(Nad knihou Robina Bakera VÁLKA SPERMIÍ; vydalo nakladatelství Jota, Brno 2005)
Jelikož se zabývám lidskou sexualitou v podstatě celý život, koupil jsem si tuto podle obalu "jednu z nejprodávanějších knih v žebříčcích populárně-naučné literatury" v podstatě jako "povinnou četbu", neboť si potřebuji udržovat přehled, co o tomto tématu píší jiní. Abych ji vůbec dočetl, musel jsem si nakonec otevřít láhev (což jindy nedělám), a druhý den, za střízliva, ne v nějakém opileckém amoku, jsem ji roztrhal na malé kousky a hodil do odpadků (což také jindy nedělám). Proč?
Hlavně proto, že si nemyslím, že by měl někdo další ztrácet její četbou čas. Informační hustota je v ní mizivá, a po literární stránce jde o neskutečný škvár.
Základní východisko "knihy", že sex v žádném případě nemá žádnou jinou funkci než rozmnožovací, které se autor snaží dokládat řadou rozvleklých příběhů, jimž se snaží dát jakousi beletristickou formu, považuji za stejně opodstatněné jako tvrzení, že jedinou funkcí sexu je vyvolat chuť na Coca-Colu.
A dokážu si i představit, jak bych mohl v daleko kratší době než autor napsat třeba i ještě delší a rozvláčnější knihu právě na takové téma. Podobně dlouze bych líčil, jak je rozkvetlá louka, jak zurčí potok a vůkol šumí les, jak kytky i les omamně voní, ptáci vyzpěvují, žáby kuňkají, srnci dupou kopýtky a hadi syčí ... a když on a ona zvednou své zraky, spatří billboard s reklamou na Coca-Colu, vrhnou se na sebe, a po detailně popsané scéně natáhnou své ruce po plastikové láhvi. K tomu bych přidal pár statistik, vymyšlených stejně jako volební preference, podle kterých mají po sexu všichni chuť na Coca-colu, a nikdo ne na Pepsi. A i bych si ušetřil práci: Několikastránkové výjevy přírodních scenérií bych naskenoval z knihy nějakého starého autora (kdo by to dnes poznal?), erotické scény z pornočasopisů (myslím, že je po sobě nečtou ani sami autoři, takže by těžko hrozil postih ohledně autorských práv). A přesto by kniha nakonec měla přece jen trochu větší literární úroveň, protože ve větách, kterými bych tyto části spojoval, bych se prostě nedokázal zapřít.
Ačkoli se autor ve výkladových pasážích ohání příklady z živočišné říše, vesměs dává přednost bezobratlým, a ne živočichům, se kterými by měl být člověk více příbuzný, a pokud přece jen uvádí příklady ze života primátů, tak většinou ne zrovna takové, které bych považoval za relevantní, a i ty, které uvádí, poněkud "zanikají v hromadě hmyzu".
... Takový výběr příkladů by se dal přirovnat k napsání nafto-benzínové kuchařky na základě příkladů bakterií, které dokáží rozkládat ropu.
Kdyby měl autor skutečné znalosti biologie, věděl by, že sex vznikl původně u jednobuněčných organismů jako prostředek proti stresu, u mnohobuněčných slouží hlavně jako prostředek ke zvýšení imunity a u primátů hlavně jako prostředek společenské komunikace, a že rozmnožování na sexualitě pouze parazituje, podobně jako později u placentálů mládě v těle matky. (Ať se takovéto "bezbožné" označení těhotenství komukoli líbí nebo nelíbí, po biologické stránce tomu tak prostě je.)
Obvykle na podobná tvrzení, jaká jsou v "knize", reaguji tak, že si řeknu, že pokud někdo spojuje sex a plození, "nepatří mu to ani do ruky", a tím pro mě věc končí.
Nicméně v tomto případě jsem četl dál, zvědav, jestli přece nenajdu nějaké nové informace. Ty jsem, kromě nějakých anatomických detailů - které bych ovšem našel v každé odborné učebnici, a které jsou pro mě nové jen proto, že jsem anatomii ženských pohlavních orgánů tak detailně nestudoval - opravdu nenašel.
Pokud jde přímo o obsah, celá "kniha" je tedy založena na základním tvrzení, že jediným smyslem a účelem sexu je plození, a pseudovýklad všech jevů, souvisejících se sexualitou, je této tezi zcela podřízen: Orální sex slouží jen ke zjištění, jestli partner nebo partnerka nebyl/a nevěrný/á, v lesbických vztazích se jen jedna žena učí obelhávat druhou, aby pak snadněji obelhala muže a byla "reprodukčně úspěšná" - naplodila co nejvíc dětí, homosexuálové jen "cvičí techniku", aby pak mohli inseminovat (tento výraz Baker soustavně užívá) co nejvíc žen.
"Kniha" posléze přechází do nudné monotónnosti, i když nakonec přece jen dochází ke gradaci.
V poslední třetině totiž Baker přechází k otevřenému obhajování násilí - sadomasochismu a znásilňování - protože při násilném sexu je větší pravděpodobnost otěhotnění - a o to podle něj přece jde!
Sice tam má odstavec, podle kterého prý násilí nepropaguje, ale jenom popisuje. Nepřipadal mi moc přesvědčivý.
Násilníci (tedy ti, kteří znásilňují), jsou podle něj "genetická menšina", která volí riskantnější, ale účinnější způsob - a proto jednají správně. A říká to tónem, který vyznívá, jako bychom měli tuto menšinu - podobně jako jiné menšiny - chránit.
Dokonce pokud se některá individua spojují do gangů a společně pak znásilňují ženy, jde jim přece o vlastní "reprodukční úspěšnost", jen volí méně obvyklý způsob. Neměli bychom je prý proto odsuzovat a měli bychom je chápat.
Ke konci uvádí příklad z války, kdy vojáci vtrhnou do domu, všichni znásilní asi pětatřicetiletou ženu, jen polovina z nich pak její dvanáctiletou dceru. Pak zastřelí starce (otce/dědečka), kterého donutí se na to dívat. Obě ženy následně počnou. Poučení? Ti, kteří neznásilnili dvanáctiletou dívku, podle něj udělali chybu, neboť, jak se později ukázalo, již byla plodná, a oni nevyužili příležitosti předat své geny. A znásilnění dvanáctileté? Za války se to přece smí.
Úplně v závěru pak píše, že každý máme v sobě geny nějakého předka, který znásilňoval a vraždil, a tak je znásilňování a vraždění přirozené. A navíc, jelikož přežívaly národy, které vyvražďovaly své sousedy, je takové jednání také přirozené - je přece třeba vytvořit životní prostor pro své potomky.
...Takže nevím, proč tolik povyku kvůli Mein Kampfu, který je proti Bakerově Válce spermií jen červenou knihovnou, když tu máme fašistické porno.
Autor: Jan Kristek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)