Hned s prvními verši SKŘIVÁNKA jsem si připomněl sbírku Karla Vůjtka z dvaaosmdesátého roku Takové noci takové dny, zvláště pak packavého Janka od Makova, který se mnou jezdíval dělnickým autobusem Ostrava - Kysuce. Stejná tíže osudu mne zalehla.
   Příběh jiného Janka a jeho nejbližších nelze než vyzpívat tlumeně, jak v podtitulu básnické skladby poznamenal autor.
   Od samého počátku jsem ji prožíval v napětí. Radost z očekávaného synáčka kalí hned představa korza na náměstí, kde Nesebereš tu jednu větu / která by k tobě / měla blíž. A pak už problesknou pochybnosti: Tolik se bojím / němé stěny. Až po Janův smutek a teskné pomyšlení na zatajovanou dceru, o které žena snad nic neví, ve zvukomalebných verších: Sněženka sněhem obehnána / Příbuzní / - skřípot černých vran - / Krhavě strne ostrá v oku. A bude chtít Janovu dceru vůbec poznat, ptám se za našeho hrdinu?...
   Ach Jane / Ty jsi přece janek / Copak jí ještě / zbude místo / aby i dcerce stlala hnízdo? / Poručíš plodné jabloni / ať mladý kmínek / odcloní? Těžké rozhodování, které navzdory pomlouvačným očím na rynku Janova žena rozřeší: Zkus to zkus / pohladit / Popřít pochlebnice / hřadující na zápraží... V mé ruce / její malá ruka / Kamínek v dlani / který puká / když chviličku je zahříván.
   Muže a ženu, co se mají rádi, ani teď nic nerozděluje. Opět je tu po horkých milováních nová naděje. A zas ta nejistota, která ještě zesílí litím olova o Vánocích. Už si jen nalhávají, už si jen namlouvají: Tichounká pošta / Ucho - dlaň / trošku se pohne. Až k bezmocnému: Janíčku / Janku / Jak jsi sil? / Jak jsi se se mnou / rozdělil?
   Ještěže Janova dcerka přijme jeho ženu jako maminku. Ale kdo z nich za to může, že nedostane bratříčka, malého Janka, Pěničku / druhou do dvojhlasu?... Lyrickoepická skladba končí v letargii, kdy se jim nedostává slov, kdy už pozapomněli na pěničku. Nezapomene na ni ale čtenář, stejně jako na kamínek, který puká v teplé dlani a tiché výčitky nad Jankovou setbou. .
   Skřivánek Karla Vůjtka ve své obrazné poetice se dá číst na jediný nádech. Cítím v něm atmosféru doby i místa, kde se autor narodil. Je v něm všechen smutek bezdětných manželství, jejich sny, radostná očekávání, naděje, které se mění v hořké poznání, stud bez provinění, alkohol a ticho, neštěstí, o které se musí podělit jen ztišeným hlasem.
   Vůjtkova Skřivánka s ilustracemi Václava Beránka a se zasvěceným doslovem Svatavy Urbanové vydal ve sličné grafické úpravě před Vánoci 2006 ostravský MONTANEX.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]