Den blbec?
Znáte to: budík vás probudí a vy máte pocit, že vám začíná Den blbec. Všechno vás štve, rozčiluje, dráždí, chleba k snídani je tvrdý, čaj studený, málo sladký, rádio, které si pustíte, trapně ukecané a ke všemu meteorologové hlásí biopředpověď 3...! Prostě něco jako ranní depka.
Přesně takhle začínám dnešní den. Protože jsem včera musel odvézt auto do servisu, aby mi tam cosi spravili, musím dnes do Prahy autobusem. To znamená nejmíň o půl hodiny dřív vstávat, oholit se, obléknout, hodit do sebe v kuchyni zbytek koláče a vyrazit. Ještě se rozloučit s manželkou, která se protahuje v postýlce a přitom sleduje střídavě ranní program televize.
„Tak čao, Jarunko!“ zdravím ji a líbám na rozloučenou.
Ona odhlédne od obrazovky, podívá se na mě a řekne přísně: „V téhle košili snad do Prahy nepojedeš?!“
„Mně se v ní ale dobře chodí!“
„Vem si okamžitě tu světlemodrou!“
„Ale ta je úplně nová...!“ pokouším se kňouravě namítat.
„Právě proto!“ konstatuje ona a očima se vrací k dvojici vtipných moderátorů.
Co mohu jiného dělat, než ji uposlechnout?
Takže skoro všechno ze sebe shodit, obléknout si ten bleděmodrý děs a znovu zpátky na molo. „No vidíš, že je to jiné!“ pochválí si posluchačka TV svůj nápad a na dálku mi zamává.
A už pádím! Zavázat boty, zamknout za sebou dveře a vrátka, uložit svazek klíčů do levé kapsy, a teprve potom jsem na ulici a nabírám tempo i směr.
Sotva ale udělám pár kroků, zahlédnu před sebou starou Nováčkovou, jak stojí venku u popelnice. Zřejmě třídí odpad.
Slušně pozdravím a chci pokračovat dál v cestě k autobusové zastávce. Sousedka mě ale zarazí. Zvedne ruku a ukáže za moje záda. „Ten plot kolem vašeho baráku byste měl natřít! Je už
celej rezavej. To to sám nevidíte?!“
Aniž bych se ohlédl, ujistím ji: „Jo, v létě se do toho dám! Až bude líp schnout barva!“
Nováčková je mou odpovědí nejspíš spokojena, protože hodila bradou a něco si pro sebe mumlá.
Znovu zrychlím krok a přemítám, zda není na čase, aby naše nemocnice zřizovaly konečně bábyboxy. Myslím, že by v nich bylo dost rušno.
Na autobusové zastávce už čeká asi deset lidí, možná stejně otrávených jako jsem dnes já. První v zástupu budoucích cestujících je maminka s asi pětiletým chlapcem. Klučík poskakuje jako vrabčák, čekání je mu také dlouhé. Najednou se obrátí na matku a zeptá se: „Kam jedeme, maminko?“
„Do nemocnice, Vašíku!“
„A proč?“
„Budou ti tam rovnat nohy!“
„Proč?“
„Protože je máš křivé, víš?“
„Víc, než máš ty?“
Oči nás, kteří tomuto rozhovoru nasloucháme, se automaticky stáčí k dolním končetinám mladé maminky. Jejich případná čitelnost však není kupodivu příliš zřejmá. A ona své dítě přesto ujistí: „Tolik ne, Vašíku!“
Chlapec k ní nahoru okamžitě vyšle spokojený úsměv.
A já mám najednou chuť té mladé ženě zatleskat. Protože pokud snad existuje státnice z mateřské lásky, složila ji před početnou komisí odborníků na výbornou. Najednou i mně je zase báječně, mám pocit, že jsem právě dostal velice účinnou povzbuzující injekci, všechna ta ranní blbá nálada ze mne najednou spadla a den, který je přede mnou, je zase plný slunce. I když zaleze možná občas za mraky.
Pojď, promluvíme si, zlato!
Vracím se odpoledne pozdě z práce a těším se, jak si v poklidu domova odpočinu a načerpám nové síly. Odemknu, vejdu do předsíně, zuji boty, vklouznu do pantoflí, pověsím svou oblíbenou bundu na věšák a natáhnu ruku po klice k obýváku.
Ale tu se zarazím. Za dveřmi je slyšet rozhovor muže a ženy.
Snad tam ta moje někoho nemá?!!! bleskne mi hlavou a přitisknu ucho na dveře.
Zevnitř slyším ženský hlas, jak říká: „Chyběl jsi mi. Moc jsi mi chyběl. Doufám, že mě přijdeš zase navštívit?!“
Chlap, co vevnitř opruzuje, jen zahučí: „Rád!“ A ona (proboha, snad to není moje žena! bleskne mi hlavou), mu připomene:
„Naposledy jsi byl u mne před osmi lety!“
„Ano, bylo to tenkrát krásné...!“
„Ty jsi nezapomněl?“
„Na tebe nikdo nezapomene...!“
A dost!!! vykřikne ve mně neskutečná žárlivost a vrazím do obýváku. Tam je ale moje žena naštěstí docela sama. Sedí se skrčenýma nohama na gauči a dívá se soustředěně před sebe. Na televizi,
jasně!
Ve zlomku sekundy mi dojde, že se zase dívá na nějakou tu jihoamerickou telenovelu. Přesto se po mně otočí, zamává mi na pozdrav prsty jedné ruky a pak opět sleduje ten fantasticky dojemný rozhovor na obrazovce.
S úlevou vydechnu. A tiše odcházím vedle. Mezi několik málo trvalých zákazů, jež nade mnou vyhlásila moje milovaná žena, je totiž jeden zvlášť krutý. Nesmím se dívat na jihoamerické telenovely. Tedy: mohu se na ně dívat, ale ne společně s ní v obýváku. Když se mi zachce některý díl vidět, musím se přesunout do ložnice, kde máme také jeden postarší televizní přístroj.
Pokud se vám snad bude zdát tento náš manželský rozkol podivným, dochází k němu proto, že bývám pokaždé tak vtažen do děje, že s postavami nahlas diskutuji. Dokonce je předbíhám v
odpovědích, neboť jsem si velice snadno osvojil způsob jejich konverzace.
Fascinuje mě třeba, že služebná, která dostala právě výpověď od své šéfové, se svěřuje své kolegyni o tomto profesním zásahu tak nějak nepravdivě. Řekne jen smutně: „Pláči proto, že
mě dnes paní Frasqita propustila ze služby! Oh, jak se to silně dotklo mého srdce!“ Na rozdíl od zcela logické reakce hrdinky kteréhokoliv českého seriálu, která by si ulevila nejspíš asi takto: „Představ si, že mi ta kráva dnes dala kopačky!“
Je mi jasné, že jenom způsob vyjadřování jednotlivých postav, o němž se zmiňuji, by pochopitelně ještě nezaručoval ten fantastický úspěch u našich divaček. A dokonce nevěřím ani své švagrové Maruš, která tvrdí, že je to proto, že se v telenovelách nestřílí! Maruš se mýlí! Ukázalo se totiž už několikrát, a svědomité divačky mi to jistě potvrdí, že v některém dílu, ale připomínám, že opravdu jen zřídka, se nějaká ta nefunkční pistole objevila.
Nemaje doma, jako každý chlap, nic jiného na práci, hledal jsem tedy klíč k úspěchu těchto vrcholných televizních děl.
Myslím, že jsem jej našel, i když to nebylo snadné!
Podle mne spočívá ta přímo fantastická sledovanost v dokonalé stavbě příběhu. Učiňme pokus! Vyberte si, prosím, jednu naprosto libovolnou telenovelku a sami posuďte, jaké postavy v
ní vystupují! Především naivní, zaláskovaná, nezkušená dívka, tak kolem 25. (Míry 92, 52, 88.) Dále mladý, vždy černovlasý a svádivě nagelovaný, dokonale oblečený muž, jen o pár let
starší. Pozor ale na něho!!! Časem se z něj vyklube pěknej parchant. Potom jeho starší kamarád či kolega, jenž jeho charakterové poklesky ještě víc umocňuje.
Naštěstí ale, když už je všem mladým nejhůře, posadí se do rohu gauče paní Frasqita! Ta už bohužel dávno vyměnila půvab za moudrost a tu teď kolem sebe šíří jako dýmějový mor.
Všichni, kteří se právě sešli, jsou za každou takovou perlu, již paní Frasqita vysloví, neskonale vděčni. A ona nezaváhá nikdy. Poradí svému zeťovi, jak má řídit banku, když jde právě na světových trzích cena ropy dolů, manželovi typ nového kabrioletu, který hodlá zakoupit, a když jí její půvabná vnučka v 544. díle prozradí, že onemocněla jistou pohlavní nemocí, vsadil bych se o svou platební kartu, že jí paní Frasqita doporučí léčbu salvarsanem, což není nic jiného, dodá
ta dáma jaksi bokem, než paradyhydroxymetadiaminoarsenobenzenhydrochlorid. A udivenou
vnučku přitom povzbudí úsměvem svých dokonalých 34 zubů.
Tak to je přece hrdinka, která si získává sympatie všech divaček. A vůbec nemusí vystřelit po někom z pistole! Samotné její rtíky mají spolehlivou kadenci samopalu kalašnikov.
Nejvíc mě ovšem na telenovelách fascinují reakce mužů na jejich vlastní neúspěchy v milostném životě. Mluví třeba s nějakou docela hezkou ženskou a když mu jeho kráska sdělí, že s ním dnes na rande nepůjde, práskne mu snad v bedně, takže prohlásí skoro plačky: „Tvá odmítavá slova se dotkla hluboce mých citů! Jak dlouho asi s tím zklamáním bude muset zápasit moje raněné srdce...?!“ A já mám pocit, že ten chlápek nemá daleko k sebevraždě.
Podobné dialogy přímo zbožňuji. A pochopitelně je i komentuji. Nu a proto mám asi pokaždé tak na hodinku k dispozici samotku naší ložnice!
Ale abych jen nesýčkoval...! V jednom díle jisté telenovely přivítala hlavní hrdinka svého manžela slovy: „Vypadáš dnes unaveně, zlato!“
Tak tuhle větu jsem od své ženy Jarky neslyšel za uplynulých 50 roků našeho manželství ani jednou! A jak bych si ji vychutnal, až seriál zanedlouho skončí. Třeba i bez toho zlata!
Autor: STANISLAV RUDOLF
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)