Loňského léta jsme si připomněli 70. let od slavné vítězné bitvy čs. brigády u Zborova. Ihned po tomto vítězství byl proveden větší nábor, při kterém se čs. legie rozšířily o dalších 30 tisíc dobrovolníků. O způsobu náboru na širé Rusi se nedochovalo mnoho zpráv. Ponejvíce se tradovaly zprávy, když legionáři svým dětem nebo vnoučatům vykládali o čs. legiích, tedy i o tom, jak se sami do nich dostali.
Z čs. legionářů dnes již nikdo není živ. Nežije ani většina přímých potomků, zbývají už jen vnoučata. Přesto z nečetných zkazek víme něco o náboru do legií. Po vítězství u Zborova se situace natolik zlepšila, že vedení dostalo oprávnění navštěvovat zajatecké tábory v Rusku a provádět nábor.
Ten byl téměř všude stejný: velitelství zajateckého tábora z podnětu náborové jednotky čs. legií svolalo na vhodné prostranství všechny zajatce, ke kterým mluvili náboroví důstojníci. Projev byl zakončen výzvou, aby čeští a slovenští zajatci vstoupili do čs. legií. Pak následovalo menší hemžení a zajatci vystoupili z řad. Vedoucí náborové složky se zeptal někoho ze zajatců, zda vystoupili všichni zajatci české či slovenské národnosti. Nábor dobrovolníků zpravidla proběhl bez mimořádných problémů.
Zajímavý problém však vznikl při závěru náboru v jednom zajateckém táboře. Po dotazu, zda z řad vystoupili všichni zajatci české či slovenské národnosti, dotázaný zajatec odvětil, že nikoli a pak označil zajatce, který z řady nevystoupil. Na dotaz, proč tak neučinil, začal dotázaný Jaroslav N. přímo s vlasteneckým zanícením říkat, jak rád půjde mezi čs. legionáře, ale prosil o poshovění o dva měsíce, že pak prý přijde sám. Dotyčný Jaroslav N. byl totiž frekventantem školení, které v zajateckém táboře po večerech probíhalo v německém jazyce a za dva měsíce dvouroční kurs skončí a on získá vysvědčení o absolvování obchodní školy. Výřečnost náborového pracovníka však byla účinnější a zajatecký student také odcházel do řad čs. legií.
Pilné ručičky legionářů nikdy nezahálely, i když k tomu bylo někdy zapotřebí menšího či většího sebezapření. Za první světové války řadoví vojáci málem všech armád byli svědky výjevů, kdy kněží žehnali zbraním. Byli ponejvíce ateisté, ale přesto se cestou podél sibiřské magistrály rádi vytáhli svou zručností i při nějaké menší brigádnické opravě pravoslavného chrámu. V tomto směru prý byl nejpilnější pozdější přírůstek legií, bratr legionář, kterého přezdívali Jebavý, ačkoli nosil jiné, běžnější příjmení. Bratr Jebavý se do legií přihlásil za podivných okolností. Přiběhl na jedno nádraží, kde se nacházelo několik bratří v »těpluškách« (vagonech se zdvojenými stěnami, navíc s tepelnou izolací). První dotaz zadýchaného Jebavého zněl: »Jste českoslovenští legionáři? A vezmete mě mezi sebe?« Dostal příslib, když prozradí, proč ten spěch. Jebavý byl coby zajatec přidělen na Sibiři do opuštěné vesnice, kde byl jediným mužským. Všichni dospělí muži museli narukovat. Povinností Jebavého bylo každou noc spát jinde, popřípadě směl na jednom místě zůstat i den či dva, pokud v domě žily dvě nebo tři ženy. Jebavému se pobyt proměnil v galeje. Náhodou se však doslechl, že prý na velmi vzdálené železniční stanici jsou Čechoslováci. Dostal spásný nápad a i když ho kdysi vystrašili, že sibiřský tygr mívá hlad po celý rok, odhodlal se k činu. Dopadlo to dobře, do legií byl přijat.
Mezi legionáři byli i různí vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jeden z takových se jednou procházel po vladivostockém přístavu a všiml si, že lodě i lodičky připlouvající ze severu Koreje mají bezvadné nátěry. Po krátkém rozhovoru zjistil, že v nedaleké Koreji mají takovou barvu přirozené zeminy. Na místě se přesvědčil, že informace je pravdivá. Po návratu do Vladivostoku založil společnost s účastí japonského a amerického kapitálu. Moc si výnosů ze svých akcií neužil, neboť poměrně brzy přišla na něho řada, aby se nalodil a s ostatními brášky odplul na americké lodi a přiblížil se osvobozené vlasti.
Autor: JAROSLAV LIŠKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)