Spisovatele Milana Duška (1938 v Rosicích nad Labem) znají naši čtenáři ze stránek Haló novin i Obrysu-Kmene. Člen Unie českých spisovatelů a volného sdružení autorů "spojených literární příslušností k bývalému nakladatelství Kruh v Hradci Králové", které svépomocně edituje literární almanachy nazvané Pět z Kruhu; představil se i ve sborníku Na druhém břehu (Praha 2002). Jeho nejnovější román nese téměř reportážní název NAHÁ PRAVDA (Oftis, Ústí nad Orlicí 2003). Fakturou má blízko k prózám publikovaným samizdatově (za všechny připomeňme povídkové knihy a soubory Případ pro psychiatra? Příběhy od hranic nebo Výstřely u hranic, všechny bez data a místa vydání), k prózám se sociálně kritickou a detektivní zápletkou. Je uveden mottem z díla Varlama Šalamova (připomeňme si sbírky Ohnivé znamení a Moskevská oblaka), čtyřverším s motivem paměti, která "už skryla tolik zla / nelze to zvážit, změřit / i životem se prolhala / není jí co věřit".
   Hlavní postavou románu je důstojník Pohraniční stráže a později Sboru národní bezpečnosti Evžen Kodet, postava v lecčems autobiografická, evidentně blízká autorovu srdci. V roce 1968 odmítá splnit rozkaz a účastnit se rozhánění demonstrantů, ocitne se v nelibosti a působí "v různých zaměstnáních", např. slévač či topič. Po Listopadu je sice rehabilitován, povýšen na majora, ale do řad policie se ze "zdravotních důvodů" vrátit nemůže. Podle komentáře publikovaného na zadní straně přebalu "většina postav, o kterých autor píše, není vymyšlena a jejich příběhy a postoje na pozadí uvedených událostí jsou pravdivé". Není bez zajímavosti, že ve stejnojmenném nakladatelství vyšla před dvěma lety detektivní novela nazvaná Mrtvý z mýtiny, jejíž hlavní postava, soukromý detektiv Jányš, pověřený Evženem Kodetem, pátrá po vrahovi důstojníka Pohraniční stráže. Kodetovu sebevraždu můžeme chápat jako svého druhu epilog Nahé pravdy.
   Jde o románový pokus do jisté míry přínosný sociologicky, vyprávěný se smyslem pro věcnou objektivitu a detail. Svědčí o autorových bohatých životních zkušenostech, o znalosti mentality různých lidských chameleonů, dogmatiků, maloměšťáků, pragmatiků i voluntaristů. Usiluje o necenzurovaný obraz minulosti, a to právě očima postavy, která v tendenční antikomunistické triviální literatuře (vydávané za Umění) je karikována nebo skicována jako "zločinná" a "zavrženíhodná", popř. "pomýlená", již teprve "normalizace" přesvědčí i podstatě "komunistického zla". Z nového úhlu pohledu jsou zachyceny události roku 1968-1969. V recenzi se však soustředím na ty stránky románu, které budí rozpaky. Román by si zasloužil velmi přísnou korekci stylovou. Už Prolog budí rozpaky, když na prvních stranách čteme věty typu: "/./ a pak s nebývalým zájmem pohledem zkoumal nemocniční pokoj /./ odhrnul přikrývku na sousedním lůžku, hýžděmi spočinul na jeho okraji a mlčel /./ Probuzený adrenalin mu nejdřív nabídl podrážděnost" (s. 5-6). Někdy by stačily prosté škrty, vypuštění pleonasmů, oprava dílčích gramatických chyb (např. "aby jsi", interpunkce), změna slovosledu nebo odstranění "zaumnosti"; jindy je nutné věty zcela přestylizovat, neboť nedávají smysl, popř. působí komicky: "Po čtyřicítce na verandě lustr zaútočil třemi stovkami žárovkami jako reflektor" (s. 14). Nevhodně působí administrativní styl, srov. "kapacita prodejny od samého začátku pro tak velké sídliště nestačila kvůli malým skladovacím prostorám", nebo "Teprve po úplném splnění jeho požadavku se u závory objevil s konvičkou barvy" (s. 22) nebo "Aby ho udržel mimo dosah zbraně, musel s ním jít do tělesného kontaktu" (s. 29). Zvláště poslední formulace připomíná spíše policejní protokol. Pro druhé vydání románu bych proto doporučoval některé podstatné jazykově stylové úpravy, s ohledem na čtenáře a dějové napětí, spád.
   Výhrady vyvolává i kompozice románu, kombinace chronologického vypravování a retrospektivy. Ustavičné odbočování od hlavního proudu vyprávění zvláště v první části románu je rušivé a četbu znesnadňuje. Zdá se mi, že autorovi spíše vyhovuje prostor povídky (detektivní) než novely či románu. Hodnotu románu oslabuje i jeho empirismus: má působit jako dokument svého druhu, ale je zahlcen "nahou pravdou", ilustrující rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou, resp. nevalnou morální hodnotu účastníků historického procesu. Většina postav "není vymyšlena a jejich příběhy a postoje na pozadí uvedených událostí jsou pravdivé". Možná chybí odstup od látky, některá traumata jsou živá, zklamání z "polistopadového režimu" prožívají ti, kdo do něj vkládali naděje. Vedle dobře napsaných scén (např. ze slévárny) působí jiné epizody (zvláště po roce 1968) samoúčelně a popisně. Ilustrují jen to, co všichni známe, ve vztazích partnerských, generačních nebo pracovních, praktiky namnoze uplatňované i dnes. Ani závěr knihy nemůže přinést katarzi, mravní a estetickou, plný otázek a psychických traumat: "Když to všechno podtrhne a sečte, k čemu celý jeho život byl? Vždycky jen byl nějakým kolečkem v ohromném soukolí, kolečkem, na kterém ani moc nezáleží, které se snadno nahradí. Má vůbec smysl žít a o něco se snažit?" Jestliže v dobách perestrojky nebo v kruzích tzv. disentu intelektuálové a umělci podléhali iluzi idealistů drcených kolem dějin, osudu, společnosti ("totality"), potom Dušek nabízí jako vyvrcholení obraz člověka, který se ocitl a nadále zůstává ve vleku událostí. A "záhy pocítí, že u moci zůstali lidé spjatí s bývalým režimem", jak čteme na přebalu knihy. Etické gesto pasivní, možná i ghettoidní, jakkoli by se mu autor bránil.
   Moderní sociální román, ne pokus o něj v podobě "nahé pravdy", vyžaduje více jazykové, kreativní a umělecké invence. Přitom bychom mohli doufat, že právě představitel literární levice umělecky (nejen "empiricky") pravdivěji zobrazí - synekdochicky, se strategií exemplifikační, symbolicky, metodou travestie a parodie, hyperbolicky, dramatickou zkratkou či jinými postupy a metodami, třeba krajně "nerealistickými" - to, co zastírá oficiální sociologie, o čem mlčí artificiální literatura a co překrucuje tendenčnější, triviální čtivo. Nahá pravda je pouze koncept románu, ale snad vyvolá diskusi o jeho dalším směřování.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]