Básník, prozaik a publicista Vladimír Stibor, člen Unie českých spisovatelů, oslavil 25. února 50. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

   Zpravidla se tvrdí, že dětství zásadním způsobem rozhoduje o celém životě každého člověka. Jak to bylo to vaše?
   Určitě krásné. Mohl jsem snít své dětské sny, hrát si na indiány, s dědou jezdit každé léto do provoněného lesa kácet stromy a připravovat dřevo na zimu, s otcem a s mladším bratrem trampovat každou sobotu za jakéhokoliv počasí. A rozdělat oheň i na sněhu jedinou zápalkou bylo zálesáckou ctí i nutností.

   Poezie jednoho povznáší, s někým nepěkně zamává a dokonce si někdy zvolí pár nadšenců, s nimiž podepíše tzv. archu úmluvy na nesmírně dlouhý čas. Kdy a kde zastihla poezie právě vás?
   Nemohu říct přesně, kdy se to stalo, nejspíše na přelomu dětství a dospívání. Věnovat básničku mladé a krásné spolužačce bylo tehdy nesmírnou výzvou i nejlákavějším pokušením. Pak mě záhy dostihly verše starých čínských básníků, velikán Vladimír Holan, jehož poezii nešlo minout ani obejít. Vzápětí se pootevírala dvířka do dalších zakázaných zahrad, kde se prapodivnými slovy jen hemžilo.

   Můžete se zmínit alespoň letmo o spisovatelích, kteří vás ovlivnili a nebýt jich, bylo by vaše literární směřování jiné?
   Kdesi hluboko uvnitř mám dodnes živou vzpomínku na svého milovaného básníka a učitele Vlastimila Maršíčka, první, kdo uváděl mé verše, byl i je dodnes všeobecně známý Miroslav Kovářík. A kdybych je na své literární pouti nepotkal? Asi bych se ocitl někde jinde.

   Jak se díváte na současnou českou literaturu? Máte z ní radost?
   Popravdě řečeno příliš nečtu. Spíše se ponořím do sbírky poezie. V poslední době na mne zapůsobila básnická věc Karly Erbové Smírčí kámen. Bylo by krásné mít více volného času, pročítat spisy Marka Aurelia či Ježíše z Nazaretu nebo se probírat posledními novinkami české literární tvorby. Snad jednou. Pak by se nechalo mluvit i o té radosti.

   Jaké literární období bylo pro vaši tvorbu nejplodnější, anebo na své nejlepší roky ještě čekáte?
   Musím připustit, že nejlepší roky jsou ty, které jsou nyní, a ne až někdy v pomyslné budoucnosti, každý den, každý okamžik, i když se třeba nedaří. A nejvíce podnětnou dobou jsou přece ty čase, kdy se plahočíme po kolenou. Tu a tam lze potkat i někoho, kdo putuje či se vrací do vyhnanství. Vzpomněl jsem si na básníka Publia Ovidia.
   
   Měla by literatura chodit a běhat za čtenářem, nebo by čtenáři a posluchači měli udělat pár vstřícných kroků?
   Lze oddělit spojené nádoby, jakmile jimi neustále protéká a koluje stále táž voda mísící se s krví, jindy s ranní vodou z tajících ledovců?

   Není zakopaný pes nezájmu o současnou poezii a prózu také v tom, že se vyhýbá závažným a nosným tématům, že raději uhýbá před realitou a nechce se podívat pravdě do očí?
   Zase máte pravdu. Kdo se nechce spálit a netouží vidět skutečnost v pravém světle, těká očima, potí se mu ruce a ohání se tisícem výmluv. A je-li současná, přesněji protěžovaná poezie z převážné své části nabitá negací, vulgaritou, dekadencí s dostatečnou příměsí intelektuálštiny, pak se není co divit. Zkuste otevřít stránky novin...

   Ale odbočme od politických témat. Svádí mě zeptat se, zda a jaká literární rukavice před vámi ještě leží. Nebo vás občas napadne jako mne, že posláním básníka je pracovat až do úmoru, ač dílo nám nebude dovoleno dokončit?
   Těch pohozených rukavic a usmívajících se na někoho, kdo půjde kolem, těch by bylo. Sny, především ty tvůrčí, se nemají prozrazovat.
   Krásné je vymýšlet nové vize, opájet se jimi, věřit, že na kopci stojí soudek s vínem a budeme-li mít to štěstí, nelze vyloučit, že tam někde vysoko pro nás v trávě leží i čekají broušené skleničky nebo nádobky z pálené hlíny. Několikrát jsem se již v životě přesvědčil, že neméně úchvatné je pít rovnou z dlaní.

   S kým byste nejraději poseděl u sklenky vína, a nejenom u jedné, celou noc?
   Se všemi čínskými básníky, s tulákem Karlem Hynkem, s tvůrcem Citadely. Kéž by to bylo víc než na jednu pouhopouhou noc.

   Kdybyste si mohl splnit největší básnické přání svého života, jaké by to bylo?
   Mít na všechno dostatek času, což není možné. Vždycky je nutné volit mezi tím, co musíme ještě vykonat a mezi tím, čeho se musíme naučit se vzdát; trochu to bolí.

   Myslíte, že se dožijeme doby, kdy literatura se bude dělit na tu dobrou a špatnou? Nebo se pravda skrývá ještě jinde? Či snad každá doba si utváří jen svou literární oligarchii a ty nepřizvané zcela přehlíží?
   Není to nic výjimečného, že každá doba si "píše" své dějiny a jak ráda mnohé ze své minulosti vynechává, až se občas člověk nestačí divit. Literatura by se neměla rozpadat na tvůrce pravice, levice či nábožensky orientované spisovatele. Literatura je buď dobrá, a ta snad přežije na nějakých "ostrůvcích mezi proudy", nebo není, byť to zní jakkoliv tvrdě a nesmlouvavě. Bláboly, sebemrskačství, žvásty a podobné výlevy za literaturu nepovažuji.

   Co očekáváte s Návratem měsíčních vzducholodí? Objevení Nového světa pro básníky?
   Při psaní sbírky o vesmírných plavidlech, jež se nám málokdy zjevují na noční obloze, jsem především myslel na jednoho starého básníka, snílka i cestovatele z pražské Kampy, na pokorného léčitele svých nemocných, neboť o všech svých marodech mluvil vždycky jako o svých láskách, o černé a kouzelné Indii, vždyť je to téměř celý básnický kontinent, a nejen kousek bohem stvořené i zapomenuté země. Až jednou jsem narazil v jakémsi textu zprávu, že se za něho denně modlí všechny jeptišky v leprosáriu; musel tam zanechat dar nevyčíslitelné léčivé hodnoty... A měsíční vzducholodě? Přál bych si, aby jim bylo dovoleno vznášet se právě nad podobnými krajinami. Vím, že je to přání nesmírně neskromné, ale když jste se už jednou ptal...

   Skončeme však pozitivněji. Kolik šťastných dní jste díky poezii prožil? Stačí jen odhadem... Vždyť slova bývají tak nepřesná. Básníci tu a tam říkají: Nebo se mýlím?
   Náhodou to vím přesně. Bylo jich tolik, kolik je zrníček písku okolo zasypané pouštní studny. To nám ale nebrání věřit, že odházíme-li nánosy bláta, stovky kamenů, že na vodu narazíme. A kdybychom náhodou neuspěli, což je více než pravděpodobné, musíme začít kopat o kousek dál. A pak ještě jednou... Vždyť i na tisíc napsaných básní připadá jen několik, s nimiž je nám nebývalou ctí přijít do řečí...

   Hovořil BŘETISLAV KOTYZA, básník ze Zlína
   




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)