žena“) vydá dobře známé nakladatelství FUTURA.
3. Rok 2013 byl pro mě úspěšný v jedné malé, stále sledované skutečnosti: Vždyť na moje anketní otázky odepsalo a podepsalo několik stovek známých osobností. Takové ručně psané odpovědi vyžaduji a sbírám již od 22. září 1987 (první zápis tehdy učinil fotograf Jiří Všetečka). K 31. 12. 2013 jsem tak za dvacet šest let získal již 6425 vpisků, poznámek a přípodotků. O některé se již celý jeden rok dělím s vámi, se čtenáři Haló novin.
VRÁŤA EBR, sepisovatel a knihonamol
1. Píseň jednoho z tisíců bezdomovců v naší zemi, kterou jsem loni na podzim slyšel zpívat v jeho křovinatém brlohu v Kunratickém lese poblíž Dolnomlýnského rybníka. Nejvěrnějším posluchačem a přítelem přitom byl huňatý pes Žeryk, když se spolu vzájemně zahřívali na umolousané dece, ovíváni padajícím listím. Umělec bez střechy nad hlavou, hrající na hudební nástroj, tklivě zpíval: „Jdu a z boty palec čouhá, z boty děravý, blázen jsem a cesta dlouhá, snad mě napraví. Chodím sám a dům mi schází, když je mráz, tak přečkám v mlází, jen loutna má mě doprovází a pes toulavý.“
2. Apokalypsa podle Joba od Karla Sýse. Svým rebelantstvím se vymyká prorežimně servilním a ochočeným básníkům na úhoru české poezie. Podobnou drsnou smělost s funkčními expresivními výrazy jako Sýs v Čechách projevil ve své době ve Francii básník Francois Villon, buřič, pěnící žluč mocnému vladaři. Básnění o apokalypse zobrazuje odpudivou nahotu více než dvaceti roků restaurace kapitalismu v české kotlině, demolici lidských charakterů. A jde mnohem dál do svědomí složité české historie. Sýsovy verše tepou zvlčilost globálního světa a v pevné víře věští zánik tohoto vykořisťovatelského neřádu: „Amerika zachází na hollywoodské sny… Mrtvola kapitalismu chladne a svět se globálně otepluje.“
Básník předpovídá i neodvratnost toho, co musí jednou přijít ve společnosti nabité ohromnými sociálními rozpory. Táže se: „Jak dlouho bude zrno drceno na prach z něhož vzejde upocený chléb náš vezdejší? / Kdy se vzbouří samumy pasáty a monsuny? / Jak dlouho budou držet ryby huby?“ Apokalypsou podle Joba básník předběhl tuto bezohlednou a krutou dobu. Spravedlivého docenění svého díla v naší zemi zlomených nadějí a zločinu, kde mají moc žvaniví chameleoni s morálkou pod psa, se dočká možná až po smrti. Ale podstatná je skutečnost, že „kam vstoupí básník zůstane nesmrtelná stopa“. Především vrchnost nechť si zapíše za uši básníkovu vizi o neúprosně se točícím soukolí dějin: „Historie nevezme ohled na hysterii / Přežraní držíte siestu / posmíváte se prvnímu zvonění / přeslechli jste druhé / Po křeči vytryskne rudé semeno revoluce / moc bezmocných se změní v nemoc mocných“.
3. Po více než 20 letech návrat odstraněné sochy Julia Fučíka na veřejné a důstojné místo v jeho rodné Praze po boku sochy statečné Jožky Jabůrkové a v sousedství Čestného pohřebiště sovětských vojáků na Olšanech. Pražští konšelé se svým souhlasem s opětovnou instalací Fučíkovy sochy museli sklonit před slovním mistrovstvím člověka, který padl v boji proti fašismu a dal českému národu klenot naší literatury – Boženu Němcovou bojující, a celému světu unikátní Reportáž, psanou na oprátce. Návrat sochy rodáka z levého smíchovského břehu Vltavy je vítězstvím pokrokových lidí v České republice, podpořených mezinárodní solidaritou.
PhDr. JAN JELÍNEK, novinář
Jeden z nich je rozhodně výstava Františka Kupky Cesta k Amorfě, ta byla fakt skvostná; uspořádala ji Národní galerie.
Pak se mi líbil vysílací maraton k devadesátému výročí Čs. rozhlasu ze studia na Václavském náměstí.
Mám také záporný kulturní zážitek v podobě navracení uměleckých děl církvi.
GABRIELA HUBÁČKOVÁ, poslankyně KSČM
1. Pád Nečasovy vlády, jenž byl nejen významným politickým, ale i kulturním činem.
2. Poslední záběr závěrečné části režimního televizního seriálu České století. Z tohoto seriálu čouhala tendenčnost jako sláma z bot; někteří předlistopadoví televizní dramaturgové při něm jistě bledli závistí.
3. Stáhnutí Mé vzdálené vlasti z Nové scény ND, diletantského pokusu o dobové drama, propagandisticky „spíchnutého“ Karlem Steigerwaldem podle návodu: Vítěz píše dějiny. Tento pokus si koneckonců nijak nezadal s agitkami 50. let.
STANISLAV ZEMAN, redaktor
Z hudebních zážitků mi v paměti zůstává Händelův Mesiáš v nezvykle niterném, ale o to účinnějším provedení Collegia 1704, vedeného Václavem Luksem.
A z těch divadelních Tři mušketýři, kteří si v Divadle v Dlouhé překvapivě rozumějí s žižkovskou pavlačí konce šedesátých let a s písničkami Beatles.
Za zcela mimořádný počin pak pokládám cyklus Rozhlasový rok, který vloni denně vysílala stanice Vltava. Český veřejnoprávní rozhlas si tak připomínal devadesáté výročí svého vzniku. Pohledy do minulosti naší země, jak je zachoval zvukový archiv, poskytly fascinující zážitky. Vedle sebe se ocitly přelomové události se záznamy všedního dne, profánnost a vznešenost, důstojnost i trapnost. Po poslechu většiny z těch tří set pětašedesáti pořadů mám tísnivý pocit, že jsme se za uplynulých devadesát let nic nenaučili, a tak nám nezbude, než si minulost prožít znovu.
MILAN POKORNÝ, redaktor a vysokoškolský pedagog
V první polovině loňského roku vydal básník Jiří Žáček, kterého netřeba představovat, knížku nazvanou Strážce majáku (nakladatelství Šulc a Švarc). Je to soubor glos, poznámek, fejetonů, aforismů, zkrátka krátkých prozaických útvarů, na něž jsme zvyklí z psané žurnalistiky, prokládaný verši a ozdobený fotografiemi autorova syna Jakuba z jejich „majáku“ (chalupy na Frýdlantsku). Žáček v něm komentuje život kolem nás v posledních letech a činí tak nekompromisně, moudře a především velmi čtivě, takže se s jeho pohledem na náš současný svět většina čtenářů jistě ztotožní. Snímky dodávají knížce punc intimity a verše pak vyvažují svým nadhledem „blbou náladu“, jejíž příčiny Žáčkovy glosy osvětlují.
Básník a v posledních desetiletích především prozaik Jaroslav Čejka patří, stejně jako Žáček, ke generaci autorů, kteří se „provinili“ tím, že vydávali, byť skromně, v letech normalizace, na jejichž počátku vstupovali do literatury. Také tento autor řadou svých knížek (mnohé vydal pod pseudonymem) přesvědčil, že může právem uvádět v kolonce „povolání“ slovo spisovatel. Ke svým loňským sedmdesátinám nadělil sobě i svým čtenářům rozsáhlý román (350 stran, nakladatelství Moba), nazvaný Odcizená krajina. Přitažlivá fabule vycházející z reálného případu je přetvořena do čtivého syžetu, který v širokém záběru mapuje českou společnost druhé poloviny uplynulého století. Tyto řádky nejsou recenzí, proto připojím jen konstatování, že Čejka přišel po dlouhé době s pozoruhodným románem, který si jistě najde své čtenáře. Napsal jej kultivovaným jazykem, což dnes nebývá u vydávaných knih vždy pravidlem. V každém případě je z mého pohledu Čejkova kniha jedním z nepřehlédnutelných uměleckých počinů roku 2013.
Dne 16. prosince loňského roku měla v Divadle Viola, slavícím 50 let své existence, premiéru inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou, věnovaná velké české spisovatelce Boženě Němcové. Strhující intimní drama jejího nedlouhého života přiblížil autor divákovi ve „vícežánrové koláži“ (M. Horanský), v níž je na jedné straně obdivuhodná osobnost Němcové marně toužící po skutečné lásce a na straně druhé její manžel Josef Němec a další muži, u nichž spisovatelka hledala to, co nenašla v zákonném svazku. Horanského dramatická zkratka je velkolepou moderní metaforou, plně postihující složitost i tragičnost ženy, která předběhla svou dobu. Hraje ji – a nutno zdůraznit, že naprosto oslnivě – Táňa Vilhelmová, jíž sekundují Aleš Procházka a Tomáš Pavelka. Horanského scénář i režie představení vytvořily z této inscenace skutečně zlatý hřeb jubilejní sezóny tohoto v mnoha směrech zcela ojedinělého divadélka, které stále nezůstává nic dlužno svým hvězdným letům. Odhaduji, že vydrží na repertoáru velmi a velmi dlouho.
JIŘÍ TUŠL, publicista
Skvělý nápad, navíc výborně realizovaný, byla loňská Pražská muzejní noc, kdy se stovky lidí mohou zdarma podívat na místa, kam by je třeba jinak nenapadlo ani nahlédnout.
Okouzlení z užitého designu mi přinesla výstava Motocykl 2013 na pražském výstavišti. Estetičnost z některých modelů motorek přímo zářila, výtvarné umění sestoupilo z výšin a ušpinilo se od benzinových výparů – avšak bylo přitom zatraceně funkční…
A do třetice - ale nikoli na posledním místě – musím jmenovat knihu Lukáše Přibyla a Michala Plzáka Zapomenuté transporty, která navazuje na Přibylovy skvělé, objevné filmy. Obé sugestivně sděluje myšlenku, že na některé zločiny války se prostě zapomenout nedá – a nesmí…
LUBOR FALTEISEK, publicista a prozaik
Ptáte se na kulturní počiny loňského roku. Já vím o největším negativním počinu na kulturní scéně v loňském roce. Za něj považuji přechod tištěných Literárních novin z týdeníku na měsíčník. Je to ukázka bídy současné grantové politiky, která nemá zpětnou vazbu.
Prof. OSKAR KREJČÍ, politolog
Byl jsem na derniéře VINOBRANÍ v YPSILONCE. Tuto avantgardní pražskou scénu už po padesát let provozuje a řídí bohem vyvolený principál (a režisér a výtvarník a spisovatel etc.) Jan Schmid. Uvědomil jsem si, neboť už téměř stejný počet let ho znám, jakou roli po těch padesát tvůrčích let sehrával on a jeho divadlo v divadelním světě. Vzdal jsem mlčky hold jeho nepoddajné kreativitě, setrvalé pokoře a lidské vstřícnosti.
Malíř Aleš Knotek mne nejméně jedno desetiletí svým magickým dílem přesvědčuje, že je jedním z osobitých zářivých tvůrců, kterým se děje trvalé příkoří od všemocných bossů naší výtvarné scény. Snaží se ho příliš nebrat na vědomí. V houštinách divokých instalací a hodinových obrovitých pláten, zvláště mladší generace, je introvertní malíř s filosofickou hloubkou a dokonale pojednanou plochou obrazu téměř ztracen. Kdyby to šlo, potěšil by jistě i vnímavé srdce Jana Zrzavého.
Nakonec se musím vyznat z ohromení, kterým na mne zapůsobila básnická kniha Karla Sýse APOKALYPSA PODLE JOBA. Je to nepochybně fascinující vrchol jeho díla, epochální zpěv o lidstvu v troskách, o šíleném hledání základních kamenů lidství. Je to mohutný emocionální zádrhel všech otázek, všech nedořečených odpovědí, konvolut hrdosti a pláče. Úchvatné trosky reality, které skrývají příští stavbu, pokud pro svět nebude už pozdě. Je to nepominutelný evropský příspěvek do pokladnice poezie, jejíž vitální metaforu se žádným globálním pekuniárním kejklířům nepodaří zlomit.
VÁCLAV HONS, básník
Uvedu pouze jediné, literární dílo. Je to Sýsova Apokalypsa podle Joba. Dílo nadčasové, ale nikoli nadprostorové, je v naší kotlince mlékem a strdím už neoplývající pevně zakotvené. Jeho význam, aspoň doufám, docení až příští generace. Pokud bude ještě gramotná a dokáže ještě samostatně myslet.
V jiných společenských podmínkách by Karel Sýs dostal za svou knihu státní cenu. Třeba. Třeba by s ním byl rozhovor v televizi – existující podle veřejného práva a veřejnosti oddaně sloužící. Nebo…
EMIL HRUŠKA, spisovatel
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)