aneb Hnutí bez vůdců
Milan Kohout (1955 Plzeň) je česko-americký performer (původně divadelní herec), akční umělec, básník, spisovatel, vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77. V roce 1986 byl pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn z Československa. V současnosti žije v Bostonu, kde učí na TUFTS University a na New England Institute of Art and Newbury College. Následující text, který mu české časopisy odmítly publikovat, poskytl Obrysu-Kmeni.
Jak je možné, že už dávno nedozrál čas na nějakou revoltu? Jak je možné, že si obyčejní Američané nechají štípat dříví na zádech? Říkal jsem si už před léty, když jsem osobně zažíval, jak neuvěřitelně se každým rokem rozevírají sociální nůžky ve Spojených státech. A to zásluhou rozkrádání společenského produktu úzkou vrstvou lidí ve společnosti.
Dle oficiálních vládních statistik se devadesáti procentům populace za období od roku1979 do roku 2007 snížil nezdaněný průměrný příjem o 900 dolarů, zatímco jedno procento si zvýšilo tento příjem o 700 000 dolarů – (CBO Report-Congressional Budget Office). Sta tisíce rodin v posledních letech ztratilo díky finančním podvodům při obchodování s hypotékami na burze střechy nad hlavou. Nezaměstnanost dosáhla rekordních úrovní a velká část kvalifikovaných zaměstnání se vyvezla za hranice země, zatímco se absolventi škol topí v dluzích za školné a nemůžou najít žádné zaměstnání.
Během posledních let jsem na TUFTS Univerzitě V Bostonu vyučoval předmět o československé undergroundové paralelní společnosti takzvané druhé kultury či „paralelního polisu“. A jak jsem kolem sebe pozoroval, že standardní techniky preventování společenské nespravedlnosti, jako jsou demokratické volby do zastupitelských orgánů vlády, přestávají fungovat, došlo mi, že se musí použít jiné taktiky, jak měnit věci veřejné. Volby se přetvořily ve frašky předem diktované pomocí peněz mocných z úzké vrstvy na vrcholu společnosti. V jedné z mých performancí jsem vybízel své studenty, aby přestali volit a raději vytvářeli základnu pro „druhou kulturu“ či „paralelní polis“, jak se někdy československému undergroundu 70. a 80. let minulého století říkalo. Vytvořil se tenkrát instinktivně, bez pomoci vůdců a vlád.
Je velmi zajímavé studovat jeho principy, které se staly alternativou vládnoucího establišmentu takzvané první kultury.
Mezi jinými:
Vytvářet paralelní svět s rozdílnou kulturou a rozdílnými hodnotami a vyhýbat se jakémukoliv establišmentu.
Oddělit se od oficiálních komunikačních kanálů, jako jsou státem vlastněná média, chápat umění, život a politiku jako jednu slitinu, vytvářet umění mimo oficiální ekonomiku.
Nesoutěžit, ale naopak spolupracovat na horizontální bázi a nikoliv vertikální, a bez přestání socializovat.
Jestliže člověk bojuje proti establišmentu, tak se mu může povést, že ho porazí, a tím pádem se stane establišmentem a tomu je potřeba se vyvarovat, říkal Martin Ivan Jirous zvaný Magor. V té době jeho myšlenky rezonovaly s dědictvím revolučních vzdorů 60. let, které zachvátily celý západní svět. Guy Debord z hnutí Situationalists International prohlašoval při francouzských studentských bouřích, že být proti znamená mít připravený program pro případ standardního vítězství, které je ale jen výměnou moci, jež se jen neustále metamorfuje do nových forem.
Americký černošský rebel Malcom X při projevu v Detroitu varoval před vzdorem spolupracujícím s establišmentem – a tím pádem zákonitě establišmentem kooptovaném a nikam nevedoucím. Dva měsíce po obrovském protestním pochodu na Washington pod vedením M. L. Kinga a jeho proslovu Mám sen prohlásil: „Když se Kennedy dozvěděl od Kinga, že černoši plánují revoluci, navrhl Kingovi, že ho podpoří v čele protestního průvodu. A ze všeho se stal jen cirkus a piknik, jen cirkus s klauny… a velké zaprodání… a večer museli všichni demonstrující opustit Washington.“
Ve svých hodinách jsem začal od studentů slýchat ostré kritiky, že neustále rostoucí školné, jdoucí ruku v ruce s omezováním akademických svobod a přetavování vzdělávaní v pouhý obchod vytváří z akademické půdy jen továrnu s automatickou linkou na výrobu „úspěšných vzdělanců exportovaných na trh práce“.
V jedné z posledních tříd jsme se rozhodli, že si jako závěrečnou semestrální společnou práci začneme uprostřed univerzitního kampusu stavět svoji vlastní „paralelní“ univerzitu.
Domluvili jsme si den neohlášeného a nepovoleného vzdoru a moji studenti už od rána začali na staveniště tahat staré gauče, rozvrzané židle a stoly, kusy dřevotřískových desek a prken, hřebíky, šrouby, kladiva, pily, dráty, nepromokavé plachty, kusy látek, peřiny a polštáře, barvy a štětce, a odpoledne už stála uprostřed parku na hlavním kampusu rozmanitě vyhlížející hlavní budova, kterou jsme chtěli použít jako první nezávislou přednáškovou aulu a knihovnu. Za ní ještě někdo utvořil malé políčko se zeleninou.
Když se pozdě večer dostavil rozčilený rektor univerzity za doprovodu univerzitní policie, tak už celá naše třída seděla v nové učebně a vysvětlila mu, že už nehodlají participovat na kšeftování se vzděláním a platit to strašné školné a budou se od této chvíle vzdělávat svépomocně. Zmatený rektor jen zdvihl prst k nebi a pravil, že doufá, že jakákoliv druhá kultura z kampusu do druhého dne zmizí. Paralelní univerzita přežila celý následující měsíc, kdy v ní i řada studentů přespávala, dokonce se našlo i několik sympatizantů z řad fakulty a přesunula do paralelní univerzity své přednášky.
Když jsem po několika letech zahlédl svoji bývalou nejaktivnější studentku a dělnici naší paralelní univerzity Gaiu v televizním šotu celoamerické společnosti ABC o učastnících nové, ale naprosto neznámé lidové revolty zvané Occupy Wall Street, zalil mě pocit zadostiučinění a naděje, že se konečně někdo začíná vzbouzet z „novodobého otroctví“. Tak jsem ve svých hodinách na univerzitě nazýval současný politicko-ekonomický kapitalistický systém adoptovaný většinou světa jako konečnou nevyhnutelnost.
Gaia rozčíleně vysvětlovala nechápajícímu reportérovi, že všichni přišli stanovat na Wall Street, protože už mají dost stávající demokracie, která je jen prodejní nástroj uzounké vládnoucí ekonomické třídy. V onom televizním šotu křičí: „Dělá se mi zle z americké veřejnosti, že je tak pasivní a akceptuje věci, které nám poroučí zaprodaná vláda… Chceme, aby se vůdci korporací, kteří jsou kompletně propojeni s vládou, zodpovídali lidem…“
Postupně některým lidem začalo docházet, že bestseller od Francise Fukujamy Konec historie, v kterém odňal čtenářům právo na nekonečnost dějinného vývoje a jímž dal do rukou byznysmenů neoliberární novodobou demagogickou bibli, přece jenom asi bude zase jen jedna z dalších knih, kterou vývoj historie s chutí pozře a na konci jeho trávicího systému vypadne v jiné formě.
Připadalo mi, že se do Ameriky stěhuje taktika paralelního polisu druhé československé kultury. Možná jen jako příchozí test či předzvěst kvalitativně jiného přístupu v nikdy nekončící touze po lepším uspořádání věcí veřejných.
Světová média pomalounku a velmi váhavě začala registrovat, že se v New Yorku tvoří úplně nově definované hnutí nazvané Occupy Wall Street.
Mezi hlavními iniciátory tohoto hnutí byla kanadská aktivistická skupina Adbusters, vydávající stejnojmenný časopis, a začátky byly také do velké míry inspirované a ovlivněné vzplanutím řeckého lidového hněvu a revolucemi v arabském světě, zejména okupování Tahrírského náměstí v egyptské Káhiře. Mezi dalšími iniciátory byla i internetová skupina Anonymous. Sociální internetová média rovněž zásadně pomohla při výzvách k okupování. Drobná skupinka, která zahájila okupaci 17. září 2011 po prvních dnech, začala narůstat a přicházeli další a další lidé a začali si stavět stany a uléhali na noc ve spacácích na tvrdou zem, obklopenou tisíci luxusních bytů a úřadů s pohodlnými postelemi a koženými pohovkami.
Ze začátku bylo hnutí složeno převážně z mladých lidí, ale rychle se k němu připojili lidi všech věkových skupin, ras, pohlaví, ateistů i lidé různých náboženství, vzdělání a zaměstnání a začalo být podporováno malými finančními i hmotnými dary od lidí z celých Spojených států. Moje kamarádka z Bostonu jim pravidelně nechala posílat pizzy z blízké pizzerie.
Poprvé se jako místo pro kempování – okupování zvolil malý parčík na adrese 1 Chase Plaza, na kterém stojí socha symbolizující arogantnost ducha burzy „Charging Bull“ – rozzuřený a útočící býk poblíž Wall Street.
Když se ale o tom policie dozvěděla, celé místo zahradila, takže se první okupanti se svými stany usadili poblíž v Zuccoti parku. Tam se začalo vyvíjet nové spontánní hnutí, hnutí bez vůdců, oficiálních požadavků a plánů a všichni čekali, co z toho vzejde.
Jednoduchá akce kempování v centru amerického obchodování s penězi přesně zasáhla cítění milionů lidí.
V jednom z prvních prohlášení Occupy Wall Street mimo jiné okupanti velmi výstižně říkají: „…požadavky by nemohly reflektovat časový rozměr, v kterém chceme pracovat, a nemohly by reflektovat náš předpoklad nevyhnutelného úspěchu… jakékoliv požadavky přistupují na nějaké časově omezené kondice předkládané a vyjednávané druhou stranou a my v našem případě nechceme nikdy skončit... chceme všeobecná shromáždění na zahradách každého domu… nepotřebujeme politiky, aby tvořili lepší společnost.“
Tady zase vidím paralelu k filozofii Ivana Jirouse: „…první kultura nás nechce a my nechcem mít nic společného s první kulturou, tečka…“ neboli jednat s establišmentem znamená establišment rozpoznat a přijímat.
Hnutí Occupy Wall Street instinktivně prohlašuje:
Nechceme kopírovat autoritářské struktury a instituce takzvané americké demokracie, protože už jí nevěříme a chceme vytvořit úplně novou alternativu. Ta by se spíše mohla podobat participační či přímé demokracii. Nechceme již vůdců typu: Já vím co je pro tebe dobré. „Všichni jsme vůdci“ znělo při prvních dnech Occupy Wall Street.
Je to hnutí složené z lidí, kteří mají až po krk toho, že současné západní demokracii vládnou kapitalistické korporace a finanční průmysl, který způsobil nejhorší celosvětovou krizi od Velké hospodářské krize z rocu 1929, způsobené i tehdy neuvěřitelným sobectvím provázejícím obchodování s penězi.
Účastníci nevidí řešení v používání standardních protestů proti nešvarům systému, jakým je snaha o zvolení konečně toho „pravého zástupce“ veřejných zájmů do vlády či nekonečné protestní pochody, které jen vládnoucí skupinu v moci utvrzují.
Kupříkladu takový George Bush se vždy nechal po každém protestním pochodu, na který hleděl z okna své pracovny, slyšet, že tyto aktivity vítá, neb to ukazuje, jak je ta „naše demokracie zdravá“, a poté odkráčel na večeři do jídelny Bílého domu a pak v klidu usnul v ložnici, aby druhý den pokračoval nerušeně ve všech krocích, ke kterým se předtím rozhodl. Demokratický systém byl pro něj i jeho následovníky používán jako zástěrka neuvěřitelné arogance moci, zatímco se obě komory vlády nerušeně zase plnily polospícími loutkami ovládanými uzounkou ekonomickou třídou.
V hnutí Occupy se opět probouzí odkaz „stávek vsedě“ z dob hospodářské krize 30. let, protestních sezení 60. let bojujících proti segregaci Afroameričanů v restauracích, okupování ostrova Alcatrazu americkými indiány, okupování Berkeley University studenty či evropských paralel vzdorů mladých lidí ve Francii.
Jsou zde také cítit kořeny 60. let a feministického hnutí požadujícího, aby každá žena měla rovnoprávné postavení ve společnosti.
Jediné, co všechny hnutí Occupy Wall Street sjednocuje, je následující myšlenka: Nám, kterých je 99 procent, už došla trpělivost se sobectvím 1 procenta. A víme, že jakákoliv participace nás rebelů se systémem nevyhnutelně vede k vytvoření vztahu k hodnotám a ekonomickým relacím systému, kterého se snažíme zbavit.
V Zuccotti parku se krátce po zahájení Occupy začínaly denně pořádat večerní schůze General Assembly neboli srocení organizované facilitátory, moderátory, kteří se mění každý den. O bezpečnost, zásobování jídlem, zdravotní pomoc atd. se staraly pracovní skupiny, které denně podávaly zprávy na večerním srocení, a každý se do nich mohl zapojit. Při rozhodování se nepoužíval diktát shora, ale konsensuálního rozhodnutí za účasti všech, kteří chtějí něco navrhnout a obhájit to před ostatními.
Takto ostatně fungovala po celá léta i naše organizace experimentálního umění Mobius v Bostonu, které jsem členem osmnáct let. Takže vím, že takový spontánně řešený model společenství předpokládá ovšem skupinu lidí, která není postavena na filozofii soutěžení, což je přesný opak kultury na Wall Street, kde se oficiálně po dlouhou dobu propagoval slogan „Chamtivost je dobrá“.
Jelikož kempujícím lidem v parku policie nedovolila používat jakoukoliv elektronickou aparaturu, tak se pro každovečerní komunikaci začaly používat takzvané lidské mikrofony. Participant na večerním srocení cosi pronesl a dav stojící v prvních řadách to unisono opakoval, aby to dolehlo až k uším vzdáleným. K nabíjení baterií k počítačům se používaly malé generátory poháněné šlapacími koly, krásný to příklad nezávislosti uprostřed gigantického města pulzujícího elektrickými rozvody. Po krátké době se v kempu vytvořila lidová knihovna obsahující tisíce knih.
Occupy kemp navštívila řada známých lidí, aby hnutí podpořila, jako Slavoj Žižek, Michael Moore, Joan Baezová a další.
Naomi Kleinová, brilantní kanadská spisovatelka a novinářka, řekla v projevu na Occupy Wall Street kromě jiného: „Všichni víme nebo alespoň cítíme, že svět je vzhůru nohama: děláme, jako by bylo nekonečné to, co je konečné… Úkolem naší doby je obrátit současnou filozofii. Plutokracie si myslí, že svět je nekonečný, a finance jsou konečné. Je to přesně naopak.“
Occupy Wall Street nastartovalo celé řady dalších Occupy kempů po celých Spojených státech jako v Bostonu, Chicagu, Los Angeles, Miami, Seatlu, Denveru a zanedlouho bylo Occupy přítomno ve více než osmi stech městech. Postupně se hnutí rozšířilo do celého světa. Na druhé straně zeměkoule od New Yorku se začalo s okupováním Tokia.
Po třech měsících okupování Wall Street, kdy už na náměstí kempovalo několik set lidí, se ale establišment, který si ze začátku hrál na tolerantního, rozhodl k útoku.
I newyorskému starostovi Michaelu Bloombergovi, který pokrytecky prohlašoval, že lid má právo na protest, začala docházet trpělivost. Sám Bloomberg získal totiž při obchodování na burze sta milionů dolarů a došlo mu, že se začíná rodit nový vzdor, který se vládnoucí moci může vymknout z kontroly.
15. listopadu 2011 se establišment rozhodl ukončit newyorské Occupy.
Když jsem v noci viděl na internetu živý záznam, jak obrovští svalnatí policisté zatýkají desítky lidí a hází do policejních odpadkových kontejnerů police s knihami z lidové knihovny Occupy Wall Street, aby je vyvezli na skládku za městem, řekl jsem si, že tímto aktem se vládnoucí systém definitivně odsoudil k mravní smrti. Tak, jak tomu bylo za všech dob, kdy se knihy staly obětí arogantních mocí.
Okupující vydali té noci prohlášení: „Nemůžete vykázat myšlenku těch, jejichž čas dozrál.“
Ale hnutí Occupy se samozřejmě nepodařilo zastavit a pokračuje dodnes na řadě míst a příchod jara ukáže, jestli nabere na síle.
Jelikož jsem se cestou osudu dostal na chvíli z Bostonu do Olomouce, tak jsem se svým spoluperformerem Vladimírem Havlíkem 15. října 2011 zašli před místní orloj ve stylu socialistického realismu a vyhlásili jsme první české hnutí Occupy, a to Occupy Olomouc. Od té doby se k němu přidala celá řada místních, většinou mladých lidí a po následující měsíce až dodnes se pravidelně mráz nemráz vždy ve tři hodiny schází na hodinu před orlojem. Několikrát nás přišlo dokonce podpořit několik set lidí.
A až za mořem moji newyorští přátelé pak rozvinuli na projev solidarity a sounáležitosti k dnešním globálním problémům na Wall Street plakát Occupy Olomouc.
Je velmi symbolické, že ze začarovaných kruhů celosvětového propojení vzdorů proti útlaku není úniku a historie někdy vytváří nečekaná spojení různých dob a různých hnutí za lidská práva. Krásný příklad je, že účastníkům Occupy Wall Street přišla zahrát Joan Baezová, která celý život používala hudbu v boji za lidská práva ve Spojených státech.
Ta samá Baezová, která stála na pódiu a objímala se s Václavem Havlem, když přišla zahrát do Československa před sametovou revolucí na podporu disentu.
Že by se dnešní český disent spojil s americkým a kruh by se uzavřel?
Ostatně Václav Havel už v roce 1978 napsal vize o nových „post-demokratických“ společenských strukturách v eseji Moc bezmocných: „… nepřipomíná vize „post-demokratické“ struktury některými svými prvky strukturu „disidentských“ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních „lidsky obsažných“ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (a skutečně jde víc o společenství než o organizace) – působící bez šancí na vnější a přímý úspěch, a žijící tedy především ze společného pocitu hlubší smysluplnosti vlastní práce – přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství? Nevznikají na pozadí všech společně sdílených překážek přesně ty „post-demokratické“ vztahy bezprostřední osobní důvěry a na ní založené neformální pravomoci jedinců? Nevznikají snad, nežijí a nezanikají tyto skupiny pod tlakem konkrétních a autentických potřeb, aniž by byly zatíženy balastem vyprázdněné tradice? Není jejich pokus o artikulovaný „život v pravdě“ a obnovený pocit „vyšší odpovědnosti“ uprostřed zlhostejnělé společnosti opravdu známkou jakési počínající mravní rekonstituce?“
Jinými slovy: nejsou tato neformální, nebyrokratická, dynamická a otevřená společenství – celá tato „paralelní polis“ – jakýmsi zárodečným předobrazem či symbolickým mikromodelem oněch smysluplnějších „post-demokratických“ politických struktur, které by mohly zakládat lepší uspořádání společnosti?
Autor: MILAN KOHOUT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)