Možná, že se mi to opravdu jenom zdá. Ale co se zdá, to je sen. Jenomže to, co vídám teď občas na televizní obrazovce, to není sen. To jsou regulérní a odsouhlasené pořady, které musel někdo schválit, snad i shlédnout a dát na scénáře patřičný „štempl“, čili úřední požehnání, aby se od toho faktu odvíjelo natáčení a realizace pořadů. Dobře, říkám si, některé pořady a filmy jsou přebírány televizemi již hotové, tudíž neměnné a jak se říká en bloc. V takovém případě se skutečně nedá nic dělat. Zvláště ne díky té skutečnosti, že po příchodu nového ředitele (po jeho přechodu z Novy) do ČT1 došlo k viditelným změnám. Týká se to jak samotného zpravodajství, stylu moderování, skladby zpráv a reportáží, tak i naplňování hlavního vysílání, výběru filmů a jejich kvality.
Zastavím se u domácí tvorby, která se rodí v našich luzích a hájích. Jde mi nyní o filmy, telenovely, sitcomy, zábavné pořady, to vše z dílen našich autorů. Autorů někdy chronicky známých, někdy úplných nováčků. Dobře chápu v těchto případech i generační rozdíly, různost myšlení, odlišné názory na věci, a to ať v životě, nebo přímo v otázkách umění. Nejsem už ale žádná zastydlá puberťačka a ledacos jsem už v životě viděla, s ledasčím jsem se již setkala. A že sleduji tu naší kulturní scénu, troufám si říct, na všech frontách. Někdy souhlasím, někdy kroutím hlavou, někdy chci proniknout do podstaty nabízeného a hledám záměr. Tážu se, co tím chtěl autor naznačit, co sledoval, jaké souvislosti má nabízený příběh, jaké je motto, proč vyústění bez závěru atd. Ale co nechápu, ani nechci chápat a vždy budu proti, to je laciná sprostota. Podotýkám, neopodstatněná sprostota, hulvátství, prznění naší krásné řeči výrazivem, které se stává berlou, oporou a slovní vycpávkou tam, kde by mělo následovat pravé herectví, výraz a um herce. Nejsem ani puritánka, která by se některým výrazům zcela vyhýbala a ve vrcholném vzteku je také umím použít. Ale musí jít o opodstatnění. Totéž by mělo platit v herectví. Když nějaké expresivní výrazivo tzv. sedí, tak příběh posunuje o kus dál, dotváří a vypovídá, umocňuje děj i situaci. Ale když vás hned v počátku vyženou od obrazovky slova hovno, kurva, vole, řvaní, mlácení do nábytku hlavou, příchod poblitého taxíkáře atd., a vy ani nepochopíte, proč a o co se vlastně jedná, tomu se říká síla. A to nemluvím o chabé náplni příběhu. Ano, přepínám jinam, protože jsem okamžitě syta těchto výrazů. Přitom, jak uvádím výše, se zájmem sleduji dění a nové věci z tvorby tuzemských autorů a chci vidět dílo celé, abych si mohla o něm udělat úsudek, zhodnotila práci herců a zaujala stanovisko, porovnala s jinými výtvory současných autorů atd. Inu, ve výše jmenovaném případě se nedodívám ke konci filmu, natož seriálu, a už si to také nepustím.
Silný dojem na mne v poslední době udělala ČT1, vysílající nový, náš seriál v pondělí, v 21.05, pod názvem Čtvrtá hvězda. Je uvedeno, že se jedná o komediální seriál ve verzi světové – sitcom. První, zahřívací kolo tohoto nového dílka jsme s manželem shlédli celé. Shodně jsme konstatovali, že poprvé a naposledy. Přesto jsme se podívali na začátek třetího dílu seriálu a cca po 10 minutách sledování jsme přepínali na jiný kanál. Neboť tento kanál ČT1 byl skutečně „kanál“ na pokračování. Aby byla sranda, a to za každou cenu, budou si protagonisti utírat třeba „nos židlí“. Nechutný a podbízivý humor kape ze všech scén jako ze ždímaného lavičníku. Tak mi tento počin připadá. Herce Ivana Trojana neznám z účinkování naživo, pouze z filmů nebo z televizních inscenací. Nechápu, proč se kvalitní herec propůjčuje k takové ubohosti. Převážná část ostatních účinkujících předvádí v seriálu obdobné figury, jaké si již střihli v podobně laděných dílech. Díky Čtvrté hvězdě mám ale dojem, že se tvůrci společně s herci šplhají ke kýženému vrcholu nevkusu, nízkosti a absenci kumštu. Kdybych si vedle sebe synchronně pustila Partičku z Primy a tento seriál, nepocítila bych žádný rozdíl v kvalitě.
Beru do rukou Magazín TV a pomalu si pročítám článek o Čtvrté hvězdě z Dejvic, jak se jmenuje. Je to rozhovor s autory o tomto seriálu. Jenomže jejich líčení děje seriálu v článku vypadá jinak než v reálu. Dalo by se říct, že podle nich půjde o kritiku absurdit okolo nás.
A jsme u jádra pudla. V článku je vysvětlení samotných tvůrců seriálu: český jazyk nemá tak přesný – diktující – jazyk, kterým oplývá angličtina, síla kvalitního českého humoru netkví v slovních hříčkách, ale v dobře situovaném pohledu na komplexní postavu a její naturel, nejde o čistou karikaturu, ale vždy o ještě něco navíc, a to si s čistým sitcomem příliš netyká. Pozměnili jsme si proto tento žánr, abychom dali některým postavám větší prostor. Tolik citace.
Tento názor by stál věru za polemiku. Výsledek je však žalostný. Možná na divadelních prknech vyznívá tento humor jinak než na filmovém pásu. A tak si kladu otázku: Co když se autorům podařil naopak takový kousek a odradili nás od sledování seriálu, se záměrem, že současná doba je už natolik odporná, včetně chování některých lidí, a že se jim povedlo realisticky vše popsat? V takovém případě však skutečně nezbývá nic jiného, než se do problémů doby opřít na opačném pólu a něco pro to dělat. Sitcom – nesitcom, vždyť tento žánr snad ani není pro náš naturel a povahu.
Lehce odbočím s expresivním výrazivem do jiných vod. Oni se nám i ti volové namnožili do úctyhodných rozměrů v místech, kde bychom to snad ani v tom snu nečekali. Můžu to brát od nejvyšších pater v naší politice a od šťavnatých výrazů politiků, až ke dvojici dvou děvčátek, spíš slečen, a jejich vzájemného oslovování na ulici: Ty vole!
Už kdysi francouzský malíř Auguste Renoir v souvislosti s tvorbou řekl: „Podle mne má být obraz cosi příjemného, veselého, ano hezkého. V životě je příliš nepříjemných věcí, než abychom produkovali ohavnosti.“ Myslím, že jeho výrok lze aplikovat na více oblastí než jenom na výtvarnou. Je potřeba k tomu ještě něco dodávat? Snad jen to, že sen je sen a realita je realita.
Snová mi připadá i další moje vize, vycházející ovšem z tvrdé reality našich dnů. Pojem charita, její účel, naplňování a ještě něco trochu „za roh“ viděno. Že se naše celebrity, hvězdičky a podivné komety všeho druhu prsí na obrovitých kalendářích, tu spoře, tu téměř vůbec neoděné, že popíjejí šampaňské a jedí kaviár a v záchvatu dobroty a lásky, za mohutného cvakání objektivů, vhodí do kasiček pár drobásků pro chudé, že už nevědí, co si na sebe navěsit a hlavně za kolik (čím dráže, tím lépe), to vídáme velice často a téměř všude ve světě VIP. Připadá mi až zrůdné dívat se na lesk a rozmařilost, která se občas rozpomene, že je také někdo, kdo nemá kde bydlet a co jíst. Nůžky rozdílností se opravdu mohutně rozevřely. Často se mezi těmito VIP pohybují právě ti, kteří posléze točí tak „úžasná“ díla. Jsou celebrity, které neváhají navštívit dětská onkologická zařízení, také tam pustit nějaký ten chlup, pobavit se s dětmi, něco jim i přečíst či zahrát a nechat se s nimi zvěčnit. Dobře, říkám si, sice to nemůže suplovat pomoc na vyšší úrovni, ale je to lidské, tudíž hřejivé, jenomže pouze občasné.
Nu a potom jsou tu drobná střádání a sbírky anonymních dárců z davu. Tito lidé nejsou vidět, ani slyšet, nedostane se jim publicity ve sdělovacích prostředcích. Netrvají na tom, dávají: na nový pojízdný vozík, na léčbu, kterou nehradí pojišťovna, na nákladnou operaci, na ozdravný pobyt u moře, na peníze pro okradenou stařenku, na finance pro podvedené institucemi, na pomoc lidem, které připravila o všechno živelní katastrofa, na rychlou pomoc při liknavosti úřadů při zasílání sociálních dávek, na zachování a opravení domova pro seniory, na pomoc v důsledku pojišťovacích podvodů atd. Těch příkladů by byla celá řada. Nepřipadá vám také někdy, že té charitativní činnosti stále přibývá, že se množí jako houby po dešti?
Zdál se mi nedávno sen, z kterého jsem se probudila s docela zmateným pocitem. A jeho obsah? Lidé vzali věci a veškeré dění do svých rukou, pomáhali si navzájem do té míry, že nebylo třeba úřadů ani institucí, ministerstev, ba ani vlády. A fungovalo to. Něco na způsob Werichova výroku ze slavného filmu Císařův pekař a Pekařův císař: „A vy se lidi dívejte, že to jde a že si můžeme vládnout sami!“
Napadlo mne, jestli si ten náš současný, kapitalistický systém tím, že přenechává tuto charitativní činnost, vzájemné pomáhání si na obyčejných lidech, jestli si tím nezadělává na velikánský existenční, možná i likvidační problém. Ale to už je, s prominutím, sci-fi, že? I když takový Jules Verne psal utopie, a kolik vynálezů a objevů už bylo dávno realizováno podle jeho představ? Jak praví stará moudrost: Nikdy neříkej nikdy!
Při pohledu z okna sleduji, jak se náš kout Vysočiny obléká do bílého – sněží. Konečně, proč ne, vždyť vládne ještě zima! Věřte mi, připadá mi to jako zimní, krásné, čisté a kouzelné snění. Snění, z kterého se člověku ani nechce probouzet do té naší „úžasné“ současnosti.
Tolik pro tentokrát vaše BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |