Ve čtvrtek 2. února mrzlo, až praštělo v kmenech stromů a ptačí trylky se ve zkřehlých zobácích opeřenců měnily v jinovatku. Zatímco zima ukazovala ledové svaly jako na přehlídce kulturistů, před Velkou obřadní síní strašnického krematoria toho dne kolem 14. hodiny přešlapovalo několik zkřehlých postav zakuklených v beranicích, z nichž truchlivě vyčuhovaly hejlovité nosy. Vesměs starší ročníky, které si pamatovaly nebožtíka z časů, kdy byl ještě jura, skeptický ironik, bystrý glosátor, bohémský flamendr a potížista, ale především bohem nadaný básník, jehož imaginativní prvotina Lampa zazářila na úsvitu 60. let. V kódové básni sbírky rozsvěcí fiktivní postava slepého otce lampu a přesto, že její světlo nevidí, o to intenzivněji vnímá jeho přítomnost. Oč temnější je prostor kolem protagonisty, o to zářivější je jeho niterný svět coby místo azylu pro uštvanou Pravdu lapenou v labyrintu tzv. reality, která (jak soudí např. Adorno) není možná ničím jiným nežli vrcholnou ideologií, v níž se truchlivá hrstka smutečních hostí přišla rozloučit s básníkem, jehož většina z přítomných znala osobně a strávila s ním, stejně jako já, nejednu dlouhou noc nad sklenkou vína hovorem o poezii života a životě poezie. Neb ve víně, jak se praví, je pravda…, ale ve kterém, u čerta, ve kterém? Tož hledejme, kamarádi, hledejme! A nenechme se otrávit, i kdybychom ráno na dně sklínky místo svaté pravdy našli jen pár bludných muších křídel.
Básník, o němž je řeč, byl rovněž autorem knížek pro děti a filmových scénářů. Což se čas od času i bizarně propojilo. Vzpomeňme například hororovou pohádku Deváté srdce, kterou režíroval Juraj Herz a v současné době ji připravilo pro scénické provedení Národní divadlo v Praze. Na rozdíl od divadla, kdy na konci představení padá opona, aby se příští večer mohla nad týmž příběhem opět vytáhnout, v prostém životě se zvedne jen jednou, ponejprv, a jedinkrát, naposledy a definitivně padá. Co stihnete v čase mezi tím, je neodvolatelné a už vám to nikdo neodpáře. Zvláště dobová kritika, pro niž je vždy důležitější, jak jste kde zapsán, než co jste napsal.
Opona Josefa Hanzlíka (neb už jste zajisté poznali, o koho se jedná) se zvedla 19. 2. 1938 v Neratovicích. V čase, který mu patřil na této pomíjivé scéně, vystudoval psychologii na pražské filozofické fakultě (1957–63), již absolvoval diplomovou prací Příspěvek k psychologii literatury, byl redaktorem v literárním měsíčníku Plamen (1966-69), dramaturgem a scénáristou tvůrčí skupiny filmů pro děti a mládež Filmového studia Barrandov, věnoval se i překladům (např. z americké, jihoslovanské či ruské poezie), ale především byl básníkem. Z jeho sbírek jmenujme (kromě zmíněné Lampy) třeba Bludný kámen, Požár babylonské věže, Stříbrné oči, Země za Paříží, Černý kolotoč, Úzkost, Potlesk pro Herodesa, Krajina Euforie…
Recenzenti o něm psali coby o básníku jemné a křehké citlivosti i silného, až mučivě přísného intelektu, či jako tragikovi a baladikovi svého pokolení. Nejlépe to však vystihl sám ve Stříbrných očích, kde se ztotožnil s básníkem, jenž potkal „hříbátko lásky“… i „hříbátko smutku s očima hluboko dovnitř“.
Co k tomu dodat, co dodat, když hříbátko lásky i smutku spase všechnu trávu žití…
Co dodat, když v krajině za Paříží padá tma a popel z požáru Babylónské věže rozfoukal vítr…
Už se kácí hodně blízko, podotkl při této příležitosti Jiří Žáček, a jiný básník, chvíli před obřadem, když se rozhlédl po těch několika málo prokřehlých postavách u vchodu obřadní síně, pravil lakonicky: Po básníkovi dnes v Čechách ani pes neštěkne.
Myslím, že měl v té chvíli na mysli i nepochopitelné mlčení v České televizi, či v Českém rozhlase – o velkých denících ani nemluvě. Upřímně řečeno, jediné místo, kam bylo možné něco rozumného napsat, byla pamětní kniha v obřadní síni.
Zajisté to není poprvé, kdy u nás básníci odcházejí téměř bez povšimnutí. Ne pro nedostatečnost své poezie. Ale namnoze proto, že se právě jaksi nenosili, protože nebyli tak docela košer, protože byli nejrůznějšími kádrováky, jimž se obecně říkalo Oni, zváženi lehkými. I proto jsme kdysi oživovali naději slovy: „Nejsme jako oni!“
Platí to vůbec ještě? A pokud ano, kdo jsou ti ONI?
A kdo jsme, proboha, MY?!
Domů jsme se rozcházeli mlčky. Zachumláni do sebe. Čechy sevřel mráz. Myslím, že jen tak nepoleví.
Autor: LUBOMÍR BROŽEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)